Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Podrabské, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1352/2025-1024 ze dne 31. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 186/2024-899 ze dne 18. 12. 2024 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 38 C 154/2022-785 ze dne 6. 3. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Oldřicha Petráčka, 2) Jany Podrabské, 3) Lenky Podrabské, 4) Ing. Martina Podrabského, 5) Lucie Podrabské, 6) Heleny Dvořákové, 7) obchodní společnosti Mi Querido s. r. o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, 8) obchodní společnosti ZOONA, s. r. o., sídlem tamtéž, a 9) JUDr. Aleše Březiny, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 96 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ze dne 7. 10. 2022 domáhala určení neexistence právních poměrů a práv založených dohodou o narovnání ze dne 8. 10. 2019 mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky 1) - 8), obsaženou v notářském zápise sepsaném vedlejším účastníkem 9). Stěžovatelka se dále domáhala určení, že tento notářský zápis není veřejnou listinou a že vedlejší účastník 9) nebyl oprávněn takový zápis sepsat. Stěžovatelka v řízení před Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") tvrdila, že její manžel byl společně se svým blízkým přítelem, vedlejším účastníkem 1), akcionářem několika společností, a že po jeho smrti v roce 2011 převedla na vedlejšího účastníka 1) akcie nabyté v dědickém řízení. Na základě smluv o převodu akcií měla být kupní cena v několika případech uhrazena formou zápočtu oproti tvrzeným pohledávkám vedlejšího účastníka 1) za zůstavitelem. Stěžovatelka namítala, že se stala obětí podvodného jednání vedlejšího účastníka 1) co se týče hodnoty převáděných akcií, o jejichž násobně vyšší ceně se dozvěděla později, i co se týče existence dluhů svého manžela, neboť jeho podpis na listinách byl podle jejího tvrzení falzem.
3.Okresní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Nebyla schopna vysvětlit, jaký konkrétní přínos by pro ni měla deklarace požadovaných skutečností. Okresní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že s ohledem na obsah dohody o narovnání a na řízení iniciované stěžovatelkou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (určovací nároky související s dědickým řízením a návrh na dodatečné projednání dědictví) a u Městského soudu v Praze (určovací nároky související s převody akcií) je vyloučeno, aby na požadovaném určení měla naléhavý právní zájem. Zdůraznil, že hlavním účelem dohody o narovnání bylo smírné vyřešení tehdy probíhajících soudních sporů a že tento hlavní účel byl splněn (spory byly ukončeny a účinné procesní úkony jsou nevratné). Ve vztahu k notářskému zápisu okresní soud konstatoval, že jeho obsahem je dohoda o narovnání, u které zákon nevyžaduje formu veřejné listiny, a případná deklarace o tom, že notářský zápis není veřejnou listinou, by byla s ohledem na práva a povinnosti vyplývající z dohody bez významu. Tvrdí-li stěžovatelka, že jí uzavřené smlouvy jsou neplatné, nic jí podle okresního soudu nebrání vymáhat příslušné nároky prostřednictvím žaloby na plnění.
4.Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně absence naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky.
5.Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo patřičné údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nadto konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí. Podotkl, že okolnosti, za nichž stěžovatelka uzavřela dohodu, by mohly mít význam teprve při věcném posouzení určovací žaloby, ke kterému by soudy mohly přistoupit pouze za předpokladu, že na požadovaných určeních je naléhavý právní zájem. II. Argumentace stěžovatelky
6.Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti (čítající 30 stran) stěžovatelka namítá, že soudy založily svá rozhodnutí na právním závěru, ke kterému dospěly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, neprovedeného dokazování a nesprávného posouzení věci. Tvrdí, že okresní soud při posouzení existence naléhavého právního zájmu vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který sám zcela nepřípustně upravil tím, že nezohlednil některá tvrzení stěžovatelky. Existenci naléhavého právního zájmu podle stěžovatelky stačí osvědčit, aby pak následně mohla být prokázána na základě dokazování, ke kterému však okresní soud nepřistoupil.
7.Stěžovatelka zdůrazňuje, že se žalobou domáhala určení neexistence právního poměru nebo práva podle § 80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nikoliv určení neplatnosti dohody o narovnání, jak její žalobu interpretoval okresní soud. Konstatuje, že dohodu uzavřela pod nátlakem, v tísni, za velmi nevýhodných podmínek a v důsledku psychického nátlaku, a proto byl tento úkon absolutně neplatný; k absolutní neplatnosti musí soudy přihlédnout i bez námitky vznesené žalobcem. 8.Stěžovatelka dále tvrdí, že notářský zápis není notářským zápisem o právním jednání, neboť má nepřípustnou podobu.
9.Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že jasně ozřejmila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud měl Nejvyšší soud za to, že její dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, měl postupovat v intencích § 243c odst. 1 o. s. ř. a poskytnout jí lhůtu k odstranění vad. Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž by jí dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neposoudil její důvodné námitky týkající se porušení jejích základních a ústavních práv, ačkoliv podle judikatury Ústavního soudu je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. 10.Stěžovatelka nesouhlasí s vyčíslením nákladů řízení, které je povinna zaplatit vedlejším účastníkům. Tvrdí, že některé úkony vedlejších účastníků byly nadbytečné a neúčelné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je však částečně nepřípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12.Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů. 13.Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá svůj výklad příslušných zákonných ustanovení, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů přijatých obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
14.Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
15.Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání podle § 243c o. s. ř. s tím, že dovolání neobsahovalo patřičné údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nebylo proto možné pokračovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle vysvětluje, že podmínky pro odmítnutí dovolání nebyly splněny a že Nejvyššímu soudu jasně ozřejmila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. I přes obsáhlou část ústavní stížnosti týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatelka se závěry Nejvyššího soudu o nesplnění předpokladů přípustnosti konkrétněji nepolemizuje a pouze opakuje svá tvrzení uplatněná v dovolání a v řízení před krajským a okresním soudem. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že by její dovolání Nejvyšší soud odmítl, aniž by důvod svého postupu dostatečně vysvětlil. V napadeném rozhodnutí Nejvyššího soud je podrobně a logicky vysvětleno, že i přes obsáhlost dovolání (28 stran) stěžovatelka jeho přípustnost pouze konstatuje s odkazem na četná rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavního soudu a komentářovou literaturu týkající se naléhavého právního zájmu, dokazování, opomenutých důkazů, rovnosti stran atd., aniž by srozumitelně zdůvodnila vazbu namítaných pochybení na úsudek krajského soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Ústavní soud se seznámil se zněním stěžovatelčina dovolání a dospěl k závěru, že úvaze Nejvyššího soudu o nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. 16.Ke stěžovatelčině výtce, že jí měl Nejvyšší soud poskytnout lhůtu k odstranění vady dovolání, pokud dospěl k závěru o absenci předpokladů jeho přípustnosti, Ústavní soud podotýká, že obligatorní náležitosti dovolání je možné doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání, aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat. Povinnost vyzvat účastníka k opravě či doplnění vadného podání (zakotvená v § 43 o. s. ř.) se totiž v civilním dovolacím řízení neuplatní, neboť to zákon výslovně vylučuje (srov. § 243b o. s. ř.). Marným uplynutím lhůty k podání dovolání se původně odstranitelné vady stávají neodstranitelnými a k případnému opožděnému doplnění o obligatorní náležitosti nelze přihlédnout. V souladu s § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (srov. též § 242 odst. 4 o. s. ř.). Ústavnost této výjimky přitom Ústavní soud aproboval například v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/18 ze dne 12. 3. 2019, body 33 až 43. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva. 17.Jestliže stěžovatelčino dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpala stěžovatelka efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (srov. též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 61). 18.Nad rámec Ústavní soud podotýká, že úvahy Nejvyššího soudu i závěry okresního a krajského soudu ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na projednání podané žaloby jsou ústavněprávně konformní. Naléhavost právního zájmu je potřeba tvrdit a prokázat jak při žalobě na pozitivní či negativní určení právního poměru nebo práva, tak i při požadavku na určení neplatnosti právního jednání. Oba typy žalob jsou podmíněny existencí naléhavého právního zájmu, který je žalobce povinen tvrdit a prokázat (srov. MOTTL, T., § 80. In: JIRSA, J. a kol., Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. Podle právního stavu k 1. 1. 2023). Okresní i krajský soud ve svých rozhodnutích dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně naléhavého právního zájmu na určení neexistence právních poměrů a práv založených dohodou o narovnání a na určení, že notářský zápis není veřejnou listinou. 19.Ústavní soud proto odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu