Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti obchodní společnosti MELVINSTON, SE, sídlem Školská 689/20, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Pavlem Novanským, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2025 č. j. 28 Cdo 2650/2025-295, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2025 č. j. 15 Co 452/2024-265 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. července 2024 č. j. 7 C 48/2020-242, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OPTILINE a. s., sídlem Mlýnská 22/4, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zaplacení celkové částky 5 738 000 Kč sestávající z nároku na náhradu škody ve výši 3 131 500 Kč a nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 606 500 Kč. V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud v první řadě shledal nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelky. Nad rámec tohoto závěru obvodní soud dospěl k tomu, že nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení je ve skutečnosti nárokem na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva, o níž je povolán rozhodovat vyvlastňovací úřad podle § 104 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů ("zákon o elektronických komunikacích"). Z dokazování navíc vyplynulo, že mezi tehdejším vlastníkem pozemku a právním předchůdcem vedlejší účastnice byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene ve smyslu § 91 odst. 3 tehdy platného zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, zahrnující právo ke zřizování, provozu a údržbě podzemního telekomunikačního vedení, a to za jednorázovou náhradu 26 000 Kč. Pokud šlo o nárok stěžovatelky na náhradu škody ve výši 3 131 500 Kč představující náklady marně vynaložené na přípravu developerského projektu SKIRA, obvodní soud konstatoval, že stěžovatelka neprokázala porušení žádné právní povinnosti vedlejší účastnicí ani příčinnou souvislost mezi takovým porušením a vznikem škody. 3.Městský soud v Praze jako soud odvolací nyní napadeným rozsudkem řízení o odvolání v části směřující proti zamítnutí žaloby o zaplacení 3 603 641 Kč zastavil z důvodu zpětvzetí odvolání (výrok I). Výrokem II potvrdil rozsudek obvodního soudu v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2 134 359 Kč, a v nákladovém výroku II. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud dospěl k závěru, že věcné břemeno zřízené k pozemku stěžovatelky nebylo zřízeno v celé délce pod umístěným telekomunikačním kabelem. Obvodní soud chybně předpokládal, že věcné břemeno lze odvozovat od dříve uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene mezi oprávněnými a Správou a údržbou silnic Teplice. Uvedenou smlouvou nemohlo být založeno věcné břemeno existující po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu již proto, že smlouva nemohla upravovat zatížení pozemku, který vznikl teprve rozhodnutím pozemkového úřadu. Bez ohledu na pochybení obvodního soudu je však nárok stěžovatelky na náhradu bezdůvodného obohacení vyloučen speciální úpravou obsaženou v zákoně o elektronických komunikacích, který upravuje majetkové vypořádání mezi vlastníkem pozemku a provozovatelem veřejné komunikační sítě. Tento zákon stanoví povinnost uzavřít smlouvu o zřízení služebnosti, případně rozhodne o zřízení služebnosti vyvlastňovací úřad. Institut bezdůvodného obohacení je subsidiární a nepřichází v úvahu, pokud existuje jiný zákonný důvod náhrady. I když městský soud rovněž nesouhlasil se závěrem obvodního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, je na druhou stranu správný závěr obvodního soudu o neexistenci odpovědnosti žalované (vedlejší účastnice) za tvrzenou škodu. Vedlejší účastnice nebyla vlastníkem dálkového kabelu v době, kdy došlo k jeho umístění, a neexistuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti právního předchůdce vedlejší účastnice a škodou vzniklou stěžovatelce. Právní předchůdci stěžovatelky navíc věděli o existenci kabelu a musela o něm vědět i stěžovatelka.
4.Dovolání podané stěžovatelkou Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v dovolání předestřela dvě otázky. K první (zda § 104 zákona o elektronických komunikacích vylučuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku umístění podzemního komunikačního vedení na cizím pozemku bez soukromoprávního titulu) Nejvyšší soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž existuje-li řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování telekomunikačního zařízení umístěného na cizím pozemku, skutková podstata bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku naplněna není a vlastníku pozemku může příslušet pouze jednorázová náhrada za omezení vlastnického práva určená vyvlastňovacím úřadem; odkázal přitom mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 22 Cdo 3581/2020. Ke druhé otázce (zda je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti vedlejší účastnice obstarat si soukromoprávní titul k umístění podzemního vedení a škodou způsobenou zmařením plánované výstavby) Nejvyšší soud zdůraznil, že závěr o absenci příčinné souvislosti nebyl jediným samostatným důvodem zamítnutí žaloby v části o náhradě škody, neboť městský soud současně dovodil, že vedlejší účastnice právní povinnost neporušila, neboť nebyla vlastnicí podzemního vedení v okamžiku jeho umístění. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na výkladu, že jí svědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť vedlejší účastnice nedisponuje žádným soukromoprávním titulem k užívání části pozemků (zasaženého vedením dálkového optického kabelu), který je ve vlastnictví stěžovatelky. Protože vedlejší účastnice užívá část pozemku stěžovatelky bez právního důvodu, nemůže být situace ze strany stěžovatelky napravena jen tím, že se uplatní nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. Taková náhrada by totiž stěžovatelce podle jejího názoru náležela právě jen tehdy, pokud by vedlejší účastnici svědčil legitimní důvod k užívání pozemku. Protože ale vedlejší účastnice takovým titulem nedisponuje, má stěžovatelka podle svého přesvědčení právo na náhradu bezdůvodného obohacení. Ve věci stěžovatelky tak byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť k omezení vlastnického práva může dojít pouze na základě zákona. Samotným titulem legalizace k užívání cizího pozemku přitom nemůže být jen zákon o elektronických komunikacích. 6.Stěžovatelka vede vícero řízení i vůči dalším vlastníkům sporné telekomunikační stavby (dálkového kabelu), přičemž Nejvyšší soud stejným senátem rozhodnul v typově shodné věci (sp. zn. 28 Cdo 2583/2024) ve prospěch stěžovatelky, když jejímu dovolání vyhověl.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal. 8.Ačkoliv stěžovatelka popisuje svou situaci v ústavní stížnosti jako ve svém důsledku nespravedlivou (či absurdní) a namítá neústavní zásah do vlastnického práva, nelze jí přisvědčit. Z ústavního pohledu je podstatné, že k omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny může dojít pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, že o kompenzaci za omezení vlastnického práva stěžovatelka nepřichází, neboť v podústavním právu existuje zákon, na jehož základě k omezení došlo a o nějž může stěžovatelka požadavek na náhradu za omezení vlastnického práva opřít. Z pohledu ústavní garance vlastnického práva pak již není rozhodné, že stěžovatelka upřednostňuje jinou formu kompenzace vycházející z jiného (či jiných) právních titulů. Tato část námitek stěžovatelky se již pohybuje pouze v rovině polemiky s výkladem podústavního práva, resp. v rovině tvrzené nesprávnosti tohoto výkladu. 9.Ústavní soud neshledal v interpretaci a aplikaci podústavního práva jakýkoli prvek svévole, který by mu umožnil úvahy obecných soudů korigovat. Obecné soudy s odkazem na konstantní judikaturu odmítly argument stěžovatelky, že by jí z důvodu neexistence smlouvy zakládající soukromoprávní titul užívání části majetku automaticky vznikalo právo na vydání bezdůvodného obohacení. Vysvětlily, že existuje zákonný důvod [§ 104 odst. 1 písm. a) zákona o elektronických komunikacích], podle nějž byl vedlejší účastník (či jeho právní předchůdce) oprávněn na pozemku stěžovatele zřídit a provozovat vedení veřejné komunikační sítě, přičemž stěžovatel za to má nárok na jednorázovou náhradu. Proto nemůže být naplněn základní předpoklad bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, a to získání plnění, obohacení, bez právního důvodu. Na uvedeném závěru není nic neústavního. 10.Argumentuje-li stěžovatelka tím, že Nejvyšší soud v typově shodné věci (sp. zn. 28 Cdo 2583/2024) stěžovatelce vyhověl, je nutno dodat, že Nejvyšší soud v odkazované věci připustil dovolání a vyhověl stěžovatelce, avšak z důvodu překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož se "městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky, nakolik je možné změnit právní posouzení věci v odvolacím řízení bez avizování odlišnosti v náhledu na právní kvalifikaci věci účastníkům". Vyhovující rozsudek Nejvyššího soudu z důvodu uvedeného procesního pochybení tak nijak nesvědčí závěrům stěžovatelky předkládaným v této ústavní stížnosti. Nejvyšší soud naopak v odkazovaném rozhodnutí nad rámec rozhodovacích důvodů zmínil obdobné závěry, na kterých je postaveno i nyní napadené rozhodnutí, tedy přednost speciální úpravy zákona o elektronických komunikacích před obecnou úpravou bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku.
11.Závěry soudů o absenci podmínek pro vznik náhrady škody stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadá, proto se jimi Ústavní soud blíže nezabývá.
12.Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu