Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem, sídlem Štupartská 769/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025, č. j. 5 Tdo 758/2025-4832, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2024, sp. zn. 7 To 76/2024, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024, sp. zn. 46 T 16/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 12, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. a) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že ovládal síť obchodních společností, jejímž prostřednictvím mohl zahrnovat do daňových přiznání neexistující plnění mezi těmito společnostmi, čímž způsobil státu škodu přesahující 41 000 000 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k trestu propadnutí věci (zajištěných finančních prostředků a elektroniky) a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena či prokuristy obchodní společnosti, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 10 let. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit státu způsobenou škodu. 3.Proti rozsudku městského soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupce. Z podnětu odvolání státního zástupce uložil napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 6 let, jinak ponechal rozsudek nezměněný. Odvolání stěžovatele zároveň zamítl.
4.Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel v dovolání pouze zopakoval svoji obsáhlou obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se soudy náležitě vypořádaly. Mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů neexistuje žádný relevantní (tím méně extrémní) rozpor. Stěžovatelova vina byla prokázána řetězcem usvědčujících důkazů, které žádná zjištěná skutečnost nezpochybňuje. Naproti tomu stěžovatelova obhajoba byla založena na nepodložené "konspiraci" nejen orgánů činných v trestním řízení, ale i znalců, svědků a (dřívějších) obhájců. Za neopodstatněné označil Nejvyšší soud rovněž námitky týkající se údajných procesních vad postupu různých orgánů činných v trestním řízení (při provádění domovní prohlídky, výslechu stěžovatele v nemocnici nebo překladu listin do ukrajinštiny).
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Na jednu stranu je stěžovateli ze strany soudu vytýkáno, že řádně neuplatnil dovolací námitky, na stranu druhou provádí Nejvyšší soud rozsáhlý rozbor důkazů a potvrzuje stěžovatelovu vinu. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá, že závěry všech soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy nikterak nevyloučily stěžovatelem poukazovanou skutkovou verzi (o zneužití elektroniky třetí osobou), čímž porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Znalecký posudek, který tuto skutkovou verzi měl posoudit, je podle stěžovatele neúplný. Zvýšený požadavek na činnost znalce vyplýval z jeho pochybení v jiných řízeních. Závěr o vině založený na takovémto jediném důkazu je ústavně neudržitelný. Dále stěžovatel namítá, že soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, a to bez dostatečného odůvodnění. Všechny důkazní návrhy byly přitom relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele a výši údajně způsobené škody. Stěžovatel odmítá závěr Nejvyššího soudu, že k výpočtu výše škody postačí pouhý matematický součet. Tomu totiž předchází důkladné odborné posouzení toho, jaké plnění je zdanitelné, zda šlo o plnění fiktivní, atd. I tímto postupem jednaly soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Výše škody je navíc relevantní i pro správnou právní kvalifikaci. Nadto stěžovatel namítá, že byl usvědčen na základě nevěrohodných svědeckých výpovědí. Ani s těmito námitkami se soudy řádně nevypořádaly.
6.Dále stěžovatel namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno v jeho rodném jazyce až s odstupem 3,5 roku. Zároveň mu nebyla včas vysvětlena ani podstata obvinění. Tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Obhájce není náhradou za tlumočníka a překlady listin. Se stejným odstupem rozhodl státní zástupce o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení tak postupovaly v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Další procesní pochybení obsahuje příkaz k domovní prohlídce, který dostatečně neodůvodňuje neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu. Prohlídka následně proběhla bez stěžovatelovy přítomnosti a nebyl přítomen ani tlumočník. Podle stěžovatele měl v takové situaci policejní orgán prohlídku přerušit. Stěžovatel byl rovněž podroben výslechu v nemocnici, kde byl pod vlivem léků, pročež jeho výpověď mohla být nepřesná. Výslechu nebyl přítomen zdravotní personál (resp. k němu nedal souhlas). Při druhé prohlídce vydal policejnímu orgánu listinné důkazy účetní, aniž by o tom stěžovatel věděl, resp. tomu byl přítomen. Soudy rovněž řádně nezvážily, že zajištěný majetek byl součástí společného jmění manželů. Konečně, stěžovatel považuje za nesprávnou i soudy zvolenou právní kvalifikaci jeho jednání.
7.Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodňuje stěžovatel tím, že výkon trestu odnětí svobody (jakož i dalších sankcí) pro něj představuje mimořádně závažnou a obtížně napravitelnou újmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10.Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody. 11.Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
12.V napadených rozhodnutích pak Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Soudy se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami řádně zabývaly a své závěry dostatečně podrobně odůvodnily. Skutečnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, není důvodem, aby je Ústavní soud jakkoliv přehodnocoval. To se týká námitek o neprokázání stěžovatelovy viny a vyloučení alternativní skutkové verze, včetně vyloučení všech důvodných pochybností a hodnocení věrohodnosti svědků (viz body 46 až 49 usnesení Nejvyššího soudu, body 28 a 39 rozsudku vrchního soudu a body 112 až 114 rozsudku městského soudu), námitek o obsahu znaleckého posudku a relevanci jeho doplnění (bod 40 rozsudku vrchního soudu), námitek o neprovedení navrhovaných důkazů (viz bod 50 usnesení Nejvyššího soudu a body 96 až 101 rozsudku městského soudu), včetně znaleckého posudku ke zjištění výše škody (viz bod 58 usnesení Nejvyššího soudu, bod 41 rozsudku vrchního soudu a bod 126 rozsudku městského soudu), námitek o nedodržení práv obviněného neovládajícího český jazyk (viz bod 53 usnesení Nejvyššího soudu, bod 37 rozsudku vrchního soudu a bod 121 rozsudku městského soudu), námitek týkajících se domovních prohlídek, ať už obsahu příkazu nebo jejího provedení (viz body 55 a 56 usnesení Nejvyššího soudu, body 34 a 35 rozsudku vrchního soudu a body 116 až 118 rozsudku městského soudu), námitek týkajících se výslechu v nemocnici (viz bod 57 usnesení Nejvyššího soudu, bod 37 rozsudku vrchního soudu a bod 119 rozsudku městského soudu), u kterých ani není zřejmé, jaké důsledky stěžovatel z těchto námitek dovozuje, neboť daný výslech jej nijak neusvědčoval, jakož i námitek o zvolené právní kvalifikaci (viz body 58 a 59 usnesení Nejvyššího soudu, bod 42 rozsudku vrchního soudu a body 126 až 129 rozsudku městského soudu). Uvedené závěry obecných soudů Ústavní soud hodnotí jako ústavně konformní.
13.Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že zajištěné peněžní prostředky byly součástí společného jmění manželů a neměly tedy být předmětem trestu propadnutí věci. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že při výkonu trestu propadnutí peněz nezajišťuje stát propadnutí konkrétních bankovek a mincí, které byly bezprostředním výnosem z trestné činnosti, nýbrž je legitimní odebrat pachateli libovolné peněžní prostředky (např. jiné bankovky) ve stejné hodnotě. Peněžní prostředky (resp. všechny věci), které pachatel získá jako výnos z trestné činnosti, se přitom nestávají součástí společného jmění manželů (viz např. bod 203 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1007/2023, a v něm uvedená judikatura).
14.Namítal-li stěžovatel vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, který na jedné straně označil stěžovatelovy námitky za míjející se s dovolacími důvody (s jedinou výjimkou), ale přesto provedl jejich rozsáhlý rozbor, Ústavní soud se s takovým hodnocením neztotožňuje. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud věnoval stěžovatelovým námitkám nadstandardní prostor (vzhledem k jejich zjevné neopodstatněnosti), tím však nijak nezasáhl do stěžovatelových práv. Rozhodně tím neučinil své rozhodnutí vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné, nýbrž naopak poskytl stěžovateli nad rámec své zákonné povinnosti hlubší odůvodnění svých úvah a závěrů.
15.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, nezabýval se již zvlášť návrhem na odklad vykonatelnosti. Nadto lze upozornit, že tento návrh byl odůvodněn prostým poukazem na standardní výkon napadených rozhodnutí, což v trestním právu vede vždy k omezení práv a svobod odsouzené osoby. Takovému návrhu zásadně vyhovět nelze. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu