Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně (soudce zpravodaje), Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti JUDr. Lenky Vislocké, zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. října 2024 č. j. Konf 15/2023-44, za účasti zvláštního senátu, jako účastníka řízení, a 1. Obvodního soudu pro Prahu 10, 2. Mgr. et Bc. Petry Synek Vislocké a 3. JUDr. Ondřeje Vislockého, zastoupených JUDr. Martinem Karešem, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, 4. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, a 5. obchodní společnosti Linke spol. s r. o., sídlem Schöfflerova 2013/33, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhala vydání nemovitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Obvodní soud její žalobu rozsudkem ze dne 13. 7. 1993 č. j. 16 C 82/92-24 zamítl. Tento rozsudek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudkem ze dne 10. 7. 1995 č. j. 19 Co 561/93-59. 3.Později se stěžovatelka domáhala vydání stejných nemovitých věcí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha rozhodlo (rozhodnutí ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/93), že (mimo jiné) stěžovatelka není vlastnicí těchto nemovitých věcí. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 10. 5. 2004 stěžovatelka žalobu, načež obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2006 č. j. 11 C 125/2004-105 (ve spojení s usnesením ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 C 125/2004-143) a městský soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 a dále obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 a městský soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 338/2008-319 rozhodly, že stěžovatelka je spoluvlastnicí těchto nemovitých věcí. Tím bylo zcela nahrazeno výše uvedené správní rozhodnutí pozemkového úřadu. Podaná dovolání Nejvyšší soud zčásti zamítl a zčásti odmítl (rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 č. j. 28 Cdo 477/2011-391), resp. odmítl (usnesením ze dne 3. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2353/2010-374). 4.Následně čtvrtý vedlejší účastník podal žalobu pro zmatečnost, a to mimo jiné z důvodu uvedeného v § 229 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tuto žalobu obvodní soud zamítl usneseními ze dne 10. 10. 2012 č. j. 11 C 125/2004-497 a č. j. 11 C 125/2004-504 s tím, že nejde o totožnou věc, a není tak dána překážka věci rozhodnuté. Stejného názoru byl i městský soud (usnesení ze dne 20. 2. 2013 č. j. 24 Co 321, 322/2012-565) a Nejvyšší soud (usnesení ze dne 28. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2791/2013-644). 5.Na základě ústavní stížnosti čtvrtého vedlejšího účastníka Ústavní soud rozhodnutí uvedená v bodě 4 zrušil nálezem ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3567/14 (N 239/83 SbNU 717). V odůvodnění tohoto nálezu podrobně vysvětlil, proč se za daných procesních okolností s názorem obecných soudů, že není dána překážka věci rozhodnuté, neztotožnil a naopak shodně s čtvrtým vedlejším účastníkem dovodil, že pravomocné rozhodnutí v restitučním sporu o určení vlastnického práva v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích podle něj představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o vydání týchž nemovitých věcí podle zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že o věci samé rozhodl civilní soud (podle zákona o mimosoudních rehabilitacích) a poté o ní znovu rozhodoval pozemkový úřad (podle zákona o půdě, Ústavní soud současně konstatoval, že se zde stala spornou otázka pravomoci, a považoval za pochybení, že nebyla vyřešena postupem předpokládaným zákonem č. 131/2002 Sb. 6.Poté podal obvodní soud návrh na zahájení řízení o kompetenčním konfliktu, zvláštní senát usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. Konf 20/2017-35 odmítl (ve stručnosti řečeno) jako předčasný.
7.Usnesením obvodního soudu ze dne 13. 7. 2021 č. j. 11 C 125/2004-875 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 28. 4. 2022 č. j. 29 Co 486/2021-925 v rozsahu napadeném žalobou pro zmatečnost byly pak zrušeny výše uvedené rozsudky (sub 3) obvodního a městského soudu, neboť soudy - s respektem k nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 - uzavřely, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a byl tak naplněn zmatečnostní důvod uvedený v § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. 8.Následně obvodní soud podal návrh na rozhodnutí o kompetenčním sporu, který zvláštní senát ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve spojení s § 4 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů]. V jeho odůvodnění zvláštní senát konstatoval, že aktuálně zde existuje pravomocné rozhodnutí civilního soudu vydané podle části třetí o. s. ř. a pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, proti kterému však byla podána žaloba podle části páté o. s. ř., a že by mohl zasáhnout, jestliže by pozemkový úřad podal návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu, jelikož by si osoboval pravomoc vydat v této věci rozhodnutí, a současně by měl za to, že by rozhodoval o téže věci. Nyní však civilní soud podle části třetí o. s. ř. ani pozemkový úřad o své pravomoci nepochybovaly a věc meritorně posoudily a pravomoc civilního soudu (který rozhodoval v řízení podle části třetí o. s. ř.) zpochybňuje až civilní soud v řízení podle části páté o. s. ř. V takovém případě však překážka věci pravomocně rozhodnuté (dovozená soudem se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3567/14 ) představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 159a odst. 4, § 104 odst. 1 o. s. ř.), a soud je povinen řízení zastavit; zhojit opomenutí orgánu výkonné moci spočívající v nepodání návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu v tomto stadiu řízení soud nemůže. Zvláštní senát se zabýval i ústavněprávními aspekty věci. Odmítl, že by došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), pokud by obvodní soud řízení (podle části páté o. s. ř.) zastavil, neboť stěžovatelčina věc byla meritorně posouzena a rozhodnuta soudem. Neshledal ani, že by rozhodnutí vydaná v řízení podle části třetí o. s. ř. představovala nicotný akt. Zvláštní senát se naopak do jisté míry nepřímo distancoval od právního názoru nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 , když výslovně uvedl, že se nevyjadřuje k tomu, zda se s ním ztotožňuje. S ohledem na to, že byl nucen návrh na zahájení řízení odmítnout bez věcného posouzení, považoval to za nadbytečné. 9.Obvodní soud tak musí znovu rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 3. 3. 2004, kterou stěžovatelka podala dne 10. 5. 2004, a to v rozsahu, kterého se týkalo zrušení rozhodnutí ve zmatečnostním řízení. Podle aplikace infoSoud je řízení t. č. přerušeno.
II.
Stěžovatelčina argumentace
10.Stěžovatelka argumentuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 uložil obecným soudům podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, a vytýká zvláštnímu senátu, že tento názor nerespektoval, jestliže návrh odmítl. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je právní názor vyslovený v odůvodnění kasačního nálezu pro obecné soudy závazný [např. nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431)], a podle které jsou-li možné dvě intepretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti, je třeba zvolit prvně uvedenou [např. nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431)], stěžovatelka namítá, že zvláštní senát nebyl oprávněn rozhodnout, že v dané věci takový návrh podat nelze, uvedl-li Ústavní soud, že takový návrh měl být podán.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení
11.Soudce zpravodaj si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený zvláštním senátem pod sp. zn. Konf 15/2023 a vyzval účastníka i vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12.Účastník řízení uvedl, že senát 11 C nebyl stranou kompetenčního sporu ani účastníkem řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou, a návrh tak nebyl podán osobou oprávněnou podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. K poukazu stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 3567/14 uvedl, že Ústavní soud v něm nevyslovil závazný právní názor, že by byl uvedený senát povinen podat takový návrh, či dokonce že by byl "projednatelný". Dále shrnul své úvahy obsažené v napadeném usnesení a upozornil, že na ně stěžovatelka v ústavní stížnosti nereaguje, načež uzavřel, že svou rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem, které zákon stanoví, a při dodržení ústavních principů. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítnout. 13.První vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, neboť nejde o kompetenční spor ve smyslu § 1 zákona č. 131/2002 Sb. a on není k podání návrhu aktivně legitimován podle § 3 odst. 2 téhož zákona. I v dalším se ztotožnil se závěry zvláštního senátu, odmítl, že by mu Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3567/14 uložil povinnost předložit věc zvláštnímu senátu, pouze konstatoval, že v tehdejší procesní situaci měl být příslušný návrh podán, ale nestalo se tak. Tento požadavek podle prvního vedlejšího účastníka není přenositelný do nynější fáze řízení, a zvláštní senát podle jeho názoru čl. 89 odst. 2 Ústavy neporušil. 14.Druhá vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastník uvedli, že se ztotožňují s argumentací a důvody uvedenými v ústavní stížnosti, a navrhují napadené usnesení zrušit.
15.Čtvrtý vedlejší účastník vyjádřil názor, že z ústavní stížnosti není patrno, do kterého základního práva mělo být zasaženo, a tedy že stěžovatelka očekává přezkum napadeného usnesení z hlediska jeho zákonnosti. Zmínila procesní vývoj této kauzy s tím, že na jejím konci zde nestojí vedle sebe správní a soudní rozhodnutí, ale probíhá nové řízení u civilního soudu (roz. podle části páté o. s. ř.). Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 pouze deklaroval, že měl být postup podle zákona č. 131/2002 Sb. využit, a neústavnost postupu zvláštního senátu nelze vyvodit z toho, že se neztotožnil se stěžovatelčinou interpretací. Její nároky byly posouzeny v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 229/1991 Sb. a v navazujících řízeních o opravných prostředcích, a tudíž právo na soudní ochranu porušeno nebylo. Dále se čtvrtý vedlejší účastník plně ztotožnil s názorem zvláštního senátu, že nejde o kompetenční spor ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb., a upozornil, že kdyby zvláštní senát věc projednal a rozhodl, překročil by své kompetence. Poukázala i na to, že změna právního názoru, o kterou stěžovatelka usiluje, by znamenala porušení principu právní jistoty. Navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 16.Pátá vedlejší účastnice se ztotožnila s názorem zvláštního senátu, podle něhož obvodní soud nebyl legitimován k podání návrhu. Stejně tak měla za to, že Ústavní soud povinnost obvodnímu soudu podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu neuložil, a tudíž se zvláštní senát od názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 neodchýlil. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
17.Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření MUDr. Radomíře Vágnerové a MUDr. Aleně Holubové s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít za to, že se postavení vedlejších účastnic v daném řízení vzdaly. Jmenované se k ústavní stížnosti nevyjádřily a Ústavní soud již s nimi jako vedlejšími účastnicemi řízení nejednal.
IV.
Stěžovatelčina replika
18.Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků stěžovatelce k případné replice. V ní stěžovatelka v souvislosti s vyjádřením účastníka konstatuje, že spatřoval-li Ústavní soud možnost vzniku kompetenčního sporu, nemůže zvláštní senát dovozovat, že taková možnost nemůže nastat. S poukazem na judikaturu a odbornou literaturu se stěžovatelka podrobně zabývá otázkou kasačního nálezu Ústavního soudu a interpretací zvláštního senátu označuje za odmítnutí spravedlnosti.
19.V souvislosti s vyjádřením prvního vedlejšího účastníka stěžovatelka položila otázku, zda a do jaké míry může v právním státě tento vedlejší účastník brojit proti vlastnímu postupu, a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se vázanosti soudu předchozím právním názorem [např. ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 (N 103/118 SbNU 276)] označila takový postup za ústavní. Dále uvedla, že zvláštní senát, shledal-li nedostatečnost odůvodnění nálezu III. ÚS 3567/14 , fakticky ho přezkoumával, což je ústavně nepřípustné, důsledkem čehož je denegatio iustitiae.
20.K vyjádření čtvrtého vedlejšího účastníka, konkrétně té části, kde poukazuje na princip právní jistoty, stěžovatelka uvedla, že tento požadavek je zde i k její ochraně a že až do doby, než se otázka kompetence stala spornou, mohla očekávat, že zamítnutí žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb. nevylučuje rozhodnutí podle zákona č. 229/1991 Sb. Současně vyslovuje názor, že takový postup je možný, neboť Ústavní soud souběžné rozhodování připustil např. v nálezu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653). Poukazuje i na usnesení ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 199/13 týkající se překážky věci rozhodnuté. 21.K vyjádření páté vedlejší účastnice stěžovatelka uvedla, že závěry Ústavního soudu neplatí jen ve prospěch této vedlejší účastnice, ale i v její prospěch, a tedy nebude-li dodržen postup podle zákona č. 131/2002 Sb., budou porušena i její (stěžovatelčina) základní práva. V.
Procesní předpoklady řízení
22.Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti stěžovatelky. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána oprávněnou navrhovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno. Zároveň není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přestože napadené usnesení zvláštního senátu není konečným rozhodnutím ve věci stěžovatelkou uplatněného nároku. Toto usnesení, proti němuž nelze uplatnit opravné prostředky (§ 5 odst. 4 zákona č. 131/2002 Sb.), je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Uzavírá se jím totiž určitá část řízení, v níž výlučně může být závazně posouzena otázka existence kompetenčního sporu, a je-li dán, pak také otázka věcné příslušnosti soudu nebo správního orgánu [srov. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 33/18 (N 205/97 SbNU 195), body 26 až 30]. Ústavní stížnost byla rovněž podána včas (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka je zastoupena advokátem na základě zvláštní plné moci (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
23.V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. 24.Ústavní stížností je napadeno usnesení zvláštního senátu, podle něhož navrhovatel - senát 11 C obvodního soudu, jenž rozhoduje o restitučním nároku stěžovatelky v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř., není oprávněnou osobou k podání návrhu podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. na zahájení řízení o kompetenčním sporu, neboť mezi ním a senátem 16 C téhož soudu, který již rozhodl v řízení podle části třetí o. s. ř., kompetenční konflikt neexistuje - v daném stadiu řízení jeho stranami nejsou orgán výkonné moci na straně jedné a civilní soud na straně druhé. 25.Ústavní soud nemá, co by zvláštnímu senátu mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Své právní úvahy, jejichž předmětem byl výklad zákona č. 131/2002 Sb., srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení předestřel v odůvodnění napadeného usnesení, a stěžovatelka se proti nim samotným argumentačně nevymezuje. Nepředkládá tudíž žádnou interpretační variantu uvedeného předpisu, jež by mohla konkurovat názoru zvláštního senátu vyslovenému v napadeném usnesení a kterou by bylo třeba v souladu s judikaturou upřednostnit jako ústavně konformní. Stěžovatelčin poukaz např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3042/12 tak není případný. 26.Zpochybňuje-li stěžovatelka právní názor zvláštního senátu prostřednictvím námitky vadné interpretace závěrů obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 , Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že právní názor, jehož se stěžovatelka dovolává, nebyl důvodem kasačního zásahu do rozhodování obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost, tím bylo neústavní posouzení otázky rei iudicatae; nešlo tudíž o tzv. nosný důvod rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2003 Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)].
27.Z výše uvedeného plyne, že vytýkané pochybení se v daném případě mohlo teoreticky týkat jen orgánu výkonné moci (pozemkového úřadu), avšak podáním žaloby podle části páté o. s. ř., kdy by měl věc znovu projednat a rozhodnout (opět) civilní soud, kolize pravomocí ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. (tj. mezi soudem a orgánem moci výkonné) pominula, a zhojit je prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu není možné. Ústavní soud shrnuje, že zvláštní senát řádně vysvětlil, že stěžovatelkou zastávaný postup by byl contra legem, resp. proč nález sp. zn. III. ÚS 3567/14 jiným způsobem interpretovat nelze. 28.Zvláštní senát se rovněž náležitě vypořádal s námitkou stěžovatelky, podle které neprojednání návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu má vést k odmítnutí spravedlnosti, jakož i s její námitkou nicotnosti pravomocných rozhodnutí vydaných v řízení podle části třetí (body 31 a 32 napadeného usnesení). Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Nemůže nic vytknout ani obvodnímu soudu, že podal návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu (byť se ve svém vyjádření ztotožnil se zvláštním senátem), neboť z hlediska procesního šlo o složitou věc, a mohla tak důvodně panovat nejistota, jak otázku "projednatelnosti" takového návrhu zvláštní senát posoudí (a to s ohledem nejen na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3567/14 , ale i již zmíněné usnesení č. j. Konf 20/2017-35 či dosavadní judikaturu, např. usnesení ze dne 4. 5. 2022 č. j. Konf 20/2021-7, od něhož zvláštní senát posuzovanou věc odlišil). Na posouzení otázky rei iudicatae napadené usnesení nespočívá, a tudíž ani námitky v tomto ohledu vznesené nejsou případné.
29.Zpochybňuje-li stěžovatelka právní názor o překážce věci rozhodnuté, bude tuto námitku moci uplatnit proti rozhodnutím vzešlým z nového rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu (bod 9).
VII.
Závěr
30.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu