Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Hanou Wernerovou, advokátkou, sídlem Baarovo nábřeží 534/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2025 č. j. 84 Co 228/2025-116 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. dubna 2025 č. j. 27 C 159/2024-75, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Š. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1.Předmětem této věci je vyživovací povinnost stěžovatele vůči jeho zletilému synovi (vedlejšímu účastníkovi), který studuje vysokou školu a není proto schopen se sám živit. Obecné soudy se v řízení zabývaly především otázkou, zda je synovo studium účelné a zda představuje soustavnou a cílevědomou přípravu na budoucí povolání.
2.Syn byl v minulosti na základě soudem schválené dohody rodičů svěřen do péče matky a stěžovatel se zavázal platit měsíčně výživné ve výši 4 500 Kč, později ve výši 8 500 Kč. Tuto částku synovi hradil i po dosažení zletilosti, neboť syn neměl vlastní příjem a studoval. Ve školním roce 2022/2023 syn nastoupil do prezenčního dvouoborového studia historie a filozofie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po třech semestrech, v únoru 2024, se však rozhodl studium ukončit, protože nezvládal plnit požadovaný počet kreditů pro postup do dalšího ročníku. Důvodem byla podle jeho vyjádření vysoká studijní zátěž spojená s dvouoborovým studiem i těžké životní období, kterým si zrovna procházel, zejména rozpad vztahu a obtížná adaptace na nové prostředí a bydliště. Po ukončení studia stěžovatel přestal synovi výživné hradit. Syn poté krátkodobě pracoval a od školního roku 2024/2025 znovu nastoupil do prvního ročníku filozofické fakulty, tentokrát však pouze na obor historie. Kontaktoval proto stěžovatele a informoval ho o obnoveném nároku na výživné. Stěžovatel však další synovo studium nepovažoval za účelné a v listopadu 2024 podal žalobu na zrušení vyživovací povinnosti, a to zpětně k únoru 2024. Byl přesvědčen, že skutečnou motivací syna ke studiu nebyl zájem o zvolený obor, nýbrž snaha vyhnout se zaměstnání. Poukazoval přitom na to, že syn o historii dříve nejevil zájem a zvoleným oborem nenavázal na své předchozí středoškolské studium na ekonomickém lyceu. Studium historie není relevantní pro práci v armádě, o kterou se chce syn v budoucnu ucházet.
3.Okresní soud v Litoměřicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti. Neztotožnil se s jeho argumenty, že úmyslem syna bylo prodloužit si studentský život. Studiem historie na vysoké škole syn navázal na své zaměření na střední škole, kde tento obor hlouběji studoval v rámci volitelných předmětů a následně z něj i maturoval. Skutečnost, že si po ukončení studia znovu vybral obor historie na filozofické fakultě, svědčí o jeho skutečném a neměnném zájmu o tuto oblast. Podle okresního soudu nelze po jednom neúspěšném pokusu o studium bez dalšího činit závěr, že se syn snaží jen zneužít vyživovací povinnost otce. Neúspěch syna je třeba hodnotit shovívavě, s přihlédnutím k jeho mladému věku, složitému období, kterým si zrovna procházel, i náročností dvouoborového studia. Okresní soud zhodnotil také výsledky nového studia, v němž syn již úspěšně absolvoval dříve nesplněné předměty a měl lepší studijní průměr. Proto vyživovací povinnost otce nezrušil, avšak podotkl, že pokud by studium syna v budoucnu přestalo naplňovat jeho účel, šlo by o důvod ke zrušení výživného.
4.Stěžovatel se odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který se v napadeném rozsudku ztotožnil s odůvodněním okresního soudu a potvrdil jeho zamítavý výrok, s výjimkou období od 22. 2. 2024 do 2. 9. 2024, v němž syn nestudoval a dosahoval příjmů ze zaměstnání. V tomto časovém úseku vyživovací povinnost stěžovatele zrušil.
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel namítá, že je po dobu dalších tří až pěti let nucen vlastní prací dotovat studium syna, který podle něj neplní řádně studijní povinnosti, pouze čerpá výhody studentského života a prodlužuje si mládí. Obecným soudům vytýká, že rozhodly v rozporu s provedeným dokazováním a dostatečně neposoudily, zda synovo studium naplňuje znaky účelnosti, soustavnosti a cílevědomosti, které judikatura zkoumá při hodnocení nároku na výživné. Krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a jen konstatoval, že se ztotožňuje se závěry okresního soudu. Stěžovatel rozebírá synovy dosavadní studijní výsledky, které podle něj nesvědčí o skutečném zájmu o studovaný obor. Při prvním pokusu syn studium prodlužoval, jak jen to bylo možné, a nakonec byl v důsledku neuspokojivých výsledků nucen studia zanechat. Při druhém pokusu pak splnil jen polovinu požadovaných kreditů, další potřebné kredity získal uznáním předchozího studia. Současně poukazuje na to, že oproti původnímu dvouoborovému studiu si syn nově zvolil pouze jeden obor a jeho uplatnění na trhu práce je proto užší. Dále uvádí, že obsah studia by měl odpovídat představám o budoucím zaměstnání a vytýká krajskému soudu, že této argumentaci nepřikládal patřičný význam. Popsanou situaci nelze podle stěžovatele hodnotit jako soustavné a cílevědomé studium, neexistoval žádný omluvitelný důvod, aby soudy k synovi přistupovaly shovívavě. Obecné soudy se vůbec nevypořádaly s tím, jakým způsobem se k němu syn chová; neoznámil mu ukončení předchozího studia a nereaguje na jeho telefonáty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma části rozhodnutí okresního soudu, které krajský soud změnil; Ústavní soud není příslušný k přezkumu rozhodnutí, která zčásti změnil již obecný soud. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud zdůrazňuje, že nepřehodnocuje skutkové ani právní závěry obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze výjimečně, a to v případech, kdy jejich postup překročí ústavní limity. V posuzované věci k takovému excesu nedošlo.
8.Pokud zletilé dítě studuje na vysoké škole, a proto není schopno se samo živit, přičemž nemá vlastní trvalý příjem dostatečný k pokrytí svých osobních potřeb, zpravidla jde o okolnost, která odůvodňuje trvání vyživovací povinnosti rodičů. Ta úzce souvisí s právem dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26 odst. 1 Listiny). Studium dítěte podporované zákonnou vyživovací povinností rodičů však má své limity, nemůže být samoúčelné a nekonečné. Judikatura Ústavního soudu v tomto ohledu poskytuje vodítka pro posouzení konkrétní situace - studium by mělo vykazovat znaky soustavnosti a cílevědomosti. 9.Při zkoumání soustavnosti studia je třeba zohlednit například dobu, která uběhla mezi ukončením středoškolského studia a novým studiem, jeho návaznost na dosavadní studium a možnost uplatnění dříve nabytých vědomostí v nově zvoleném studijním oboru. Soustavnost studia však neznamená, že studia na sebe navazují bezprostředně a v případě krátkého časového rozestupu mezi etapami studia již nemůže být vyživovací povinnost obnovena. Obnova zaniklé vyživovací povinnosti přichází v úvahu tam, kde dítě ukončí své předchozí studium například ze zdravotních, majetkových či jiných ospravedlnitelných důvodů a po určité době po odpadnutí překážky ve studiu pokračuje. To neplatí, jestliže k ukončení přípravy dojde bez legitimního důvodu, například z důvodu neomluvené absence. Cílevědomostí studia se pak má na mysli, že by mělo jít o potenciální přípravu k budoucímu povolání a studium by mělo vést k lepším vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (viz nálezy ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 1487/23 , body 26 až 33, a ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 , body 22 až 28). Všechny tyto skutečnosti je vždy nutné posuzovat individuálně s ohledem na specifika konkrétního případu.
10.Obecné soudy posoudily konkrétní situaci syna stěžovatele ve světle výše uvedených kritérií. Zatímco stěžovatel akcentuje pouze objektivní výsledky studia, obecné soudy zasadily věc do širšího kontextu. Citlivě a s přihlédnutím k věku zohlednily i synovy individuální poměry, zejména nezkušenost s nároky dvouoborového studia a složité životní období, jímž tehdy procházel (rozpad vztahu, nové prostředí a bydliště). Podle Ústavního soudu tak obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, proč bylo namístě hodnotit situaci shovívavě. Skutečnost, že syn na počátku studia neuspěl a po třech semestrech jej v únoru 2024 ukončil, tak v posuzované věci nevylučovala naplnění znaku soustavnosti studia. Podstatné bylo i to, že studijní pauza, během níž si syn zajišťoval obživu vlastní prací, trvala pouze do zahájení nového školního roku. V září 2024 syn opět nastoupil ke studiu historie, o níž, v rozporu s tvrzením stěžovatele, projevuje hlubší zájem již od střední školy (bod 3 výše).
11.Jde-li o cílevědomost studia, respektive jeho obsahovou náplň ve vztahu k zamýšlenému povolání, nelze spravedlivě požadovat, aby zletilé dítě již v době zahájení vysokoškolského studia mělo detailně promyšlenou svou budoucí profesní dráhu a přesně naplánované kroky k jejímu dosažení. Podstatné je, zda má představy o možném pracovním uplatnění a zda zvolený studijní obor není od těchto představ zjevně odtržen a směřuje k jejich naplnění. Syn v průběhu řízení před obecnými soudy konkrétně uvedl, že znalosti bude moci po dokončení studia využít jako středoškolský pedagog či pracovník Národního památkového ústavu, současně popsal také svou aktuální profesní ambici působit v armádě. Studium historie nepochybně poskytuje odborný základ pro všechny uvedené profese. K dosažení avizovaného profesního cíle přitom není předepsán jediný konkrétní typ vzdělání a existuje více legitimních cest k získání odpovídající kvalifikace. Lze proto souhlasit s krajským soudem, že námitky stěžovatele v odvolání o vhodnějších studijních programech nemohly na posouzení věci nic změnit.
12.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal nic excesivního na závěru obecných soudů, podle něhož dosavadní studium syna stěžovatele bylo účelné a na stěžovateli lze spravedlivě požadovat úhradu výživného. Tvrzení stěžovatele, že syn studuje pouze s cílem prodloužit si studentský život a čerpat výživné, nemá oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že syn v době jejich rozhodování úspěšně pokračoval ve studiu (viz výpis známek za první a druhý semestr školního roku 2024/2025 na č. l. 107 soudního spisu a potvrzení o studiu ve školním roce 2025/2026 na č. l. 112 soudního spisu) a měl nastoupit na brigádu, tedy usiloval i o určitou míru vlastní soběstačnosti. Je však třeba zdůraznit, že jeho pracovní možnosti jsou nutně omezeny požadavky a formou prezenčního vysokoškolského studia. Pro úplnost Ústavní soud opakuje, že výše výživného nebyla předmětem řízení před obecnými soudy.
13.Stěžovatelova námitka, že rozsudek krajského soudu "není řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněn", zůstává v obecné rovině a postrádá konkrétní vymezení. Ačkoli je odůvodnění stručné, je z něj zřejmé, jaké důvody krajský soud vedly k potvrzení rozsudku okresního soudu. Odvolací soud přitom není povinen výslovně reagovat na každou jednotlivou námitku, pokud se s ní vypořádal již soud nalézací a odvolací soud se s jeho závěry ztotožní. Za takové situace je přípustné, aby na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkázal, aniž by znovu opakoval totožnou argumentaci. Namítá-li dále stěžovatel, že se obecné soudy vůbec nevypořádaly s tím, že ho syn neinformoval o ukončení studia a nekomunikuje s ním, tento argument netvořil podstatu jeho žalobní argumentace, v odvolání pak vůbec nezazněl. Navíc z emailové komunikace mezi stěžovatelem a synem (č. l. 12 soudního spisu) je zřejmé, že o nedostatečných studijních výsledcích a chystaném ukončení studia byl stěžovatel informován od příbuzných dříve, než jeho syn studium formálně ukončil, tomu již přizpůsobil také platbu na výživném za únor 2024.
14.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu