Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou, se sídlem Gogolova 228/8, Praha 1, proti výrokům I., II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2025 č. j. 18 Co 296/2025-196, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. České republiky - Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 1619/28, Praha 1, a 2. Mgr. Zuzany Grosamové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 6, sídlem Evropská 2588/33a, Praha 6, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků I., II. a III. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Druhá vedlejší účastnice usnesením ze dne 18. 8. 2025 č. j. 180 EX 6739/23-180, zastavila podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, exekuci vedenou na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 2. 2024 č. j. 65 EXE 157/2024-12 (výrok I.). Současně určila náklady exekuce vůči stěžovatelce - povinné částkou ve výši 8 677,80 Kč, ale nebyla jí uložena jejich úhrada, neboť již byly vymoženy (výrok II.) a rozhodla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Exekuce byla zastavena na základě návrhu stěžovatelky ze dne 19. 6. 2025, ve kterém uvedla, že se stala obětí podvodu a s doručeným exekučním titulem - rozsudkem (pro uznání) obvodního soudu ze dne 31. 8. 2023 č. j. 31 C 209/2023-17 - se nemohla seznámit (neměla přístup k účtu, do internetového bankovnictví a do datové schránky, což plyne z odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 12. 6. 2024 sp. zn. 46 T 1/2024, jímž byla zproštěna obžaloby - blíže k tomu srov. bod 3 napadeného usnesení městského soudu). První vedlejší účastnice - oprávněná se zastavením exekuce souhlasila. Při rozhodování o nákladech řízení a nákladech účastníků přihlédla druhá vedlejší účastnice k tomu, že stěžovatelka nesplnila ve stanovené lhůtě povinnost uloženou exekučním titulem (vydaným v civilním řízení), který byl v době nařízení exekuce pravomocný a vykonatelný; oprávněná - první vedlejší účastnice soudnímu exekutorovi sdělila, že náhradu nákladů řízení nepožaduje. 3.Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudní exekutorky ve výroku II. co do výše nákladů exekuce a určil jí částkou 7 404,30 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Dále městský soud potvrdil usnesení soudní exekutorky ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a určil, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Městský soud v odůvodnění konstatoval, že druhá vedlejší účastnice zcela správně při rozhodování o nákladech řízení vyšla z toho, že exekuční řízení bylo zahájeno na podkladě vykonatelného exekučního titulu (rozsudku pro uznání), který nebyl před nalézacími soudy zpochybněn (ani zrušen). Na závěr městský soud zdůraznil, že námitky stěžovatelky odůvodňující zastavení exekuce, v jejichž důsledku dále spatřovala zavinění na zastavení exekuce na straně první vedlejší účastnice, soud dlouhodobě nehodnotí ve vykonávací fázi řízení jako právně významné; ani na základě nové skutečnosti, spočívající ve zproštění stěžovatelky trestního obvinění rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024 sp. zn. 46 T 1/2024, zde není důvod k prolomení zásady, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.
II.
Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka namítá, že postupem městského soudu byl zcela popřen princip spravedlnosti a ochrany vlastnického práva. Rozhodnutí městského soudu považuje za zásadně nespravedlivé a v rozporu s jejími ústavně zaručenými základními právy a svobodami, neboť jí byla uložena povinnost hradit náklady exekuce, ačkoliv byla vystavena exekučnímu řízení na základě okolností, které mají charakter trestného činu spáchaného na její úkor; exekuční titul jí navíc nebyl ani doručen, a tedy vůči ní nebyl účinný. Městský soud tímto svým rozhodnutím fakticky "legalizuje" důsledky trestného jednání, čímž stěžovatelce nejen upírá možnost domáhat se spravedlivého výsledku, ale zároveň ji vystavuje dalším finančním újmám, které jsou v přímém rozporu s ústavními garancemi ochrany základních práv a svobod.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5.Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
6.Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7.K problematice náhrad nákladů (nejen) exekučního řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít (obecně vzato) citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů (viz např. usnesení ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 2962/24 ). Rozhodování o nákladech exekuce může nabýt ústavněprávní roviny až při extrémním vykročení z pravidel upravujících exekuční řízení, neodůvodněném vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, zjevné svévoli a absenci náležitého odůvodnění, jakož i při rozporu s dobrými mravy či v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 680/24 a v něm další citovaná judikatura). K tomu však v posuzované věci nedošlo.
8.Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), v bodě 34 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. V nyní posuzované věci je přitom zapotřebí vycházet právě i z výše samotných nákladů, která činí 7 404 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24 ). Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
9.Ústavní soud v nyní posuzované věci žádné takové okolnosti nezjistil, přičemž ani sama stěžovatelka takové mimořádné okolnosti, které by předmětnou věc posouvaly do ústavněprávní roviny, v ústavní stížnosti netvrdí, resp. neuvádí ani to, že by pro ni uvedená částka představovala nepřiměřenou újmu.
10.Ústavní soud ověřil, že v napadeném usnesení neabsentuje řádné odůvodnění a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem. Městský soud náležitě posoudil otázku zavinění zastavení exekuce a dostatečně vysvětlil, proč nezohlednil výše uvedený zprošťující rozsudek způsobem, který prosazuje stěžovatelka a naopak zdůraznil, že v posuzované věci je exekučním titulem rozsudek pro uznání, proti němuž stěžovatelka nijak nebrojila. Od závěru soudu stran zavinění na zastavení exekuce se přitom odvíjelo i rozhodnutí soudu o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí.
11.Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení do základních práv stěžovatelky nezasahuje a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu