Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Váchy, MBA, zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou, sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2025, č. j. 4 Afs 31/2025-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2.Stěžovatel se před správními soudy domáhal ochrany před nezákonným zásahem ze strany Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (vedlejší účastník). Zásah spatřoval v zahájení a provádění daňové kontroly na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 2019 až 2022. Tvrzenou nezákonnost dovozoval z nesprávného doručení oznámení o zahájení daňové kontroly podle § 87 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 29 A 109/2024-56, zamítl jako nedůvodnou. Shledal totiž, že vedlejší účastník postupoval při doručování oznámení o zahájení daňové kontroly v souladu s právními předpisy. 3.Ani Nejvyšší správní soud posléze stěžovateli nevyhověl a kasační stížnost zamítl. Ačkoliv podle okolností může být zahájení a provádění daňové kontroly nezákonným zásahem podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), pro shledání (ne)zákonnosti zásahu namítaného stěžovatelem bylo třeba nejprve posoudit, zda oznámení o zahájení daňové kontroly ze dne 14. 5. 2024 bylo stěžovateli řádně doručeno. Nejvyšší správní soud si vyžádal daňový spis. Dospěl k závěru, že oznámení bylo stěžovateli doručeno fikcí dne 27. 5. 2024 do datové schránky podnikající fyzické osoby. Má-li fyzická osoba zřízeno více datových schránek (v tomto případě datovou schránku fyzické osoby a datovou schránku podnikající fyzické osoby), je třeba jí doručovat písemnosti do té datové schránky, která odpovídá povaze doručované písemnosti. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, podle něhož mohl vedlejší účastník s jistotou rozpoznat, že příjmy, které hodlá v rámci daňové kontroly prověřovat, pocházejí pouze ze závislé činnosti stěžovatele. Je nesporné, že stěžovatel přerušil svoji podnikatelskou činnost (živnostenská oprávnění) ke dni 30. 12. 2019, tj. měl podnikatelskou činnost vedenou jako aktivní i v (části) období prověřovaném daňovou kontrolou (1. 1. 2019 až 31. 12. 2022). Z oznámení o zahájení daňové kontroly je pak zřejmé, že vedlejší účastník měl pochybnosti, resp. mínil prověřovat platby přijaté stěžovatelem od společností ARMO Praha, a.s., CCA Group a.s., CCA SUISSE AG, EG Advisors.cz s.r.o. a OR-IT solutions s.r.o. i za rok 2019. Podle stěžovatele však měl vedlejší účastník při zahájení daňové kontroly potřebné informace k přijetí závěru, že tyto příjmy nepředstavují příjmy z jeho podnikatelské činnosti. Stěžovatelem uplatněná argumentace ve spojení s jeho názorem (že již v době zahájení daňové kontroly vůči stěžovateli musel mít správce daně postaveno najisto, že příjmy, jež mají být prostřednictvím daňové kontroly prověřeny, nemohou v žádném případě pocházet z podnikatelské činnosti stěžovatele), nemohla podle Nejvyššího správního soudu obstát. Ani sám stěžovatel není schopen uvést konkrétní skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že jeho příjmy od společností EG Advisors.cz s.r.o. a OR-IT solutions s.r.o., pocházejí najisto ze závislé činnosti. Co se týče příjmových plateb od ostatních posuzovaných společností, ty byly u všech nestálé jak z hlediska jejich výše (rozdíly i přes 1 000 000 Kč), tak z hlediska jejich četnosti, což je netypické pro příjmy ze závislé činnosti. S ohledem na to nelze vedlejšímu účastníkovi vytýkat, že měl pochybnosti ohledně původu příslušných příjmů, respektive se domníval, že mohou souviset s podnikatelskou činností stěžovatele. Při doručování oznámení o zahájení daňové kontroly vedlejší účastník postupoval správně, když tuto písemnost doručil stěžovateli do jeho datové schránky podnikající fyzické osoby. II. Argumentace v ústavní stížnosti
4.Argumentaci stěžovatele v jeho ústavní stížnosti lze stručně shrnout tak, že v řízení před Nejvyšším správním soudem bylo porušeno právo na zákonného soudce. Ve věci rozhodovala soudkyně Veronika Kučerová, která nebyla původní členkou senátu ani členkou zastupujícího senátu dle poučení, které se při podání kasační stížnosti stěžovateli dostalo. Stěžovatel neměl jak na reálné složení senátu reagovat a byla mu odepřena možnost namítat podjatost rozhodujícího složení.
5.K věci samé stěžovatel zejména namítá, že v souvislosti se zahájením a prováděním daňové kontroly v jeho věci mu bylo fakticky znemožněno, aby se včas a řádně seznámil s existencí této kontroly a hájil svá práva. Oznámení o zahájení kontroly má konstitutivní povahu a zakládá samotný vznik kontroly. V tomto případě však nebylo stěžovateli doručeno do datové schránky fyzické osoby, ačkoli předmětem kontroly nikdy nebyly a ani nedále nejsou příjmy z podnikatelské činnosti. Oznámení nebylo doručeno správným způsobem a kontrolu nelze považovat za řádně zahájenou. Stěžovatel v rozhodném období žádnou podnikatelskou činnost nevykonával. Postup orgánů finanční správy je zatížen libovůli, soudy poté stěžovateli neposkytly ochranu.
6.Stěžovatel k tomu doplnil, že chybný postup Nejvyššího správního soudu spočívající v nezákonné změně složení senátu bez vyrozumění stěžovatele znemožnil účinné přezkoumání všech výše uvedených důvodů, které stěžovatel uvádí jako důvod nezákonnosti daňové kontroly. Pokud stěžovatel nebyl informován o identitě rozhodujícího senátu, nemohl uplatnit námitku podjatosti ani reagovat na zásadní procesní pochybení správce daně.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9.Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou, zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281), sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71)]. 10.Ústavní soud nepřisvědčuje námitce, že došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Stěžovateli se dostalo ihned po podání kasační stížnosti poučení o složení rozhodujícího senátu i o mechanismu zastoupení jeho jednotlivých členů, předvídaném aktuálním rozvrhem práce. Poučení bylo doplněné o "doušku", že dojde-li ke změně rozvrhu práce, jsou o těchto změnách aktuálně podávány informace na webových stránkách soudu. Právě ke změně rozvrhu práce následně došlo v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem.
11.Podle části IV. bodu 9.1 rozvrhu práce účinného od 1. 7. 2025 (soudci dočasně přidělení a zvláštní pravidla) byla k výkonu soudnictví k Nejvyššímu správnímu soudu od 1. 7. do 31. 12. 2025 dočasně přidělena soudkyně Tereza Kučerová, a to do čtvrtého senátu, kde byla uvedena na čtvrtém místě. Současně jí bylo přiděleno 15 věcí starších časových řad [úplné znění rozvrhu práce k 1. 7. 2025 je spolu s přílohou dostupné zde: https://www.nssoud.cz/fileadmin/user_upload/dokumenty/rozvrh_prace/Uplne_zneni_rozvrhu_prace_od_1._7._2025.doc]. Zvolené formulace v poučení, které upozornilo na možné změny rozvrhu práce v budoucnu, lze považovat za přípustné a v českém prostředí za standardní. Stěžovatel navíc toliko v obecnosti uvádí, že by býval mohl procesní strategii koncipovat jinak či eventuálně uplatnit námitku podjatosti. Není však zřejmé, zda stěžovatel skutečně dovozuje podjatost členky senátu (resp. stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně by její podjatost měla spočívat), ani jak by stěžovatel svou procesní strategii jinému složení senátu přizpůsobil.
12.Nejvyšší správní soud se rozsáhle věnoval problematice oprávněnosti zahájení daňové kontroly. Odpověď se odvíjela od správnosti doručování do datové schránky stěžovatele (tj. zda mělo být doručováno do datové schránky stěžovatele jako fyzické osoby nebo stěžovatele jako podnikatele). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí (stejně jako před ním městský soud) osvětlil, proč bylo doručování do datové schránky stěžovatele jakožto podnikající fyzické osoby přípustné a řádné (bod 15 až 17 napadeného rozsudku). Daňová kontrola tedy byla zahájena zákonným způsobem a zásahová žaloba stěžovatele nemohla být úspěšná. Jiné aspekty řádného zahájení daňové kontroly stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, zejména s ohledem na to, že by šlo o materiálně nepřípustnou argumentaci (srov. bod 21 věta poslední napadeného rozsudku a nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. 1. 2025 k materiálně nepřípustným námitkám před Ústavním soudem). Závěry Nejvyššího správního soudu jsou racionální a řádně odůvodněné. Ústavní soud neshledal důvod do nich jakkoliv zasahovat.
13.Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu