Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AAA INSOLVENCE OK v.o.s., sídlem Vranovská 1169/108, Brno - Husovice, insolvenční správkyně obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, sídlem Jiráskova 495, Rajhrad, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 72/2025-8361 ze dne 19. 8. 2025 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 10 T 7/2020-7577 ze dne 28. 3. 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Usneseními Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení č. j. KRPB-172561-679/TČ-2014-060082-KAD ze dne 5. 12. 2016, č. j. KRPB-172561-712/TČ-2014-060082-KAD ze dne 12. 12. 2016, č. j. KRPB-172561-680/TČ-2014-060082-KAD ze dne 5. 12. 2016, č. j. KRPB-172561-720/TČ-2014-060082-KAD ze dne 20. 12. 2016 a č. j. KRPB-172561-713/TČ-2014-060082-KAD ze dne 12. 12. 2016 byly podle § 79d odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 17. 3. 2017), zajištěny podíly na nemovitostech ve vlastnictví společnosti X (dále jen "společnost X"), jejíž insolvenční správkyní je stěžovatelka. Podíly na nemovitostech byly zajištěny na základě předpokladu, že se jedná o výnosy z trestné činnosti podezřelého A. K. 3.Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla podle § 79f odst. 1 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení či omezení zajištění uvedených nemovitostí. 4.Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5.Stěžovatelka namítá, že zajištění předmětných nemovitostí trvá nepřiměřeně dlouho, když ke dni podání ústavní stížnosti trvalo již devět let a tři měsíce. Má za to, že napadená usnesení jsou zatížena přezkumným deficitem, neboť v nich absentuje provedení testu proporcionality ve vztahu k dalšímu trvání zajištění. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje také v tom, že kumulace objektivních a subjektivních důvodů, které v její věci vedou k prodlužování trestního řízení, jí jsou nepřípustně kladeny k tíži, byť na ně z povahy věci nemůže mít žádný vliv.
6.V souvislosti s trváním zajištění stěžovatelka odkazuje na závěry obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. US 1181/21 ze dne 30. 8. 2021 a sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015. Z těchto nálezů podle ní vyplývá, že již trvání zajištění po dobu tří let vyžaduje zvýšenou potřebu zkoumání přiměřenosti a potřebnosti a že trvání po dobu šesti let je zásadně nepřijatelné. Vzhledem k více než devítiletému trvání zajištění v dané věci je přesvědčena, že posuzování přiměřenosti zajištění mělo být provedeno ještě přísněji, což se však nestalo. Tvrdí, že obecné soudy nehodnotily, jakou zásadní příčinou jsou způsobeny průtahy v řízení. Má za to, že pandemie konoraviru, na kterou obecné soudy ve své argumentaci poukazovaly, mohla mít jen nepatrný vliv na to, že se aktuálně řízení nachází v podstatě na začátku fáze řízení před soudem prvního stupně, když přípravné řízení bylo obdobím uvedené pandemie zasaženo jen v závěrečné fázi.
7.Stěžovatelka hlavní příčinu komplikací a průtahů trestního řízení spatřuje ve změnách zákonného soudce. Je přesvědčena, že v její věci nelze identifikovat žádnou výjimečnou okolnost odůvodňující tak dlouhé trvání zajištění nemovitostí. Obecné soudy se podle ní vůbec nezabývaly vlivem průběhu procesu na sílu argumentů, jimž je potřeba zajištění podepírána, tedy zda se např. od roku 2016 zvýšila pravděpodobnost spáchání trestného činu.
8.Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9.Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU), sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. února 2013]. 10.Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004). 11.Z judikatury Ústavního soudu vztahující se k trvání zajištění věcí vyplývá, že Ústavní soud při posuzování přijatelnosti doby trvání zajištění významným způsobem zohledňuje fázi, v jaké se trestní řízení aktuálně nachází. Stěžovatelka sice správně uvádí, že Ústavní soud považoval za zásadně nepřijatelné, jestliže délka zajištění trvala šest let, ovšem to platí ve vztahu k případům, kdy se trestní řízení stále nacházelo ve stadiu přípravného řízení (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 a sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018). Navíc ve výjimečných případech nevyhodnotil jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod ani zajištění, které v průběhu přípravného řízení trvalo více než sedm let a dva měsíce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1181/21 ze dne 30. 8. 2021). Zároveň však z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i doba trvání zajištění přesahující devět let nemusí být "automaticky" a bez dalšího považována na nepřípustnou, jestliže opodstatněnost delšího trvání vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé, délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak, přičemž opomenuta by neměla být ani intenzita zásahu daného zajištění pro dotčený subjekt (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil k délce trvání zajištění překračující 12 let (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018).
12.Z ústavní stížnosti je patrné, že si je stěžovatelka uvedených principů vědoma. Její stěžejní námitka je tak založena na přesvědčení, že obecné soudy v její věci zmíněný přísnější test neprovedly, takže další trvání zajištění, jehož doba přesáhla hranici devíti let, je třeba považovat za nepřijatelné. Ústavní soud však toto její přesvědčení nesdílí.
13.Také vrchní soud si byl vědom nutnosti podrobit otázku přípustnosti dalšího trvání zajištění přísnějšímu testu proporcionality (srov. bod 15 napadeného usnesení vrchního soudu). Krajský soud tento požadavek sice v napadeném usnesení nezmínil výslovně, nicméně (a to je ve věci klíčové) jej fakticky provedl, když podrobně identifikoval příčiny dosavadních průtahů řízení, jakož i účel dalšího trvání zajištění.
14.Z napadeného usnesení krajského soudu předně vyplývá, že v předmětném trestním řízení byla obžaloba (na tři obžalované) podána 26. 6. 2020, přičemž dne 16. 11. 2021 k ní byla připojena ještě další věc jednoho z obžalovaných, jež byla doposud vedena samostatně. Projednávaná trestná činnost přitom má podle obžaloby spočívat (vyjádřeno s maximální stručností) v sofistikovaném podvodném jednání uskutečňovaném ve vzájemné součinnosti, kdy škoda, jež tímto jednáním (vice než dvaceti dílčími útoky) byla způsobena, resp. měla být způsobena, dosahuje téměř 35 mil. Kč (srov. bod 3 usnesení krajského soudu).
15.Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že omezení existující v období pandemie koronaviru mohla mít na průběh trestního řízení jen nepatrný vliv. Takový závěr by byl namístě ve vztahu k přípravnému řízení, které do období pandemie přesáhlo až v závěrečné fázi, nicméně v podstatě celá první polovina dosavadního řízení před soudem se uskutečnila za existence omezení souvisejících s pandemií. Ostatně z bodu 19 napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že právě s ohledem na pandemickou situaci bylo první hlavní líčení ve věci nařízeno až na 1. 1. 2021, tedy po více než půl roce po podání obžaloby. Toto hlavní líčení, stejně čtyři následující, musela být navíc odročena, a to ze zdravotních důvodů souvisejících s pandemií na straně obhájce. Rovněž tři další nařízená hlavní líčení nebylo možné uskutečnit, a to z důvodů existujících na straně obžalované či obhájců.
16.Krajský soud v bodech 4 a 20 napadeného usnesení upozornil na další důležitý důvod průtahů řízení před soudem, kterým byla změna ve složení senátu, k níž došlo hned dvakrát. Ústavní soud akceptuje postoj obecných soudů (srov. i bod 15 napadeného usnesení vrchního soudu), že i v tomto případě se jedná o důvod objektivní, tedy že nejde o průtahy, které by tyto soudy zavinily svým vadným postupem. Ve spojení s výjimečnou složitostí a spisovou rozsáhlostí dané věci, na níž navazovala potřeba poskytnout dostatečné časové období novým soudcům k seznámení se se spisovým materiálem, se navíc jedná o velmi významný faktor, který výrazně zkomplikoval plynulý průběh soudní fáze trestního řízení.
17.Jestliže stěžovatelka namítá, že se obecné soudy vůbec nezabývaly vlivem průběhu procesu na sílu argumentů, jimiž je potřeba zajištění podepírána, musí Ústavní soud připomenout, že se soudní stadium daného trestního řízení nachází v podstatě v počáteční fázi, což ostatně uvádí i sama stěžovatelka. Z hlediska pravděpodobnosti spáchání trestného činu (tedy důvodnosti trestního stíhání) tak obecné soudy logicky nemohly vycházet z ničeho jiného, než že ve věci již byla podána obžaloba, která je způsobilá na projednání soudem. Krajský soud navíc v bodě 23 napadeného usnesení podrobně odůvodnil rozsah pokračujícího zajištění nemovitostí, a to právě v návaznosti na skutečnosti, z nichž vychází podaná obžaloba. Správně poukázal i na účel tohoto zajištění, tedy že předmětné nemovitosti mají představovat bezprostřední výnos stíhané trestné činnosti, takže je třeba uchovat možnost odčerpat tyto výnosy jejich zabráním (srov. bod 24 napadeného usnesení). Zájem na tom, aby pachatelé trestných činů a další osoby nemohli profitovat ze spáchané trestné činnosti přitom jednoznačně představuje silný a legitimní důvod pro zajištění majetkových hodnot, který postupem času není nijak snižován.
18.V posuzované věci není potřeba ukončení provedeného zajištění podporována ani intenzitou tohoto zajištění pro stěžovatelku, k čemuž je podle výše citované judikatury také třeba přihlížet při rozhodování o přípustnosti dalšího trvání zajištění. Stěžovatelka (resp. společnost X, kterou zastupuje jako insolvenční správkyně) nepotřebuje zajištěné podíly na nemovitostech ke svému podnikání či k podobně důležitému účelu, resp. nic takového alespoň netvrdí. Ukončením zajištění by tedy nejvíce prospělo věřitelům společnosti X. I tento zájem jistě má svůj nepopiratelný význam, nicméně podle Ústavního soudu nemůže převýšit nad výše zmíněným zájmem na odčerpání zisků z trestné činnosti.
19.Ústavní soud tedy shrnuje, že více než devítiletou dobu, po kterou trvá zajištění předmětných nemovitostí, je třeba považovat za velice dlouhou, až hraniční. Na druhou stranu, trestní řízení se již nachází v soudní fázi a jeho průběh byl výrazně zkomplikován hned trojicí výjimečných okolností: složitostí a rozsáhlostí projednávané věci, pandemickou situací a s ní spojenými omezeními a dvojí změnou zákonného soudce. Obecné soudy nekladly tyto okolnosti k tíži stěžovatelky, jak ta tvrdí, ale správně konstatovaly, že jde o okolnosti objektivní, které jimi nebyly zaviněny. Ústavní soud již v minulosti připustil, že mimořádná složitost případu související zejména s rozsáhlým důkazním materiálem, jakož i omezení spojená s obdobím pandemie koronaviru, představují výjimečné okolnosti, které ve svém spojení legitimizují i takovou dobu trvání zajištění nemovitostí, jež by za okolností standardních musela být považována za nepřijatelnou (srov. nález sp. zn. I. US 1181/21 ze dne 30. 8. 2021 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2540/22 ze dne 10. 1. 2023). Jelikož i v posuzované věci byly tyto výjimečné okolnosti přítomny, navíc zesíleny podobně mimořádnou okolností spočívající ve dvojí změně zákonného soudce, dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími, kterými bylo fakticky umožněno další trvání zajištění, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nedojde-li v dohledné době k podstatnému pokroku v trestním řízení, nic stěžovatelce nebrání, aby opětovně požádala o zrušení zajištění.
20.Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu