Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Špačka, zastoupeného Mgr. Lukášem Markem, advokátem, sídlem 28. října 3159/29, Ostrava, proti výroku I usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 24/2025-394 ze dne 21. května 2025, výrokům I a II usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 137/2020-313 ze dne 25. června 2024, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 149/2025-454 ze dne 14. října 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 137/2020-412 ze dne 8. srpna 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EFE cz, s.r.o. "v likvidaci", sídlem Blanická 834/140, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2.Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") napadeným usnesením ze dne 25. června 2024 zamítl žalobu na obnovu řízení, kterou se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 24 Cm 137/2020 a vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Cmo 219/2020 (výrok I), dále zamítl žalobu pro zmatečnost ze dne 21. dubna 2023, ve znění doplnění ze dne 19. února 2024, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2021 č. j. 5 Cmo 219/2020-87, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2021 č. j. 5 Cmo 219/2020-100 (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3.Proti předmětnému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci ("odvolací soud") napadeným usnesením ze dne 21. května 2025 potvrdil napadené usnesení krajského soudu (výrok I) a dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4.Stěžovatel dále brojí proti napadenému usnesení krajského soudu ze dne 8. srpna 2025, kterým krajský soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Petru Hampelovi, Ph.D., advokátovi, sídlem Bohumínská 1227/98, Ostrava, odměnu za právní zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 22 250 Kč. Odvolání stěžovatele následně odvolací soud napadeným usnesením ze dne 14. října 2025 odmítl (výrok I) a dále uložil povinnost stěžovateli zaplatit ustanovenému zástupci 300 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatele
5.Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou okruhů. První okruh námitek směřuje proti zamítnutí návrhu stěžovatele na obnovu řízení. V tomto rozsahu stěžovatel napadá i příslušná rozhodnutí obecných soudů. Namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že bez dostatečného odůvodnění neprovedly jím navržené důkazy. Stěžovatel dále spatřuje porušení svých základních práv v procesním postupu obecných soudů, které měly podle jeho tvrzení záměrně zaměňovat jeho procesní postavení. Závěrem k této části námitek stěžovatel připouští, že v projednávané věci nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nicméně dovozuje z § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť má za to, že jeho ústavní stížnost se významně dotýká také zájmů dalších drobných podnikatelů. 6.Druhý okruh námitek stěžovatele směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o odměně za právní zastoupení v řízení o obnově řízení a rovněž proti výroku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny tím, že mu uložily povinnost nahradit jeho bývalému právnímu zástupci náklady odvolacího řízení, ačkoli byl od soudních poplatků osvobozen. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Proti usnesení krajského soudu ze dne 8. srpna 2025 a usnesení odvolacího soudu ze dne 14. října 2025 je ústavní stížnost přípustná. 8.Proti usnesení krajského soudu ze dne 25. června 2024 a usnesení odvolacího soudu ze dne 21. května 2025 ústavní stížnost přípustná není, neboť vůči těmto rozhodnutím stěžovatel nevyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Stěžovatel proti uvedeným usnesením nepodal procesní prostředek k ochraně svých práv, jak ostatně sám v ústavní stížnosti uvádí, ačkoliv byl o možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání v napadeném usnesení ze dne 21. května 2025 odvolacím soudem řádně poučen. 9.Ústavní soud je dále toho názoru, že ústavní stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dopadá především na situace, kdy je dán silný a významný veřejný zájem na projednání ústavní stížnosti, přestože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (srov. nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. července 2018, body 27-29). V nyní posuzovaném případě se však o takovou situaci nejedná. Samotné tvrzení stěžovatele, že se jeho případ může dotýkat většího počtu drobných podnikatelů, k naplnění podmínek uvedeného ustanovení nepostačuje. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10.Ústavní soud posoudil ve zbylém rozsahu obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11.Stěžovatel nesouhlasí s výroky obecných soudů, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou. Tím spíše nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti, tj. částku do 50 000 Kč (srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. března 2025, bod 34]. 12.Posuzovaná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje, stěžovatel takový přesah ani v ústavní stížnosti netvrdí. Stěžovatelem napadené usnesení krajského soudu ze dne 8. srpna 2025 se týká nákladů řízení, resp. odměny za právní zastoupení a náhrady hotových výdajů, ve výši 22 250 Kč. Odvolací soud pak napadeným usnesením ze dne 14. října 2025 přiznal náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu závěry těchto soudů týkající se výpočtu náhrady nákladů řízení přehodnocovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. června 2025, body 24 a 29). Pokud měl stěžovatel za to, že otázka nákladů řízení přes svou nízkou hodnotu přesahuje jeho vlastní zájmy, bylo na něm, aby tento přesah konkrétně vysvětlil a doložil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. dubna 2025, bod 31), což neučinil.
13.Ústavní soud v návaznosti na závěry výše ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu