Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FIERY INVEST s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kotrbáčkem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2025 č. j. 37 Co 65/2025-806 a výrokům V. a VII. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2024 č. j. 116 C 134/2016-780, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Jany Macíkové a Pavla Macíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a vypořádal je tak, že spoluvlastníky se stali pouze vedlejší účastníci, každý k jedné polovině nemovitostí (výroky I. a II.). Současně soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice, na účet městského soudu, náklady znalečného ve výši 10 424,50 Kč (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). S odkazem na § 148 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), rozdělil náklady za dva znalecké posudky rovným dílem mezi obě procesní strany, přičemž u vedlejších účastníků započetl zálohu ve výši 4 000 Kč. Jde-li o "náhradu nákladů řízení a výrok VII. napadeného rozsudku, soud rozhodl v souladu s § 150 o. s. ř. a zohlednil, že v tomto řízení záviselo rozhodnutí na úvaze soudu, jelikož vypořádat podílové spoluvlastnictví chtěly obě strany a navíc výše vypořádacího podílu závisela na znaleckém posudku". 3.Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výrokem I. napadeného usnesení potvrdil rozsudek městského soudu ve výrocích V. a VII. Poukázal na to, že městský soud postupoval při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení správně, vycházel z nálezu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 a rozhodl v dané situaci - tj. kdy podíl úspěchu každé z procesních stran byl stejný - ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Náhrada nákladů řízení proto nebyla přiznána žádné z procesních stran, tedy ani za úkony v řízení prováděné vedlejšími účastníky. Podle soudu nebylo možné k tíži vedlejších účastníků přičítat množství či obsah jejich podání a úkonů mj. proto, že nebyli v řízení zastoupeni advokátem. Ve věci soud neshledal naplnění podmínek pro postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy shodný poměr úspěchu obou procesních stran nedává prostor pro jiný postup, než podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; rovněž postup podle § 150 o. s. ř. nebyl podle soudu namístě. Shodné hledisko výsledku řízení přitom bylo třeba uplatnit i v případě náhrady nákladů vynaložených státem (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Soud uzavřel, že z obsahu spisu nepochybně plyne, že celkem bylo znalečné ve výši 20 849 Kč, každá z procesních stran byla povinna zaplatit 50 %, tj. 10 424,50 Kč (od této částky byla u vedlejších účastníků odečtena jimi složená záloha na znalečné ve výši 4 000 Kč). II.
Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu řízení soudy upozorňovala na řadu obstrukčních praktik vedlejších účastníků, jejich šikanózní podání, jakož i na další úkony svědčící o zjevném zneužití práva; to vše ve svém souhrnu podle stěžovatelky znamená, že jí mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (viz závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Obecné soudy k této argumentaci stěžovatelky nepřihlédly a rozhodly "o aplikaci obecného pravidla", dle nějž ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu indicii duplicis, není náhrada nákladů přiznána žádné ze stran. Tento svůj závěr však soudy řádně neodůvodnily, resp. stěžovatelka jejich argumentaci shledává naprosto "vágní a nepřezkoumatelnou, založenou na subjektivních dojmech senátu krajského soudu".
5.Podle stěžovatelky nemohou obstát závěry obecných soudů o "vzájemném zrušení nákladů řízení", neboť zcela pomíjí, že to bylo procesní počínání vedlejších účastníků - jejich obstrukce, šikanózní podání, trestní oznámení na všechny zúčastněné osoby a především účelová manipulace s důkazy o solventnosti -, které ji nutilo k vynakládání nákladů na obranu svých práv. Aplikace obecného pravidla o nepřiznání náhrady nákladů v řízení o zrušení spoluvlastnictví je za těchto okolností v příkrém rozporu se smyslem a účelem právní úpravy i s judikaturou Ústavního soudu, která výslovně připouští přiznání náhrady nákladů řízení v případech obstrukčního chování, nezájmu o konstruktivní vyřešení věci či šikanózního výkonu práva. Současně stěžovatelka zdůrazňuje, že žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podali vedlejší účastníci a ona byla do tohoto sporu, trvajícímu 9 let, vtažena proti své vůli.
6.Obdobně bylo do základních práv stěžovatelky zasaženo i dalšími napadenými výroky, jimiž obecné soudy účastníky zavázaly k náhradě nákladů znaleckých posudků, a to rovným dílem. Ani v rámci tohoto rozhodnutí nebyly jakkoliv reflektovány individuální okolnosti případu, s jejichž existencí by se měly obecné soudy řádně vypořádat ve svém odůvodnění, což se nyní nestalo. Naopak soudy zcela nepřiléhavě zohlednily pouze výsledek řízení a předpoklady pro osvobození účastníků od soudních poplatků.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
8.Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9.Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje výlučně proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se však Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud není "nejvyšším nákladovým soudem" (srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 ); jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21 (N 54/111 SbNU 346)]. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel musí poukázat na mimořádné okolnosti, které činí jeho případ ústavněprávně dostatečně významným. Jen tehdy je namístě, aby Ústavní soud vystoupil na ochranu základních práv při rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě; jinak se zdrží bližšího přezkumu [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)]. O takový případ však nyní nejde.
10.Obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely mj. ze stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 59/23, podle něhož je třeba v řízení majícím povahu iudicii duplicis pohlížet na procesní úspěch jednotlivých účastníků jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., pokud konkrétní okolnosti věci neodůvodňují výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka sama nezpochybňuje, že daná věc měla charakter iudicii duplicis, dovolává se však "oněch specifických okolností", které podle ní měly odůvodnit odlišné rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V citovaném stanovisku pléna je ovšem zdůrazňováno, že jde o výjimku. Jakkoliv je třeba městskému soudu vytknout, že své závěry v tomto ohledu odůvodnil velmi stručně (a ve vztahu k výroku VII. poměrně nepřehledně, resp. nikoliv konkrétně), krajský soud v napadeném usnesení dostatečně osvětlil, že takové mimořádné okolnosti dány nejsou (body 5 až 8 napadeného usnesení); vypořádal se i s námitkami, které stěžovatelka uplatňuje i v nyní posuzované ústavní stížnosti. 11.Obdobně se obecné soudy neopomněly dostatečně vypořádat s otázkou hrazení nákladů státu. Postupovaly přitom v souladu s právními předpisy a v návaznosti na výsledek řízení - (stejný) poměr (ne)úspěchu každé z procesních stran. Odkázat lze především na podrobnější odůvodnění krajského soudu v bodech 9 a 10 napadeného rozsudku, přičemž tam uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout.
12.Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že odůvodnění napadených rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu