Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Danielem Holým, advokátem, sídlem Václavské nám. 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2025 č. j. 22 Ads 126/2025-57, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2025 č. j. 4 Ad 22/2024-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal dne 29. 4. 2019 žádost o dávku pomoci v hmotné nouzi, doplatek na bydlení za měsíc duben 2019, ve které jako společně posuzovanou osobu uvedl svou matku. Rozhodnutím ze dne 10. 1. 2020 správní orgán I. stupně rozhodl nepřiznat stěžovateli doplatek na bydlení. Vedlejší účastník rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil rozhodnutím ze dne 16. 4. 2020. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2023 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník v dalším řízení rozhodnutím ze dne 3. 1. 2024 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 10. 1. 2020 a věc mu vrátil k novému projednání.
3.Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2024 správní orgán I. stupně rozhodl stěžovateli nepřiznat doplatek na bydlení. V odůvodnění konstatoval, že stěžovateli na měsíc duben 2019 nevznikl nárok na příspěvek na živobytí z důvodu vysokých příjmů, pročež stěžovateli nevznikl ani nárok na doplatek na bydlení podle věty první § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Správní orgán posuzoval, zda příjem společně posuzovaných osob (stěžovatele a jeho matky) nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí společně posuzovaných osob a zda tak stěžovateli vznikl nárok na doplatek na bydlení podle věty druhé § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. Při výpočtu správní orgán zohlednil v souladu s § 9 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. přiměřené náklady na bydlení. Vypočtený příjem společně posuzovaných osob ve výši 9 584,25 Kč byl vyšší než 1,3násobek částky živobytí společně posuzovaných osob ve výši 9 178 Kč (1,3 x 7 060 Kč), proto stěžovateli nárok na doplatek na bydlení na měsíc duben 2019 nevznikl. 5.Městský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud konstatoval, že při výpočtu příspěvku podle § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. se nezohledňují odůvodněné náklady na bydlení, ale přiměřené náklady na bydlení podle § 9 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry městského soudu. II.
Argumentace stěžovatele
6.Stěžovatel namítá, že správní soudy rezignovaly na vlastní přezkumnou funkci a převzaly výpočty správních orgánů bez ověření jejich zákonnosti a relevance k posuzovanému měsíci. V situaci, kdy je rozhodováno v podstatě již potřetí o totožné dávce, musí být kladen větší důraz na to, aby soud poskytl skutečný přezkum, nikoli pouze formální odkaz na dřívější judikaturu. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou přepjatého formalismu a vyprázdnění účelu § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. v situaci, kdy je překročení hranice marginální, tj. o pouhých 406 Kč. Stěžovatel zdůrazňuje, že sociální dávky a jejich podmínky musí být vykládány v souladu s ochranou lidské důstojnosti a rovností v přístupu k sociálním právům a nelze k nim přistupovat ryze formalisticky. III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 8.V souladu s judikaturou Ústavního soudu, ústavně zakotvená sociální práva nejsou s ohledem na znění čl. 41 odst. 1 Listiny přímo aplikovatelná a nárokovatelná ve stejném rozsahu a intenzitě jako práva základní lidská či politická. Podle čl. 30 odst. 2 Listiny má každý, kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Součástí esenciálního obsahu práva na pomoc v hmotné nouzi je uspokojení základní potřeby bydlení, jejíž naplnění je nezbytné pro zajištění základních životních podmínek. Dávky systému sociální pomoci jsou pak pomyslnou poslední záchranou pro osoby, které by se jinak ocitly zcela bez prostředků k zajištění základních životních potřeb. Práv podle čl. 30 odst. 2 Listiny se lze domáhat jen v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Zákon č. 111/2006 Sb. stanoví majetková, příjmová a další kritéria, po jejichž splnění vzniká nárok na doplatek na bydlení. Účelem dávkového systému je, aby si osoby mohly přiměřené bydlení zaplatit a nepřišly o něj pouze z důvodu finanční nedostatečnosti, neboť ztráta bydlení představuje významné riziko sociálního vyloučení. 9.Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Správní soudy stěžovateli řádně objasnily, že mu nebyl za měsíc duben 2019 přiznán doplatek na bydlení, jelikož mu v témže období nebyl přiznán příspěvek na živobytí a nesplnil ani podmínky alternativního § 33 odst. 2 věty druhé zákona č. 111/2006 Sb., neboť příjmy stěžovatele a společně posuzované osoby po odečtení přiměřených nákladů převyšovaly 1,3násobek částky živobytí. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že správní soudy rezignovaly na vlastní přezkumnou funkci a převzaly výpočty správních orgánů bez ověření jejich zákonnosti a relevance k posuzovanému měsíci. Městský soud se v bodech 28 až 33 napadeného rozsudku výpočtu příjmu stěžovatele a společně posuzované osoby řádně věnoval, přičemž při výpočtu postupoval v souladu se zákonnou úpravou i relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 24. 1. 2019 č. j. 7 Ads 396/2018-27, ze dne 27. 6. 2018 č. j. 6 Ads 20/2018-32). Zákon č. 111/2006 Sb. stanoví pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí, stejně jako na doplatek na bydlení, maximální možnou výši přiměřených nákladů na bydlení, kterou lze jako náklady na bydlení uznat (viz § 9 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb.). Při stanovení částky, kterou lze jako náklady na bydlení uznat (tj. maximálně 30 či 35 % průměrného měsíčního příjmu žadatele nebo společně posuzovaných osob), zákonodárce zohlednil, že v případě, kdy má osoba nedostatek prostředků k zajištění základních životních podmínek, se očekává, že na bydlení bude vynakládat pouze přiměřenou částku, za kterou lze pořídit základní bydlení a nikoliv částku například několikanásobně vyšší, neboť v takovém případě se bude jednat o bydlení nadstandardní. Městský soud aproboval postup správních orgánů, které nezohlednily skutečné výdaje, které stěžovatel na bydlení vynakládá, neboť postupovaly v souladu se zněním zákona, který jim ani jiný postup neumožňuje. Vysoké náklady na bydlení není možné zohlednit ani v rámci správního uvážení, neboť v takovém případě by se jednalo prakticky o obcházení textu a účelu zákona. Výklad rozhodných ustanovení zákona pro (ne)přiznání doplatku na bydlení za měsíc duben 2019 správními soudy tak odpovídá účelu zákona a úmyslu zákonodárce. Ústavní soud reflektuje tíživou životní situaci stěžovatele, při které je diskutabilní, zda jeho příjmy po odečtení nákladů na bydlení jsou dostačující k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Avšak nesplnění podmínek pro přiznání doplatku na bydlení neznamená, že stěžovatel nemohl využít i jiné dávky sociálního systému, které by mu pomohly překlenout jeho složitou situaci, např. jednorázovou dávku mimořádné okamžité pomoci. 10.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá formalistický postup Nejvyššího správního soudu při odmítnutí jeho kasační stížnosti, kterým mu byl odepřen meritorní přezkum jeho věci. Pokud by se o extrémní formalismus skutečně jednalo, mohlo by to s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu skutečně dosahovat ústavní intenzity a dotčení na základním právu. Taková situace však nenastala. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 4. 2025 č. j. 2 As 361/2023-35). Podle uvedeného ustanovení platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před městským nebo krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud řádně vysvětlil, proč je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a tedy věcně neprojednatelná. Zhodnotil, že městský soud posoudil věc stěžovatele zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů (viz také rozhodnutí ve věci stěžovatele týkající se doplatku na bydlení za měsíc září 2019, za měsíc prosinec 2019, za měsíc duben 2021 a další), hrubě nepochybil při výkladu práva a nejsou tu ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti, tj. právní otázka řešená judikaturou nedostatečně, rozporně nebo nesprávně. Nejvyšší správní soud tak postupoval ústavně konformně, svůj postup přesvědčivě odůvodnil. V posuzované věci nelze přehlédnout, že Nejvyšší správní soud meritorně přezkoumal obdobnou kasační stížnost stěžovatele ve věci nepřiznání doplatku na bydlení za měsíc březen 2019, přičemž ji zamítl rozsudkem ze dne 14. 9. 2023 č. j. 5 Ads 206/2022-49. 11.V posuzované věci šlo především o posouzení zákonných podmínek pro nárok na doplatek na bydlení, tedy výklad podústavního práva. Ústavní soud přitom shledal, že správní soudy se těmito podmínkami náležitě zabývaly a řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při jejich posouzení, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Z hlediska předmětu řízení šlo navíc o věc bagatelní (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 , usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24 ).
12.Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu