Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2025 č. j. 54 Co 166/2025-270, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. Š., zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 7, Praha 5 - Smíchov, a nezl. R. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2024 č. j. 33 P 1/2024-109 bylo rozhodnuto o péči o nezletilou vedlejší účastnici, jejího nezletilého bratra, určen styk nezletilé vedlejší účastnice s jejím otcem (vedlejším účastníkem) a stanoveno výživné na obě nezletilé děti.
3.Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2025 č. j. 33 P 1/2024-220 soud prvního stupně zamítl návrh otce, aby byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 9 000 Kč za nedodržení styku nezletilé vedlejší účastnice s otcem, jak byl stanoven výše citovaným rozsudkem obvodního soudu č. j. 33 P 1/2024-109, a to v termínech 18. 10. 2024, 28. 10. 2024 a 1. 11. 2024 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že matka ve smyslu judikatury Ústavního soudu týkající se výkonu rozhodnutí o styku rodiče s nezletilým dítětem podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů ("z. ř. s."), dceru dostatečně motivuje ke kontaktu s otcem, nepřenáší na nezletilou rozhodnutí o realizaci kontaktu, avšak dceru nenutí, pokud si sama styk nepřeje. Stěžovatelka se snažila dceři vysvětlit, že by k otci jít měla a aktivně vymýšlela řešení, jak jí čas strávený s otcem zpříjemnit, soud proto dovodil, že stěžovatelka přiměřené úsilí v tomto směru vyvinula a nedopustila se tak porušení svých povinností, jež jí vyplývají z rozhodnutí ve věci samé. 4.Městský soud v Praze následně v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu změnil tak, že se stěžovatelce ukládá pokuta ve výši 9 000 Kč za nedodržení styku nezletilé v daném rozsahu (výrok I.), a dále, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 400 Kč. Městský soud zdůraznil, že ve smyslu konstantní judikatury pokutu k vymožení respektování úpravy styku s dítětem nelze uložit tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: 1) nezletilé dítě odmítá kontakt s oprávněným, 2) postoj nezletilého dítěte je autentický a nebyl vyvolán ovlivňováním ze strany povinného, 3) povinný či další relevantní osoby vynaložily adekvátní úsilí k tomu, aby dosáhly změny tohoto postoje, 4) přes tuto zjevnou a odpovídající snahu se nezdařilo postoj nezletilého dítěte změnit. Všechny tyto skutečnosti městský soud zjišťoval a zohlednil. Soud prvního stupně k těmto skutečnostem vyslechl oba rodiče a provedl pohovor s nezletilou vedlejší účastnicí. Městský soud rovněž provedl pohovor s nezletilou a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že matka nevyvinula zjevnou a odpovídající snahu, aby mohla splnit povinnost nezletilou dceru ke styku s otcem řádně připravit. Nezletilá vedlejší účastnice obecně kontakt s vedlejším účastníkem neodmítá, řada jednotlivých styků s otcem, včetně styků, za jejichž neuskutečnění se otec domáhá nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty, však neproběhla, a to z důvodu odmítavého postoje nezletilé. Z pohovoru s nezletilou (provedeného odvolacím soudem) vyplynulo, že se jedná o její rozhodnutí, které není vyvoláno ovlivňováním ze strany stěžovatelky, resp. ovlivňování ze strany matky nebylo v řízení prokázáno. Odvolací soud však měl za to, že stěžovatelka nevyvinula dostatečné úsilí, aby dosáhla změny tohoto postoje nezletilé. Z průběhu řízení je patrné, že vždy před nařízením výkonu rozhodnutí styky řádně probíhají. Z průběhu odvolacího řízení dospěl soud k závěru, že stěžovatelka nerespektuje práva otce jako rodiče, opakovaně odjíždí na dovolenou před obvyklým stykem dcery s otcem, aniž by otce o tomto informovala. Před soudem stěžovatelka připustila dokonce možnost soudního výkonu odnětím dítěte. Jakkoliv stěžovatelka deklaruje snahy k plnění povinností pravomocným rozhodnutím, ve skutečnosti tak nečiní. Výše pokuty se pak odvíjí od majetkových poměrů stěžovatelky, za tím účelem si odvolací soud zajistil potvrzení o zdanitelných příjmech za pět měsíců. Vhledem k prvnímu uložení pokuty soud stanovil pokutu v samotné dolní hranici za každý neuskutečněný styk, tj. celkem 9 000 Kč.
II.
Ústavní stížnost a vyjádření k ní
5.Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že postupem městského soudu bylo zasaženo její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Stěžovatelka upozornila na pohovory s nezletilou vedlejší účastnicí před soudy obou stupňů. Z nich plyne, že nechuť nezletilé navštěvovat otce plyne především z představ vedlejšího účastníka o styku, ze kterých nechce slevit. Závěr obvodního soudu, že se stěžovatelka k motivaci nezletilé snažila, avšak neúspěšně, což jí nelze klást k tíži, je podle stěžovatelky věcně správný. Stejný závěr měl i kolizní opatrovník, který však před soudem odvolacím již podpořil návrh na výkon rozhodnutí. Podle stěžovatelky chování předsedkyně senátu vůči ní samotné při jednání odporuje zárukám nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce podle § 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Samotný pohovor s nezletilou pak byl soustředěn na aktuální situaci, nikoliv minulé styky. Pohovor s nezletilou není důkazním prostředkem ale nástrojem participačních práv nezletilé. Ta si však na období realizovaných styků nepamatuje a přímo k nim nevypovídala. Aktuální styky jsou předmětem jiných návrhů na výkon rozhodnutí. Navíc v rámci styků, které jsou předmětem tohoto řízení, se nezletilá vedlejší účastnice s vedlejším účastníkem vždy na část dne sešla. Vedlejší účastník sám mohl s nezletilou pohovořit. Odvolací soud se podle stěžovatelky dále nevypořádal s prohlášením matky kamarádky nezletilé, která doložila pláč dívky před jedním z realizovaných styků. Pokuta nemá být sankčním nástrojem k prosazení změny projevu vůle nezletilých dětí. 6.Podle Městského soudu v Praze jako účastníka řízení stěžovatelka nesplnila podmínku vyvinutí adekvátního úsilí k tomu, aby dosáhla změny postoje nezletilé. Za jediný relevantní prostředek, jak o motivaci dcery matkou získat objektivní přehled, je pouze pohovor s nezletilou. O tom, zda stěžovatelka nezletilou dostatečně motivuje, nelze jiné důkazy provést, neboť jde o interakci mezi nezletilou a matkou, které není nikdo jiný přítomen. Z pohovoru s nezletilou zcela jasně vyplynulo, že si o tom, zda k vedlejšímu účastníkovi půjde, rozhoduje sama. Stěžovatelka ji motivuje pouze tak, že jí říká, že by k vedlejšímu účastníkovi měla podle rozsudku chodit. Nelze předpokládat, že by stěžovatelka při svém případném doplňujícím výslechu soudu sdělila něco jiného, než před obvodním soudem, proto její doplňující výslech neprovedl. Čestné prohlášení matky kamarádky nezletilé pak ničeho o motivaci nezletilé stěžovatelkou nevypovídá. Nezletilá si při pohovoru nebyla schopna vzpomenout na konkrétní neproběhlé styky na podzim roku 2024, avšak z toho, že i v následujícím období styky probíhaly velmi nepravidelně, je zřejmé, že se stěžovatelka po celou dobu chová stejně, tj. dostatečně nezletilou ke styku nemotivuje. Závěr, zda matka nezletilou dostatečně pozitivně motivovala, pak není závěrem skutkovým, ale právním. Odvolací soud tytéž skutkové okolnosti jen jinak právně posoudil. S ohledem na následné (ne)uskutečňování dalších styků uložení pokuty navrhl rovněž kolizní opatrovník.
7.Podle vedlejšího účastníka je ústavní stížnost založena převážně na jednostranné a účelové interpretaci skutkových okolností a na nesouhlasu s hodnocením důkazů, nikoli na reálném porušení ústavně zaručených práv. Provedené důkazy stěžovatelka dezinterpretuje a účelově vytrhává tvrzení z kontextu. Podle názoru vedlejšího účastníka se stěžovatelka fakticky domáhá přezkumu soudního rozhodnutí, čímž staví Ústavní soud do role další instance. Soud provedl potřebné dokazování, pouze důkazy hodnotil v neprospěch stěžovatelky, což porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje. Skutkové závěry soudu mají oporu v obsahu spisu, zejména ve výpovědích nezletilé, v pohovorech orgánu sociálně-právní ochrany dětí a v dlouhodobém průběhu výkonu styku.
III.
Posouzení Ústavním soudem
8.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9.Nynější věc se týká bagatelní částky (9 000 Kč). Pokud spor týkající se bagatelní částky neprovází žádná mimořádná okolnost, která by připuštění k věcnému přezkumu zakládala, je třeba ke sporu přistupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu jako k běžné bagatelní věci. Ne vždy je však hodnota sporu určující, na což upozornila rovněž stěžovatelka. Ústavněprávní relevance může být dána i vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 , bod 33, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1121/25 ze dne 30. 6. 2025, bod 13]. Nejde ale o rozhodující či jediné hledisko, zda se Ústavní soud bude tou či onou ústavní stížností plnohodnotně zabývat (např. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 , bod 15; či nález ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 , o stanovení pokuty za nevykonané styky ve výši 3000 Kč, body 4 a 19). Ani skutečnost, že Ústavní soud v minulosti zasáhl v některém bagatelním typovém případu, neznamená, že bude z totožných důvodů věcně přezkoumána vždy. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud žádnou mimořádnou okolnost neshledal.
10.Rodičovská odpovědnost trvá i poté, co rodiče dítěte spolu nežijí. Dokud dítě nenabude zletilosti, má každý rodič nejen právo, ale také povinnost se s ním osobně stýkat. Tomu odpovídá ústavně zaručené právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny). Předpokládá se, že se rodiče dohodnou, jak, kdy a na jak dlouho se budou stýkat s dítětem. Dítě má právo, aby udržovalo s oběma rodiči pravidelný osobní kontakt, a rodiče mají právo i odpovědnost za jeho péči a výchovu. Tomu odpovídá pozitivní závazek státu, aby přijal vhodná opatření včetně těch donucovací povahy, zvláště pokud rodič maří kontakt dítěte s druhým rodičem. Taková opatření mají za cíl jediné: obnovit soužití rodiče s dítětem a umožnit výkon práva na nerušený rodinný život (komplexně k této problematice nález ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 2423/24 , k právu a povinnosti styku s dítětem jako integrální součást rodičovské odpovědnosti, body 30 a násl.). Tento účel plní též nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních, k němuž se Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval (srov. zejm. nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 ; ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 ; ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 ; nebo ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25 ). Rodiče jistě nesmí svévolně ignorovat vykonatelná soudní rozhodnutí (nález sp. zn. IV. ÚS 2966/25 ze dne 21. 1. 2026). 11.Cílem pokuty není rodiče bez dalšího sankcionovat, ale přimět povinného rodiče, aby umožnil druhému rodiči vykonávat nerušený rodinný život ve shodě se soudním rozhodnutím upravujícím styk s dítětem. Základní právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny) tak zahrnuje též právo na přijetí vhodných opatření, včetně nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty. Stát musí přijmout opatření k zajištění nerušeného výkonu práva na rodinný život, cílem je napravit nežádoucí stav do budoucna - opětovně umožnit osobní kontakt mezi dítětem a oprávněným rodičem. 12.Co se týče napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakkoliv si lze vždy představit hlubší a podrobnější odůvodnění (a nejinak tomu bylo i v této věci), podstata závěrů odvolacího soudu obstojí. Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že soudy nesmí ukládat pokuty mechanicky (z recentní judikatury např. již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2966/25 ). Musí pečlivě posoudit, proč se styky neuskutečnily a co bylo příčinou jejich zmaření. Civilní soudy musí zkoumat všechny okolnosti případu včetně jeho kontextu. Ne každé porušení vykonatelného rozhodnutí totiž vyžaduje, aby stát vždy a za každých okolností reagoval uložením pokuty. Je nutné individuálně posoudit okolnosti každého porušení. Zároveň je třeba zohlednit širší souvislosti, které ukazují na dlouhodobě neuskutečňované předávání dětí, nikoli na jednotlivé výjimečné případy, které by bylo možné považovat za omluvitelné (srov. již citovaný nález II. ÚS 1938/25 , body 34, 38 a 46). Zmíněné širší okolnosti případu posuzoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu odvolací soud také v této věci.
13.Závěr napadeného rozhodnutí stojí na tezi, že stěžovatelka mohla nezletilou ke styku motivovat jinak a více. Stěžovatelka tak podle městského soudu prokazatelně sice činí; avšak zejména (až) v období hrozícího výkonu rozhodnutí (body 12 až 15 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud připouští, že ustoupení od uložení pokuty za nerealizovaný styk, s nímž dítě nesouhlasí pro svůj negativní postoj k druhému rodiči, obecně možné je (a je dokonce na místě) - avšak to za situace, kdy je styk zmařen i přes zjevnou a odpovídající snahu pečujícího (povinného) rodiče [nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67)]. Uvedené vychází z toho, že vůli dítěte nelze zcela opomenout či snad násilně ohýbat. V nyní posuzovaném případě pokuty je stěžovatelce kladena odvolacím soudem k tíži právě skutečnost, že zjevná a odpovídající snaha povinné absentuje.
14.Ve věci není spor o postoji nezletilé, nicméně odvolací soud uvedl důvody, proč tento postoj je možno přičítat i stěžovatelce. Odpovědnost stěžovatelky za motivaci ke styku zdůraznil již obvodní soud, odvolací soud pak odkázal na zhoršování stavu a na množící se nerealizované styky v dalším období. V napadeném rozhodnutí městský soud správně konstatoval, že nerespektující postoj stěžovatelky vůči bývalému partnerovi je rovněž okolností, která jde stěžovatelce u nerealizovaných styků k tíži.
15.Stěžovatelce lze jistě přisvědčit v tom, že se odvolací soud mohl blíže věnovat důvodům pro nerealizaci některých ze styků na straně oprávněného vedlejšího účastníka či tomu, jaké podmínky pro realizaci styku a motivaci nezletilé vytváří sám vedlejší účastník (zda respektuje představy a přání nezletilé dcery o průběhu kontaktů). V případě dalších návrhů na výkon rozhodnutí by proto obecné soudy neměly opomenout zabývat se i podílem vedlejšího účastníka (otce) na nerealizaci jednotlivých styků. V právě posuzovaném meritu věci však Ústavní soud neshledal důvod kasačně zasahovat.
16.Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ačkoliv odvolací soud akcentoval jednání stěžovatelky z června 2025 (tj. mimo posuzované období zmařených styků), učinil tak v odůvodnění pouze proto, aby dokreslil širší okolnosti případu, které zvažoval i Ústavní soud v tomto rozhodnutí. Podle Ústavního soudu jde o jistý příklad nerespektujícího jednání stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi, které dlouhodobé a nesporně ovlivňuje i vztah nezletilé k otci a její motivaci ke styku.
17.Stěžovatelka namítala nesprávnost dokazování, Ústavní soud však v tomto ústavně relevantní pochybení neshledal. Také podle Ústavního soudu byl pohovor s nezletilou odpovídajícím prostředkem k osvětlení celkové situace v rodině. Je zřejmé, že desetileté dítě si nevybaví přesné okolnosti tří konkrétních zmařených styků v minulosti (je-li nadto výkon rozhodnutí postupně otcem navrhován i za jiné nerealizované styky). Výpověď nezletilé, prostřednictvím které svá participační práva realizovala, však vypovídá o celkové atmosféře a vztahu mezi rodiči. Sám městský soud v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že si nezletilá při pohovoru s odvolacím soudem tři konkrétní styky nevybavila, a nejde tak ze strany městského soudu o okolnost zastřenou (viz bod 13 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud neshledal, že by v tomto kontextu byly závěry obecného soudu svévolné. Zohlednil též, že šlo o první realizovatelný výkon rozhodnutí a pokuta byla stanovena na samé dolní hranici.
18.Stěžovatelkou namítaný důkaz o svědectví matky přítelkyně nezletilé vedlejší účastnice je i podle Ústavního soudu mimoběžný. Městský soud byl srozuměn s tím, že nezletilé někdy není po chuti se s vedlejším účastníkem stýkat. Zdůraznil však též to, že matka byla v jiných případech schopna nezletilou ke stykům úspěšně motivovat. Jiný právní náhled na zjištěné skutečnosti sám o sobě porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje.
19.K námitce, že chování předsedkyně senátu ke stěžovatelce při jednání (resp. způsob hovoru se stěžovatelkou) bylo nátlakové a odporuje principům nezávislosti a nestrannosti výkonu funkce soudce podle § 80 zákona o soudech a soudcích, lze uvést, že se stěžovatelka v této věci může případně obrátit na předsedu soudu stížností podle § 170 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Ačkoliv je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí (jako celku) přípustná, Ústavní soud tuto dílčí námitku považoval (v tuto chvíli) za materiálně nepřípustnou. 20.Závěrem Ústavní soud podotýká, že situace, kdy jsou soudy tlačeny do role pravidelných rozhodčích v niterných rodinných konfliktech, znamenají pro nezletilé vysoký stupeň zátěže a mohou mít negativní dopad na duševní zdraví dítěte a jeho další vývoj (viz např. závěry 3. rodinněprávního sympozia Justiční akademie, dostupné na https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie). V nejlepším zájmu nezletilé je tedy zejména to, aby oba rodiče konflikty mezi sebou řešili pokud možno dohodou, a zajistili tak co nejmenší dopad na prospívání nezletilé vedlejší účastnice.
21.Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu