Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. E., nyní ve vazbě ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného Mgr. Ondřejem Liškou, advokátem, sídlem U Statku 2140/26, Velké Meziříčí, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2026 č. j. 3 To 69/2026-2747 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. února 2026 č. j. 2 T 134/2023-2706, spojený s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu
2.Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 15. 1. 2025 č. j. 2 T 134/2023-1370 vzal stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, nepřijal jeho písemný slib a přijetí peněžní záruky označil za nepřípustné. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ke stížnosti stěžovatele v usnesení ze dne 28. 1. 2025 č. j. 4 To 15/2025-1432 konstatoval existenci vazebních důvodů, usnesení městského soudu však zrušil a vazbu nahradil dohledem probačního úředníka. 3.Usnesením ze dne 17. 10. 2025 č. j. 2 T 134/2023-1965 městský soud vzal stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud následné stížnosti nevyhověl a usnesením ze dne 13. 11. 2025 č. j. 7 To 291/2025-2183 ji zamítl. 4.Městský soud usnesením ze dne 11. 12. 2025 č. j. 2 T 134/2023-2357 (I) zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, (II) nepřijal jeho nabídku písemného slibu a (III) nepřijal nabídku peněžité záruky. Stěžovatelovu stížnost krajský soud usnesením ze dne 8. 1. 2026 č. j. 7 To 341/2025-2599 zamítl.
5.Podáními ze dne 22. 1., 27. 1. a 2. 2. 2026 stěžovatel sám, či prostřednictvím obhájkyně, znovu požádal o propuštění na svobodu. Městský soud v hlavním líčení shora napadeným usnesením (I) žádost o propuštění zamítl, (II) nepřijal nabídku peněžité záruky a (III) konstatoval trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. a) trestního řádu. Následnou stížnost krajský soud v neveřejném zasedání napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. II. Argumentace stěžovatele
6.Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a odst. 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 7.Stěžovatel s napadenými usneseními nesouhlasí a považuje je za nezákonná, nedůvodná a protiústavní. Má za to, že vazební důvod neexistuje a obecné soudy, ač jsou povinny důvody vazby průběžně přezkoumávat, nerespektují její povahu institutu ultima ratio.
8.Podle stěžovatele nebyly uvedeny konkrétní důvody vazby, ani proč nelze téhož účelu dosáhnout jiným opatřením, například přijetím nabízené peněžité záruky, kterou zvýšil z původní částky 2 000 000 Kč na 5 000 000 Kč. Obecné soudy pouze odkázaly na předchozí vazební rozhodnutí, což stěžovatel nepovažuje za dostatečné. Nepřijetí záruky nezbavuje soudy povinnosti, zabývat se i jinými možnostmi náhrady vazby. Dále stěžovatel uvádí, že k předchozím rozhodnutím doplnil klíčová svědectví (odborná vyjádření), jimiž se soudy nezabývaly a které prokazují, že vůbec nebyl důvod vzít jej do vazby. Tvrdí pochybnosti vztahující se k hlavnímu líčení konanému dne 8. 10. 2025, jež vedlo k vzetí do vazby, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 zavazující soudy zabývat se při rozhodování o ponechání ve vazbě veškerými námitkami. Obecným soudům vytýká i pominutí doktríny zesílených důvodů při rozhodování o pokračování vazby (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22 ).
9.Stěžovatel zpochybňuje existenci vazebních důvodů, které ani z napadených usnesení neplynou. Uvádí, že tvrzeného obstrukčního jednání se může dopouštět i ve vazbě a poukazuje na svoji předchozí spolupráci s Probační a mediační službou, kterou obecné soudy při jeho vzetí do vazby nesprávně vyhodnotily; k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 2183/12 , podle kterého pouhé nedostavení se k hlavnímu líčení neodůvodňuje obavu, že se skrývá, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Stěžovatel nadto nemohl předpokládat, že nedostavení se k jednomu hlavnímu líčení může mít za následek vzetí do vazby a neobstojí ani tvrzení o skrývání se před policií.
10.S ohledem na uvedené okolnosti Ústavnímu soudu navrhl napadená usnesení zrušit.
11.Současně stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
12.Ústavní soud se seznámil s napadenými usneseními a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13.Pro úplnost Ústavní soud předesílá, že ve stejném složení senátu se zabýval i předchozí ústavní stížností stěžovatele ( sp. zn. III. ÚS 3591/25 ) týkající se jak vzetí do vazby, tak i rozhodování o předchozí žádosti o propuštění z vazby, a je proto se situací obeznámen, stejně jako s okolnostmi případu a s obsahem spisu městského soudu.
14.Městský soud v napadeném usnesení uvádí důvody, z nichž dovozuje, že stěžovatel se bude skrývat a vyhýbat trestnímu řízení, neboť mimo jiné mění bydliště i místa skutečného pobytu (bod 9). Dále uvedl, že stěžovatel je stíhán pro vysoce závažnou trestnou činnost směřující proti zvlášť zranitelné oběti a je v zájmu její ochrany urychlené vyřízení věci, čemuž stěžovatel staví obstrukční překážky a brání jimi vedení hlavního líčení. K tomu městský soud popsal opakované maření konání hlavního líčení, uvedl, že již bylo využito i předvedení, jehož opakování se s ohledem na dosavadní poznatky jeví jako problematické. Pokračování v řízení stěžovatel brání i opakovanými návrhy na delegaci, změnou obhájců či působením na ně tak, aby sami požádali soud o zproštění obhajoby, tvrzením zdravotních obtíží, které však nebyly objektivizovány. Dovolává se posudků lékařů, kteří jej neviděli, a odmítá závěry lékařů, kteří jej osobně vyšetřili. To vše za situace, kdy dosud provedené důkazy nadále odůvodňují podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti. Stěžovatel strávil ve vazbě v souhrnu čtyři měsíce, aniž by došlo k oslabení vazebního důvodu. Městský soud popsal, že uvedené chování vylučuje propuštění z vazby i její nahrazení jiným institutem (kauce 2 000 000 Kč), k čemuž poukazuje na předchozí pokus nahradit vazbu jiným nástrojem (dohledem probačního úředníka), což se však minulo účinkem, neboť stěžovatel neplnil uložené podmínky (nedostavoval se řádně a včas) a ani dohled nezabránil obstrukcím.
15.Krajský soud poukazuje na zvýšení peněžité záruky a připomíná, že stěžovatel podal nyní projednávaný návrh čtrnáct dní po právní moci rozhodnutí o jeho předchozím návrhu. Krajský soud sdílí závěr městského soudu, podle kterého se ve srovnání s předchozím rozhodováním okolnosti věci nezměnily, důvody vazby útěkové nadále trvají a ani nabídku písemné záruky nepovažuje za dostatečné opatření k náhradě vazby. K tomu odkázal na předchozí rozhodnutí svá i městského soudu jak k důvodům vazby, tak i k okolnostem vzetí do vazby v lednu a v říjnu 2025. Podle krajského soudu sice nemůže být samotná realizace práva na obhajobu považována za vyhýbání se trestnímu stíhání, v projednávané věci však nejde jen o realizaci práv, ale o opakované obstrukční jednání.
16.Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti a jeho zásah připadá v úvahu při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. 17.Vazba je zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení a rozhodování o ní je vždy vedeno jen v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty), jaké důsledky mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19 ). Nezbytným předpokladem pro vazbu je existence skutečností (důkazů) způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že konkrétní osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření nemusí být tak silné, jak se vyžaduje pro odsouzení, ale musí zohlednit možné důsledky, nebude-li obviněný stíhán vazebně (usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16 ).
18.Ústavní soud rovněž zdůrazňuje nezbytnost restriktivní interpretace vazebních důvodů, především s ohledem na závažné (negativní) dopady na obviněného, jeho rodinu a sociální prostředí, v důsledku čehož musí být při rozhodování o vazbě zachována proporcionalita se sledovanými cíli. Obecné soudy musí posoudit, jde-li v konkrétní věci o nezbytné opatření nebo lze-li účelu dosáhnout jiným způsobem. Do takového rozhodování zasáhne Ústavní soud jen tehdy, není-li rozhodnutí podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené důvody nedostatečné, případně je-li postup soudů natolik excesivní, že překračuje meze ústavnosti a jeho závěry jsou hrubě nepřiléhavé.
19.Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzené nedostatečnosti a neústavnosti závěrů obecných soudů. Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat (například nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 ). Odůvodnění napadených usnesení ve světle uvedené judikatury obstojí. 20.Ústavnímu soudu nepřísluší znovu posuzovat závěry obecných soudů a vytvářet si o jejich obsahu vlastní názor, na rozdíl od stěžovatele však považuje závěr o naplnění důvodů útěkové vazby za podložený konkrétními skutečnostmi. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že úvahy obecných soudů nevedou k excesivním či neodůvodněným závěrům. Odůvodnění útěkové vazby v napadených usneseních nevykazuje znaky libovůle, napadená usnesení obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy z tohoto vazebního důvodu. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
21.Zákonnou povinností soudu je podle § 73c písm. c) trestního řádu uvést důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Městský soud popsal, že tyto důvody spočívají v osobě obviněného a jeho způsobu života. Krajský soud následně doplnil, že přijetí nabízené záruky nepovažuje za dostatečné i vzhledem k předchozímu přístupu stěžovatele k náhradě vazby. Obecné soudy se tak náhradou vazby jinými zajišťovacími instituty vypořádaly a jejich úvahám nelze nic vytknout. Jak v případě dalšího trvání vazebních důvodů, tak i v případě nenahrazení vazby jinými opatřeními, obecné soudy uvedly základní argumenty, které je k rozhodnutí vedly, tyto argumenty jsou ústavně akceptovatelné; jejich použitelnost není omezena či vyloučena judikaturou Ústavního soudu. Ani sama skutečnost, že stěžovatel původní výši kauce zvýšil, nemůže podle Ústavního soudu být bez dalšího v dané věci důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. 22.Orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda vazební důvody trvají (§ 71 odst. 1 trestního řádu); v napadených usneseních obecné soudy posuzovaly návrh stěžovatele na propuštění z vazby, nikoli návrh na vzetí do vazby jako takový. Existence vazebních důvodů tak byla již dříve přezkoumávána, a proto lze z pohledu ústavního přezkumu akceptovat odkaz na předchozí rozhodnutí, zejména s ohledem na to, že byl-li návrh podán 14 dní po právní moci předchozího rozhodnutí, nedošlo ke změně, která by odůvodňovala propuštění stěžovatele z vazby na svobodu (bod 6 usnesení krajského soudu). 23.To lze vztáhnout i k tzv. doktríně zesílených důvodů. Z příslušné judikatury [nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 , ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 ] nevyplývá kogentní pravidlo, podle nějž by každé další rozhodování o vazbě muselo být automaticky opřeno o nové důvody. Představuje spíše principiální příkaz soudům zohledňovat plynutí času a své závěry přizpůsobovat aktuální důkazní situaci. Skutečnost, že plynutí času zásadně oslabuje původní vazební důvody, však bez dalšího neznamená, že by bez nových skutečností musel být obviněný vždy propuštěn. Jinak řečeno, přestože mohou být při opakovaném rozhodování o vazbě tytéž důvody slabší než při rozhodování předchozím, stále mohou být dost silné na to, aby trvání vazby odůvodnily. To platí zvláště, netrvá-li vazební stíhání příliš dlouhou dobu. Nelze přitom odhlédnout od toho, že naplnění důvodů bude zásadně posuzováno jednak podle přezkumu důvodnosti trestního stíhání, což se v dané věci stalo, a dále podle skutečností zjištěných o předchozím jednání stěžovatele, které se z logiky pobytem ve vazbě zásadně nemění (viz např. usnesení ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. III. ÚS 1771/23 ). Proto v projednávané věci ani podle Ústavního soudu nelze v plynutí času spatřovat takové oslabení vazebních důvodů, které by zpochybnilo trvání vazby.
24.Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva ale nezaručují, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. V projednávané věci se obecné soudy bez zbytečných odkladů zabývaly návrhem stěžovatele na propuštění z vazby (čl. 5 odst. 4 Úmluvy), do které byl vzat na základě předchozích rozhodnutí příslušných soudů, v souladu se zákonem (čl. 5 odst. 3 Úmluvy) a postupem, který zákon předvídá [čl. 8 odst. 5 Listiny a v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy]. Samotná nespokojenost stěžovatele s dostatečně odůvodněnými závěry obecných soudů nepředstavuje jím tvrzené porušení práv na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny) a bez dalšího ani nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. 25.Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla porušena jeho naříkaná základní práva. Soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
26.Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. 27.Přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem je odvislé od výsledku řízení i od konkrétních okolností případu; v projednávané věci Ústavní soud nezjistil okolnosti ani důvod pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznal. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu