I.ÚS 1482/26

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatele: Vasyl Pylovych, zastoupeného Mgr. Milošem Menclem, advokátem, sídlem Branická 659/107, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2026 č. j. 28 Co 312/2025-263 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. srpna 2025 č. j. 24 C 165/2022-229, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2026 č. j. 24 C 165/2022-248, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ

Citované předpisy

2/1993 čl.36 182/1993 §72 99/1963 §229 99/1963 §238

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatele: Vasyl Pylovych, zastoupeného Mgr. Milošem Menclem, advokátem, sídlem Branická 659/107, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2026 č. j. krajsky/28_Co_312_2025-263 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. srpna 2025 č. j. okresni/24_C_165_2022-229, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2026 č. j. okresni/24_C_165_2022-248, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení a SUOPELOS s.r.o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v § 36 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2.Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29.01.2025 č. j. okresni/24_C_165_2022-206 zrušil spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k nemovitostem, nařídil jejich prodej v dražbě a rozdělení výtěžku. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 14.03.2025 (dle tvrzení stěžovatele 17.03.2025). Okresní soud na návrh stěžovatele vydal dne 06.06.2025 opravné usnesení (č. j. okresni/24_C_165_2022-225), ve kterém opravil nesprávné označení stěžovatele a údaje o jeho zastoupení. Opravné usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 30.06.2025.

3.Proti rozsudku podal stěžovatel dne 14.07.2025 odvolání. Okresní soud však odvolání pro opožděnost odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Dle názoru okresního soudu lhůta pro podání odvolání nebyla obnovena vydáním opravného usnesení (přestože je o novém běhu lhůty výslovně poučil v opravném usnesení). K obnovení lhůty pro podání odvolání po vydání opravného usnesení dochází dle okresního soudu s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu pouze tehdy, týká-li se oprava obsahové změny výroku z hlediska práv a povinností. K takové změně v případě stěžovatele nedošlo, jelikož se jednalo pouze o opravu adresy stěžovatele a údajů o jeho zastoupení. Stěžovatel proti usnesení brojil odvoláním. Krajský soud v Praze ("dále jen krajský soud"), jakožto odvolací soud, se však přiklonil k názoru okresního soudu a v záhlaví uvedeným usnesením odmítnutí odvolání pro opožděnost potvrdil. Krajský soud zároveň poučil stěžovatele, že proti usnesení je dovolání nepřípustné.

4.Dle stěžovatele došlo nesprávným posouzením běhu lhůty pro podání odvolání obecnými soudy k odepření spravedlnosti, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle § 36 Listina.

5.Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou.

6.Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Z ustanovení § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost lze podat pouze proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže stěžovatel nevyčerpá všechny takové procesní prostředky, je nutné shledat ústavní stížnost nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V nynější věci má stěžovatel za to, že posledním procesním prostředkem ochrany v jeho věci bylo odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu. Následné usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno odmítnutí odvolání stěžovatele, tak představuje konečné rozhodnutí ve věci, proti němuž je přípustná ústavní stížnost. Tento názor opírá především o poučení krajského soudu, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné (přestože sám s poučením krajského soudu nesouhlasí). Z procesní opatrnosti však stěžovatel podal zároveň s ústavní stížností i dovolání.

7.Ústavní soud však shledal procesní postup stěžovatele nesprávným. Především poučení krajského soudu o nepřípustnosti dovolání nelze hodnotit jako chybné. Dle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2013 č. j. 29 NSČR 35/2013-B-21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.01.2018 č. j. nsoud/27_Cdo_5577_2017-88) je usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, sice usnesením, kterým se odvolací řízení končí, nicméně účastník proti němu může brojit žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 OSŘ, občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Dovolání proti takovému usnesení je tak z důvodu zákonné výluky uvedené v § 238 odst. 1 písm. e) OSŘ nepřípustné. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, když proti usnesení krajského soudu nebrojil žalobou pro zmatečnost. Ústavní stížnost je tak nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2026

Tomáš Langášek v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0