Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viktora Peldy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2025 č. j. 25 Cdo 548/2025-865, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 23 Co 237/2024-835 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. března 2024 č. j. 13 C 171/2015-794, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal provedení specifikovaných oprav na budově, v níž má nebytovou jednotku ve svém vlastnictví, dále oprav na této jednotce a rovněž náhrady ušlého zisku za období od 31. 10. 2012 do 31. 5. 2021, a to v souvislosti s vlhkostí, která v důsledku závad na budově uvedenou nebytovou jednotku poškozovala.
3.Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky ve výši 342 000 Kč s příslušenstvím, částky 584 250 Kč s příslušenstvím a částky 61 750 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dále obvodní soud uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky III. a IV.). Uvedený rozsudek je přitom již třetím rozsudkem obvodního soudu v této věci. Obvodní soud dospěl v uvedeném rozhodnutí k závěru, že v části období, za které je ušlý zisk požadován, předmětná nebytová jednotka nesplňovala podmínky pro ekonomicky výdělečný záměr. Nejméně do 22. 9. 2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 o změně účelu užívání nebytové jednotky stěžovatele z krytu civilní ochrany na sklad, nebylo možné tento prostor pronajmout jako sklad. Účelem užívání tohoto prostoru byl v souladu s kolaudačním stavem kryt civilní obrany, a proto v tomto období stěžovateli zisk ujít nemohl. V dalším období od 23. 9. 2016 do 31. 5. 2021 nebylo v řízení prokázáno, že by stěžovatel jednotku k pronájmu vůbec nabízel, neměl s nikým uzavřenou smlouvu o pronájmu a ani nevedl žádná jednání k pronájmu směřující. Podle názoru obvodního soudu tedy nelze učinit závěr, že při pravidelném běhu věcí by došlo k tvrzenému zvětšení jeho majetku (zisku).
4.K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok II.), ve výrocích III. a IV. jej změnil, jde-li o výši náhrady nákladů řízení státu, jinak jej v tomto rozsahu potvrdil (výroky III. a IV.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o nedůvodnosti podané žaloby.
5.Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). II.
Argumentace stěžovatele
6.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy v předmětné věci svůj závěr o nemožnosti skladování v nebytové jednotce neopírají o žádný písemný dokument či právní předpis (vyhlášku atd.), řídí se pouze "svým laickým názorem", který odporuje čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ačkoli je tato otázka pro posouzení věci zásadní, soudy během řízení nevyžadovaly doložení možnosti způsobu využití jednotky. Stěžovatel dovozuje, že mohla-li Městská část Praha 6 pronajímat nebytové prostory s účelem využití jako kryt civilní obrany, bylo možné pronajímat nebytový prostor s účelem využití jako kryt civilní obrany i po té, co tento prostor přešel do vlastnictví stěžovatele. Pokud v prostorách jednotky nebylo nutné provádět žádné úpravy pro povolení změny užívání, byly tyto prostory vhodné ke skladování i před ukončením předmětného řízení a skladování v jednotce bylo možné. Nebylo-li možné jednotku ve vlastnictví stěžovatele pro pronikání vody do jednotky z důvodu nefunkční hydroizolace pronajímat ani před, ani po ukončení řízení o změně užívání, nemělo by být za situace, kdy k nápravě tohoto stavu vedlejším účastníkem došlo nejdříve v roce 2024 (tedy více než 8 let po ukončení řízení), k formální změně užívání vůbec přihlíženo. Vedlejší účastník navzdory svým příslibům svoji povinnost provést opravy nesplnil, stalo se tak až na základě exekučního vymáhání zahájeného v roce 2023. Nelze tedy klást k tíži stěžovatele, že jeho jednotku nebylo možné pro zavinění ze strany vedlejšího účastníka pronajímat. V situaci, kdy stěžovatel nemohl vědět, že příslib vedlejšího účastníka z roku 2014 nebude pravdivý, kdy budou sanační práce skutečně zahájeny a že rozhodování obvodního soudu bude trvat až do roku 2021, nelze mu klást k tíži, že ohledně hledání nájemce nečinil žádné kroky. Z výše uvedeného je zřejmé, co narušilo pravidelný a očekávatelný běh událostí. Stěžovatel namítá, že při znalosti havarijního stavu jednotky a uzavření nájemní smlouvy by se sám vystavoval nebezpečí, že po něm bude případný nájemce uplatňovat škody, které by mu na uskladněných materiálech vznikly. I chtěl-li by toto riziko podstoupit, nemohl vědět, na jak dlouhou dobu by byl takový pronájem možný. Stěžovatel zakoupil předmětný nebytový prostor za účelem tvorby zisku, když nebytový prostor měl být využit jako skladové prostory a za tímto účelem pronajímán. Důvodem nemožnosti ekonomického využití nebytové jednotky byl její stav, avšak obvodní soud tuto skutečnost bez náležité argumentace zpochybňuje. Hledání nájemce v situaci, kdy podle tvrzení vedlejšího účastníka měla v jednotce "v dohledné době" proběhnout kompletní rekonstrukce, při které se bude muset jednotka kompletně vyklidit, není rovněž skutečně realizovatelné (navíc za situace, kdy jakýkoli pronájem byl prakticky vyloučen stavem nebytové jednotky a tím, že nebylo možno - i objevil-li by se zájemce - požadovat ekonomicky přijatelné nájemné. Rozhodnutími soudů všech stupňů tak došlo i k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 7.Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že ochrana vlastnictví zahrnuje i zákaz takové interpretace podústavního práva, která by v důsledku znamenala faktické vyprázdnění obsahu vlastnického práva nebo jeho svévolné omezení. V posuzované věci soudy postupovaly v rozporu s principem legitimního očekávání, když svým rozhodnutím popřely majetkový nárok, který stěžovatel dovozoval ze svého vlastnického práva, které zahrnuje i oprávnění, aby vlastník věc sám užíval, nebo poskytl užívání věci za úplatu jinému. Stěžovatel soudům vytýká jejich formalistický přístup spočívající v požadavku, aby i za situace, kdy je zřejmé, že stav nebytové jednotky nedovoloval její pronájem, prokázal konkrétně možnost pronájmu. Stěžovatel namítá, že závěr soudů, že bez úředního rozhodnutí o změně užívání nebylo možné prostory nebytové jednotky užívat ke skladování, je zákonem nepodložený, zejména při respektování skutečnosti, že i využití jako kryt civilní obrany předpokládá skladování potřeb pro osoby, které by kryt využily. Stěžovatel tvrdí, že porušeno bylo i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny, neboť i když vznášel v průběhu řízení před obecnými soudy svoji argumentaci, soudy se jí zabývaly pouze z formálního hlediska a opomíjely jeho situaci. Stěžovatel po řadu let v důsledku chování vedlejšího účastníka přicházel o jakýkoli užitek ze svého vlastnictví. Soudy nehodnotily předložené důkazy nestranně a ze spisu selektivně vybíraly tvrzení, která jsou na jiném místě zpochybněna či vyvrácena. Opomíjeny byly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele (např. o tom, že jakékoli další snahy o pronájem nebytových prostor nemohly žádný užitek přinést).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku obvodního soudu a výrokům I., III. a V. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 9.K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výrokům II., III. a IV. rozsudku obvodního soudu, které byly rozsudkem městského soudu zněměny, není Ústavní soud příslušný (viz sub 21).
10.Ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku městského soudu, kterým byl změněn nákladový výrok II. rozsudku obvodního soudu, je podaná někým zjevně neoprávněným (viz sub 22).
11.Ústavní stížnost v části směřující proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu a výroku IV. rozsudku městského soudu byla podána někým zjevně neoprávněným (viz sub 22).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti splňující procesní předpoklady
12.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 13.V posuzované věci dospěl městský soud k závěru, že obvodní soud správně rozdělil období, za něž stěžovatel náhradu požaduje, na dvě části. Stěžovatel v roce 2011 koupil předmětnou jednotku, která byla zkolaudována jako kryt civilní obrany. Z § 126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), vyplývá, že stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému zejména kolaudačním rozhodnutím. Sdělením odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 ze dne 23. 4. 2014 bylo prokázáno, že k účelu, ke kterému byla jednotka určena (tedy jako kryt civilní obrany), byla i nadále způsobilá a plnila svou funkci. Využívání jednotky jako skladu se však s původním účelem jeho užívání neslučuje. Městský soud přisvědčil stěžovateli, že i v krytu civilní obrany lze skladovat věci, jde však o věci mající svojí povahou souvislost s účelem stavby a v takovém rozsahu, aby účel stavby nebyl zmařen. Městský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že předmětný kryt civilní obrany měl dvouúčelové využití, tedy ochranu obyvatelstva a uskladnění materiálu a věcí, když rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 ze dne 19. 5. 2016 bylo prokázáno, že dne 16. 2. 2015 bylo zahájeno řízení o změně užívání stavby z původního užívání jako krytu civilní obrany na dvouúčelové užívání, tedy jako krytu civilní obrany a současně skladu. Po stěžovateli bylo požadováno doložení toho, co bude v nebytové jednotce skladovat. Změna účelu užívání byla povolena s tím, že jde o sklad kancelářských potřeb a prostředků marketingové podpory. Vzhledem k tomu městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že rozhodnutí o změně užívání stavby bylo bezvýznamným právním úkonem. Městský soud se proto ztotožnil s obvodním soudem, že v období d 31. 10. 2012 do 22. 9. 2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 o změně účelu užívání stavby z krytu civilní obrany na sklad, jednotka nesplňovala podmínky pro ekonomicky výdělečný záměr, a sice její pronájem třetím osobám jako skladu. Odkaz stěžovatele na § 22 odst. 2 vyhlášky č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva (dále jen "vyhláška č. 380/2002 Sb.") neshledal městský soud případným, neboť se týká stavebně technických požadavků na nově budované stavby civilní ochrany. 14.Nejvyšší soud k uvedené námitce stěžovatele dodal, že z ustanovení § 22 odst. 2 vyhlášky č. 380/2002 Sb., nevyplývá, že všechny již existující kryty mají mít na jeho základě dvouúčelové využití, ale že s tímto záměrem mají být budovány kryty nové. Uvádí-li stěžovatel, že existují jiné kryty civilní obrany, v nichž jsou běžně skladovány věci, či slouží i k jiným účelům, nelze z toho dovozovat žádný relevantní závěr pro toto řízení. Tyto kryty mohou být jednak zkolaudovány pro dvouúčelové využití, jednak mohou být užívány k jiným účelům v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, což však neznamená, že tak může oprávněně činit stěžovatel. Nejvyšší soud podotkl, že stěžovatel ani neuvádí žádnou judikaturu, s níž by v naznačených souvislostech mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, a již z tohoto důvodu tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. 15.Městský soud dále shodně s obvodním soudem dovodil, že v následujícím období od 23. 9. 2016 do 31. 5. 2021, kdy na základě rozhodnutí o změně účelu užívání nebytových prostor došlo ke změně v užívání původního krytu civilní obrany na sklad kancelářských potřeb a prostředků marketingové podpory, stěžovatel nemovitost k pronájmu vůbec nenabízel, a nemohl proto důvodně předpokládat, že při pravidelném běhu věcí by se jeho majetek rozmnožil. Městský soud se proto ztotožnil s obvodním soudem, že za situace, kdy stěžovatel neměl s nikým uzavřenou nájemní smlouvu, ani nevedl žádná jednání o pronájmu těchto prostor, nelze hovořit o pravidelném běhu věcí, neboť pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu k závěru o důvodnosti žaloby nestačí.
16.Jde-li o druhé období, Nejvyšší soud poukázal na to, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu představuje ušlý zisk újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoli se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodní událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku. Nepostačuje přitom jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru. Posouzení, zda v konkrétním případě byla tato podmínka naplněna, je však založeno na skutkových zjištěních, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodal, že při posuzování nároku na náhradu ušlého zisku není rozhodující, o jaký hypotetický prospěch poškozený přišel, ale jaký byl v daném konkrétním případě prospěch reálně dosažitelný. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání škůdce, majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Nejde jen o zmaření zamýšleného výdělečného záměru, není-li podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi. Vzhledem k uvedenému nelze podle Nejvyššího soudu shledat nepřiměřeným závěr obecných soudů, že v podmínkách projednávané věci není možné dovodit, že stěžovateli skutečně konkrétní zisk ušel. Stěžovatel v době, kdy již bylo v důsledku rozhodnutí o změně účelu užívání možné jednotku v souladu s právem pronajmout, nečinil žádné kroky, které by k takovému úkonu směřovaly. V daném případě tedy mohlo jít pouze o zmaření zamýšleného výdělečného záměru, aniž by plánovaný majetkový přínos byl podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt tvrzené škodní události.
17.Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jeho nároku na náhradu ušlého zisku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu.
18.Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele neshledal přípustným. Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, že v prvním období s ohledem na § 126 odst. 1 stavebního zákona stěžovateli zisk ujít nemohl a ve druhém období nelze učinit závěr, že při pravidelném běhu věcí by došlo ke zvětšení majetku stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. 19.Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
20.Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku I. rozsudku obvodního soudu a výrokům I., III. a V. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 21.K projednání ústavní stížnosti směřující proti výrokům II. a III. a IV. rozsudku obvodního soudu, které byly rozsudkem městského soudu zněměny, není Ústavní soud příslušný. Byly-li výše uvedené ústavní stížností napadené výroky rozsudkem městského soudu změněny (zrušeny), právně již neexistují a jako takové nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud proto není k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán je eventuálně "zrušit" podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedeným neexistujícím výrokům rozsudku obvodního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (k výroku IV. rozsudku obvodního soudu dále viz sub 22). 22.Ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku městského soudu, kterým byl změněn nákladový výrok II. rozsudku obvodního soudu, je podaná někým zjevně neoprávněným. Uvedeným výrokem bylo stěžovateli vyhověno, a proto nemohl být na svých právech poškozen. Ústavní stížnost směřující proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu a výroku IV. rozsudku městského soudu byla rovněž podána někým zjevně neoprávněným, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech státu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, a proto těmito výroky nemohl být stěžovatel dotčen na svých právech. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu