Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. O., zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 5 Tdo 602/2025-1270, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 4. 2024 sp. zn. 61 T 34/2011, vydaným po zrušení předcházejícího odsuzujícího rozsudku v odvolacím řízení, byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3.Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. 3 To 40/2024 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu.
4.Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.
5.Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že využil nepozornosti svého známého, u něhož byl v bytě na návštěvě, a odcizil mu tašku s finanční hotovostí 210 000 eur.
II.
Vznesená argumentace
6.Stěžovatel uvádí, že se mu částka 210 000 eur jeví uměle vytvořená, aby bylo možno jeho jednání kvalifikovat podle nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže. U směnky (stěžovatel má zřejmě na mysli směnku, kterou měl podepsat poškozený K. v souvislosti s půjčením peněz od svědka K., které měl následně stěžovatel odcizit - pozn. ÚS) nebylo zkoumáno datum podpisu a jeho význam. Též není jasné, jak se směnka dostala do trestního spisu. Vrchní soud vyslovil pochybnost, zda peníze poškozeného nepocházely z trestné činnosti, či nebyly určeny k jejímu páchání, což je jednak pouhou spekulací, jednak by to znamenalo, že závazek stěžovatele k náhradě škody jej nutí k legalizaci trestné činnosti. Stran vyhotovení směnky a půjčení částky poškozenému svědek K. nevypovídal jasně, popřípadě měnil svoji výpověď (viz výpovědi ze 4. 9. 2012 a 8. 6. 2023). Lze dovodit, že poškozený K. nutil svědka K. ke křivé výpovědi. O tom svědčí i výpověď svědka P. I když to obhajoba před obecnými soudy nenavrhovala, nyní se domnívá, že směnka měla být písmoznalecky zkoumána. Stěžovatel upozorňuje, že poškozený a svědek K. se ani neshodli na místu předání částky. I svědek L. vyjadřoval pochybnosti o existenci takové částky. Není ani jasné, proč by stěžovatel měl krást danou částku, když měl přístup k účtu, kde se nacházela částka vyšší. Svědek P. obvinil poškozeného z různých podvodů a v této souvislosti odkazoval na výpovědi v trestním řízení vedeném na Slovensku u Okresního soudu v Trenčíně; stěžovatel není spokojen s tím, že jeho důkazní návrh na vyžádání těchto výpovědí byl zamítnut. Byl též zamítnut návrh obhajoby na výslech svědkyně D. navzdory dopisu, kterým se vyjádřila ke své dřívější výpovědi. Nejvyšší soud především odkázal na dosavadní výsledky dokazování, což je nedostatečné. Poznámky Nejvyššího soudu o pořízení luxusních věcí a služeb stěžovatelem vycházejí ze skutkového stavu, který nebyl prokázán.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší. 9.Ústavní soud přistupuje k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jestliže lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení řádně vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
10.Stěžovatelova stížnost má převážně charakter pouhého předklání různých tvrzení obhajoby a názorů na to, jakým způsobem by měl být hodnocen skutkový stav ve věci. Jde o opakování jeho obhajoby v rovině podústavního práva postrádající charakter ústavněprávní argumentace. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny (srovnej např. bod 16 a násl. usnesení vrchního soudu, ke změně výpovědi svědka K. lze zdůraznit bod 123 rozsudku krajského soudu), přičemž Ústavní soud neshledává žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a zjištěných skutečnostech. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
11.Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
12.Při posuzování námitky neprovedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99, bod 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 , (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018 ve věci Murtazaliyeva proti Rusku, stížnost č. 36658/05, body 143, 162 a 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013 ve věci Janyr proti České republice, stížnost č. 42937/08, body 81 a 82). Soudy mohou odmítnout provést důkaz, pokud skutečnost, k níž je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; pokud důkaz nemá dostatečnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzené skutečnosti anebo je-li důkaz nadbytečný, neboť tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 3512/19 , bod 18).
13.V posuzované věci stěžovatel písmoznalecké zkoumání směnky, jak sám přiznává, před obecnými soudy ani nepožadoval. Pokud jde o trestní řízení na Slovensku, soudy vysvětlily, že požadovaly za dostatečné, že byl proveden důkaz obžalobou Krajské prokuratury v Trenčíně (bod 8 usnesení vrchního soudu). Hodnocen byl i obsah dopisu svědkyně D., přičemž soudy dospěly k závěru, že neobsahuje nic podstatného (viz bod 80 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto neshledává, že by zde došlo k nějakému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14.Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, a proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu