Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem, sídlem náměstí Míru 1, Nový Bor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2025, č. j. 7 Tdo 800/2025-3342, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. ledna 2025, sp. zn. 55 To 353/2024, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. dubna 2024, sp. zn. 3 T 10/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že se spoluobžalovaným uzavřela pracovní smlouvu s úmyslem vylákat peníze od orgánu správy sociálního zabezpečení, neboť pracovní poměr byl fiktivní a stěžovatelka nikdy žádnou práci nevykonávala. Krátce po sjednání pracovního poměru byla uznána pracovně neschopnou, čímž se na úkor státu neoprávněně obohatila o 24 853 Kč, avšak její jednání směřovalo ke způsobení škody 193 682 Kč. Spoluobžalovaný obdobným jednáním způsobil s dalšími osobami státu škodu přesahující 1 330 000 Kč. Dále na základě uvedeného fiktivního pracovního poměru požádala v bance o úvěr ve výši 400 000 Kč, který obdržela, avšak bance zatím žádná škoda nevznikla, neboť úvěr je řádně splácen. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále jí byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. V dané věci šlo již o třetí rozsudek okresního soudu. 3.Z podnětu podaných odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu a sám napadeným rozsudkem nově rozhodl, že trestní stíhání stěžovatelky pro skutek popsaný jako úvěrový podvod se zastavuje (z důvodu promlčení trestní odpovědnosti), nicméně uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Za to jí odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále ji uložil povinnost nahradit způsobenou škodu. Fiktivnost pracovního poměru stěžovatelky soud dovodil ze skutečnosti, že společnost neměla žádné "standardní" zaměstnance, resp. všichni její zaměstnanci krátce po uzavření smlouvy začali pobírat příspěvky sociálního zabezpečení. Společnost neměla dokonce ani finance na jejich mzdy. Tyto mzdy byly přitom v daném místě a čase neobvykle vysoké (a vzdělání a zkušenosti zaměstnanců naopak nedostatečné). Po skončení zdravotní překážky výkonu práce byl pracovní poměr u všech osob ukončen. Stěžovatelka (tak jako ostatní) byla známou "hlavního" obžalovaného, který všechny tyto pracovní poměry uzavíral za dotčené společnosti, a před uzavřením smlouvy nebyla účastna nemocenského pojištění. K oznámení pracovního poměru orgánu správy sociálního zabezpečení došlo až 2 měsíce po údajném uzavření pracovní smlouvy. K tomu mělo dojít dne 7. 1. 2014 a pracovní neschopnost vznikla 27. 1. 2014 (důvodem byl pád na schodech a poranění hlavy a kolena). Z uvedeného je podle krajského soudu zřejmé, že muselo dojít ke zpětné dataci pracovní smlouvy. Z toho důvodu krajský soud upravil tzv. skutkovou větu. 4.Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Krajský soud řádně a srozumitelně popsal své úvahy o fiktivnosti stěžovatelčina pracovního poměru. Skutečnost, že stěžovatelka doopravdy utrpěla závažný úraz, je v tomto směru nerozhodná. Důvodem pro vyhovění dovolání nemůže být ani námitka porušení zásady totožnosti skutku. Popis skutku v rozsudku krajského soudu v podstatě odpovídá obžalobě, a to jak z hlediska popisu jednání, tak způsobeného následku, což jsou rozhodná kritéria. Podkladem pro zrušení rozhodnutí nemůže být ani chybné označení rozsudku nalézacího soudu v rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud nezjistil, že by soudy postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně neseznámil s obsahem spisu a nemohl tak posoudit, zda nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku. Nejvyšší soud neprokázal, že by pochybení krajského soudu (špatné označení rozsudku nalézacího soudu) bylo písařskou chybou (která navíc nebyla nijak opravena). Dále stěžovatelka namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Závěr soudů o neuzavření pracovní smlouvy neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelka prokazatelně utrpěla závažný úraz. Zdravotní stav stěžovatelky zůstával nadále špatný (byl jí přiznán invalidní důchod), což soudy ignorovaly. Zmíněný úraz přitom utrpěla až po uzavření pracovní smlouvy, což nakonec uznaly i soudy. Krajský soud však zásadně změnil povahu jednání, pro které byla stěžovatelka obviněna. Jako běžný uchazeč o zaměstnání stěžovatelka nemohla znát ekonomickou situaci ve společnosti. Závěry o vině tak nejsou podloženy dostatečnými důkazy a soudy své hodnotící úvahy nevysvětlily. Stěžovatelčinu vinu nelze rovněž dovozovat z toho, že se obdobných skutků dopustil spoluobžalovaný s jinými osobami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8.Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody. 9.Stěžovatelka v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektovala skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejími argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatelka se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině obžalovaného. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
10.Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy k uvedeným námitkám zaujaly logické a srozumitelně vysvětlené stanovisko, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud proto na závěry obecných soudů odkazuje. To se týká námitek o porušení totožnosti skutku (viz bod 19 usnesení Nejvyššího soudu), jakož zejména i námitek o dostatečně prokázané vině stěžovatelky (viz zejména body 48 až 53 rozsudku krajského soudu a bod 17 usnesení Nejvyššího soudu). Hodnotící úvahy ohledně řetězce nepřímých důkazů jsou logické a srozumitelné. Skutečnost, že nejsou pro stěžovatelku dostatečně přesvědčivé, je nerozhodná. Pravidlo in dubio pro reo se neaplikuje podle toho, zda byly pochybnosti vyvráceny v očích obžalovaných. Jak přiléhavě uvedl Nejvyšší soud, tato zásada se v důkazním řízení projevuje v tom, že je namístě rozhodnout ve prospěch obviněné osoby, pokud v důkazním řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, případně jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti (viz bod 21 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto okolnosti v projednávané věci nenastaly.
11.Jde-li o nesprávné označení rozsudku nalézacího soudu v záhlaví rozsudku krajského soudu, nejde podle Ústavního soudu o chybu, která by měla vést ke zrušení odsuzujícího rozsudku. Z kontextu rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že obsahově přezkoumal správný rozsudek, který stěžovatelka odvoláním napadla.
12.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozsudku okresního soudu, musel Ústavní soud návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu