Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti NEXIA AP a.s., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 2 As 211/2024-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2024 č. j. 62 Af 46/2023-294, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Základem posuzovaného případu je spor o vyloučení stěžovatelky ze zadávacího řízení pro neprokázání technické kvalifikace.
2.Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka byla vyloučena ze zadávacího řízení pro neprokázání technické kvalifikace. Správní orgány (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a jeho předseda) tento závěr potvrdily. Stěžovatelka se bránila ve správním soudnictví a rozporovala výklad § 79 odst. 4 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, ze strany správních orgánů ve vztahu ke konsorciím se solidární odpovědností. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím stěžovatelčinu správní žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky. 3.Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na rovné zacházení podle čl. 3 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy vybočily z ústavního rámce procesu zadávání veřejných zakázek a vznáší tři námitky. Zaprvé tvrdí, že neexistuje ústavně souladný důvod, pro který by se na postavení solidárně odpovídajícího člena konsorcia mělo nahlížet jinak než jako na tzv. generálního dodavatele. V tomto ohledu se podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud odklonil od své vlastní judikatury, čímž založil výraznou nerovnost v právech jednotlivých osob na přístup k veřejným zakázkám. Zadruhé uvádí, že Nejvyšší správní soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka byla tzv. vedoucím členem konsorcia, který jako jediný uzavíral smlouvy se zákazníky a jako jediný vystavoval auditorské zprávy, čímž se její vztah k celému plnění stal ještě těsnějším, než jak tomu je u generálního dodavatele. Zatřetí stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže obstát v testu proporcionality. 4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5.Stěžovatelka učinila spornou zejména otázku výkladu ustanovení § 79 odst. 4 písm. a) zákona o zadávání veřejných zakázek. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud na úvod poznamenává, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. 6.Co se týče srovnání členů konsorcia, resp. společnosti ve smyslu § 2716 občanského zákoníku, krajský soud i Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vysvětlily, že existují právně významné rozdíly mezi generálním dodavatelem a členem konsorcia, a to i v případě solidární odpovědnosti jeho členů. Krajský soud (bod 20 napadeného rozhodnutí) konstatoval, že stěžovatelka v pozici generálního dodavatele nebyla. Postavení generálního dodavatele v obecném chápání předpokládá existenci vertikálního vztahu dodavatele vůči jeho poddodavatelům, současně je tzv. generální dodavatel jedinou smluvní stranou na dodavatelské straně závazkového vztahu s výlučnou odpovědností za řádnou realizaci veškerého plnění. Tak i Nejvyšší správní soud (bod 27) dovodil, že pokud stěžovatelka plnila referenční veřejné zakázky v konsorciu s dalším dodavatelem, tedy nikoliv ve výlučném smluvním vztahu k zadavateli, uplatní se na ni § 79 odst. 4 písm. a) zákona o zadávání veřejných zakázek. 7.V tomto kontextu se pak rozlišení mezi právním postavením generálního dodavatele a člena konsorcia nejeví jako svévolné, a už vůbec ne rozporné s kvalifikovanými zakázanými důvody rozlišování ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, jehož se dovolávala stěžovatelka. Nejvyšší správní soud (bod 28) vyzdvihl, že ačkoliv generální dodavatel neplní referenční zakázku sám, ukazuje, že je "schopen poskytnout plnění prostřednictvím kvalitních subdodavatelů a řídit jejich činnost tak, aby byla zakázka jako celek řádně splněna vůči objednateli." Od toho odlišil situaci členů konsorcia: "Plní-li však referenční veřejnou zakázku více dodavatelů, tak to samo o sobě svědčí pouze tomu, že tito dodavatelé jsou schopni plnit veřejnou zakázku o určitém předmětu a rozsahu společnými silami, nikoliv samostatně. Uchází-li se tedy pouze jeden z těchto dodavatelů dalšího zadávacího řízení, referenční veřejná zakázka nedokládá, že je schopen plnit veřejnou zakázku podobného předmětu a rozsahu bez spolupráce s tímto druhým dodavatelem. To je rozdíl oproti generálnímu dodavateli, který je schopen jako jediný dodavatel splnit veřejnou zakázku."
Takový výklad nepředstavuje protiústavní odklon od judikatury Nejvyššího správního soudu k postavení generálních dodavatelů, jak tvrdí stěžovatelka. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu totiž v případě generálního dodavatele zdůrazňovala přímost smluvního vztahu a výlučnost odpovědnosti generálního dodavatele vůči zadavateli (např. rozsudek ze dne 13. března 2025 č. j. 8 Afs 197/2023-36). Případy plurality dodavatelů Nejvyšší správní soud podmiňuje splněním podmínek § 79 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek. Například ve stěžovatelkou citovaném rozsudku ze dne 13. března 2025 č. j. 9 Afs 207/2023-30, bod 29, Nejvyšší správní soud uvedl: "Reference totiž může svědčit tzv. generálnímu dodavateli, který plnění zajišťoval ve výlučném smluvním vztahu k zadavateli (bez dalších dodavatelů). Tatáž reference ale může svědčit i poddodavateli, který měl smluvní vztah k dodavateli (nikoli zadavateli). Konečně může stejná reference svědčit i více dodavatelům, kteří byli ve smluvních vztazích k jednomu zadavateli při uskutečňování téže veřejné zakázky. Na poslední dvě situace ostatně pamatuje § 79 odst. 4 ZZVZ, dle kterého subjekt může k prokázání kritéria technické kvalifikace podle § 79 odst. 2 písm. a) a b) ZZVZ uplatnit plnění, které poskytl společně s jinými dodavateli či jako poddodavatel, v obou případech však v rozsahu, v jakém se na něm podílel." (zvýrazněno Ústavním soudem) 8.Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vypořádal také stěžovatelčinu námitku poukazující na to, že byla vedoucím členem konsorcia a že jako jediná vydávala auditorské zprávy. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že je toto tvrzení z hlediska prokázání rozsahu plnění referenčních veřejných zakázek irelevantní. Navíc uvedl (bod 43), že auditor stěžovatelky sice patrně vyhotovoval zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření města Brna, ale auditor druhého člena konsorcia vyhotovoval zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření městských částí města Brna, což taktéž bylo předmětem referenčních veřejných zakázek. To stěžovatelka nikterak nevyvrací. Z toho Nejvyšší správní soud logicky dovodil, že na plnění referenčních veřejných zakázek se podílel i druhý člen konsorcia a že se stěžovatelka nemohla podílet na plnění referenční veřejné zakázky ze 100 %, jak tvrdila. V opačném případě by ostatně konsorcium postrádalo smysl. I tuto stížnostní námitku tak již dostatečným způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud, a to způsobem, který nevybočuje z ústavních mantinelů.
9.Z výše uvedeného vyplývá, že neobstojí ani stěžovatelčina námitka, podle níž výklad provedený Nejvyšším správním soudem disproporcionálně omezuje její právo na podnikání. Zaprvé Ústavní soud již v minulosti vyjasnil, že Listina nezakotvuje základní právo na veřejnou zakázku [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 21/98 SbNU 163; 148/2020 Sb.), bod 130]. Zadruhé v předchozích bodech tohoto usnesení vyvrátil argumenty, na nichž stěžovatelka stavěla své tvrzení o porušení principu proporcionality, zejména o nerovném zacházení se stěžovatelkou ve srovnání se subjekty v pozici generálního dodavatele.
10.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu