Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2026 sp. zn. 46 T 3/2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 byla porušena základní práva stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2.Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu se podává, že proti stěžovateli (vedle dalších obviněných) bylo dne 24. 6. 2024 zahájeno trestní stíhání jednak pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a jednak pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3.Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 6. 2024 sp. zn. 43 Nt 37/2024, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 7. 2024 sp. zn. 61 To 517/2024, byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vazba byla započítána ode dne 24. 6. 2024, kdy byl stěžovatel omezen na osobní svobodě, a obžaloba ve věci byla podána dne 15. 4. 2025. 4.V záhlaví specifikovaným usnesením městského soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že nadále trvají důvody předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Současně městský soud shledal, že u stěžovatele nelze dosáhnout účelu vazby jiným opatřením ve smyslu § 73 trestního řádu, a to s ohledem na osobu stěžovatele a závažnost projednávané věci. Nepřijal písemný slib stěžovatele, že povede řádný život, s odkazem na to, že jde o osobu, která dlouhodobě žila nevázaným způsobem života a která se opakovaně zpronevěřila normám společenské morálky, dále zamítl návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka kombinovaný s výkonem elektronické kontroly s odůvodněním, že by se ani využitím těchto institutů nedokázalo efektivně předejít útěku a skrývání stěžovatele, a rovněž zamítl návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a odevzdání cestovního pasu, a to s ohledem na okruh kontaktů, které stěžovatel měl nabýt během stíhané trestné činnosti. 5.Stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že městský soud nereflektoval tzv. doktrínu zesílených důvodů vazby. Podle vrchního soudu není v rozporu s doktrínou zesílených důvodů vazby, bylo-li argumentováno v zásadě shodně s předchozími rozhodnutími o ponechání ve vazbě, protože podklady pro závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel dopustil projednávané trestné činnosti, a že současně důvodně hrozí možnost, že bude trestnou činnost opakovat, jsou zřetelné a ve vyšší intenzitě. Především s ohledem na osobní poměry stěžovatele, společenskou škodlivost a charakter trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dospěl vrchní soud k závěru, že vazbu stěžovatele nelze nahradit jinými opatřeními podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu stěžovatele pro účely probíhajícího trestního řízení. V tomto ohledu tedy označil za správný, logický a odůvodněný závěr městského soudu, že propuštěním stěžovatele z vazby by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Na odůvodnění rozhodnutí městského soudu v podrobnostech odkázal. 6.Nutno dodat, že v průběhu vazby stěžovatel opakovaně žádal o propuštění z vazby na svobodu. Mimo jiné byl usnesením městského soudu ze dne 1. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 79/2025, ponechán ve vazbě a současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a nebyl přijat jeho návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření.
7.Následně bylo usnesením městského soudu ze dne 16. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025 rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby při současném uložení souboru intenzivních substitučních opatření podle § 73 trestního řádu (soubor zahrnoval písemný slib stěžovatele, zákaz vycestování do zahraničí, odevzdání cestovního pasu, dohled probačního úředníka, přísně vymezené časové úseky povinného pobytu v obydlí, zákaz opustit území Ústeckého kraje a kontrolu plnění těchto povinností prostřednictvím elektronického monitorovacího systému). Toto usnesení městského soudu bylo zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 80/2025. 8.Proti usnesení městského soudu ze dne 1. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025, usnesení vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 79/2025 a usnesení vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 80/2025 stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 18/26 odmítl s odůvodněním, že vrchní soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč není možné vazbu stěžovatele nahradit jinými opatřeními, přestože tak městský soud učinil. Již dříve pak Ústavní soud usnesením ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 2138/25 odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu ze dne 13. 6. 2025 č. j. 15 To 38/2025-3699 a usnesení městského soudu ze dne 13. 5. 2025 č. j. 46 T 3/2025-3671, kterými bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
II.
Argumentace stěžovatele
9.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud zrušením usnesení městského soudu ze dne 16. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025, kterým bylo rozhodnuto, že účelu vazby lze dosáhnout i mírnějšími opatřeními, upřednostnil bez konkrétního a přesvědčivého odůvodnění nejtvrdší omezení svobody (vazbu). V napadeném rozhodnutí podle stěžovatele konkrétně neodůvodnil, proč jsou substituční opatření nedostatečná, čímž popřel zásadu vazby jako ultima ratio. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování o vazbě. Soudy podle jeho mínění konstantně ignorují doktrínu zesílených důvodů. Má za to, že lze-li vazbu účelně nahradit souborem mírnějších institutů, mělo by tak být činěno. Vrchní soud podle něj nevysvětlil, proč kumulace opatření nahrazujících vazbu není způsobilá eliminovat obavu z pokračování v trestné činnosti, resp. proč jsou substituční opatření nedostatečná. Zdůrazňuje, že pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby nestačí a že uložení intenzivního souboru substitučních opatření (zejména elektronického monitoringu a domácího vězení) je proporcionální a účelné, avšak rozhodující soudy tyto instituty bez řádného zhodnocení odmítly, čímž porušily jeho ústavně zaručená práva. Je přesvědčen, že v jeho případě se vazba stává již trestem, byť ještě nebyl pravomocně odsouzen.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
10.Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřily. 11.Vrchní soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
12.Městský soud ve vyjádření zdůraznil, že v případě stěžovatele nadále trvají důvody vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu. K námitce stěžovatele, že soudy nepřiměřeně odmítly nahrazení vazby elektronickým monitoringem a dalšími omezeními, městský soud uvedl, že se touto otázkou již zabýval, a to včetně vyhodnocení závěrů Probační a mediační služby. Podotkl, že elektronický monitoring je primárně nástrojem kontroly pohybu obviněného, nikoli nástrojem, který by mu znemožnil kontakt s dalšími osobami, komunikaci na dálku nebo organizaci další trestné činnosti, a že v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlil, proč tento institut nemůže plnit účel vazby v dané věci. Obdobně také vysvětlil, proč ve věci nebylo možné uložit ani jiná méně invazivní opatření. Konstatuje, že se v žádném bodě neodchýlil od účelu vazby jakožto zajišťovacího prostředku, nikoli trestu, důsledně hodnotil veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení existence vazebních důvodů, že rozhodování proběhlo v souladu se zákonem a z rozhodnutí nevyplývá žádný znak libovůle. 13.Vrchní státní zastupitelství v Praze ani Městské státní zastupitelství v Praze nevyužila možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdala postavení vedlejších účastníků řízení. Ústavní soud proto s nimi jako s vedlejšími účastníky dále nejednal.
14.Vyjádření vrchního soudu a městského soudu byla poskytnuta stěžovateli k replice. V reakci na vyjádření městského soudu stěžovatel uvádí, že městský soud redukuje jeho argumentaci na "pouhou polemiku" a setrvává na obecných tvrzeních o "závažné, organizované a dlouhodobé trestné činnosti", aniž by identifikoval konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala aktuální a reálná hrozba pokračování v trestné činnosti. Zásadní deficit argumentace obecných soudů spočívá podle něj v absenci reálného posouzení alternativ k vazbě. Městský soud sice deklaruje, že se náhradami zabýval, avšak jeho argumentace setrvává v abstraktní rovině, aniž by analyzoval konkrétní navrženou kombinaci opatření. Takový přístup je v rozporu s požadavkem individualizovaného posouzení, jak jej vyžaduje Ústavní soud i ESLP. Opětovně zdůrazňuje, že je ve vazbě od června 2024, tedy po dobu, která již vyžaduje aplikaci doktríny zesílených důvodů. Vyjádření městského soudu však podle jeho mínění tento aspekt zcela pomíjí a setrvává na identické argumentaci jako na počátku vazby. Takový postup je v rozporu s požadavkem proporcionality zásahu do osobní svobody. Stěžovatel dodává, že vrchní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na napadené usnesení, které v této věci vydal, což je podle něj v rozporu s požadavkem efektivního přezkumu zásahu do osobní svobody. Má za to, že kumulace výše uvedených nedostatků vede k tomu, že vazba v posuzované věci ztrácí svůj zajišťovací charakter. Zvlášť významné podle jeho mínění je, že městský soud již jednou shledal náhradu vazby dostatečnou. Zdůrazňuje, že změna tohoto závěru bez identifikace nových relevantních skutečností je v rozporu s principem právní jistoty, který Ústavní soud považuje za součást materiálního právního státu. Setrvává proto na závěru, že v jeho věci došlo k porušení čl. 8 odst. 1, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny. IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15.Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
V. a) Obecná východiska
16.Každé vazební rozhodnutí výrazně zasahuje do osobní svobody jednotlivce. Obecně je však takový zásah ústavně souladný a zákonem předvídaný. Neústavním se stane, pokud vazební soud opře rozhodnutí o nezákonný vazební důvod, zvolí takový důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech či nereaguje na konkrétní a podstatné argumenty obviněného. Jinak řečeno, zdrženlivost Ústavního soudu je podmíněna pečlivým posouzením skutkového a právního stavu vazebními soudy (srov. např. nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 či nález ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25 ).
17.Soudy zejména musí zvážit všechny argumenty, které mluví ve prospěch i neprospěch obviněného a mezi nimi především ty, které obviněný výslovně vznese. Z vazebního rozhodnutí musí být zřejmé, že se trestní soudy náležitě zabývaly všemi relevantními okolnostmi a námitkami obviněného, kterými zpochybňuje důvody vazby [např. nález ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22 (N 148/115 SbNU 185)]. Soudy nejsou povinny se podrobně vypořádat s každým uplatněným argumentem, musí však adekvátním způsobem reagovat na ta tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit uvalení vazby či její další trvání (nález ze dne 7. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 1887/25 ).
18.Podle § 67 písm. c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Tento vazební důvod je založen na předpokladu, že účelem trestního řízení je i předcházení trestné činnosti. Mezi konkrétní skutečnosti, o něž se zmíněná obava může opírat, patří např. dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je v projednávaném případě stíhán. Vedle snadno zjistitelných skutečností (např. obviněný byl již opakovaně během delšího časového úseku za uvedenou trestnou činnost postihován, nacházel-li se v době, kdy měl trestnou činnost páchat, ve zkušební době podmíněného propuštění), musí soud vyhodnotit též současnou situaci obviněného. Existence tohoto vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Přiměřené zhodnocení těchto aspektů musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné (srov. např. nález ze dne 7. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 1887/25 ). 19.Vazba jako výjimečný zajišťovací nástroj má trvat jen nezbytně nutnou dobu. Platí, že čím déle vazba trvá, tím více se snižuje její legitimita [viz nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167)]. Čím déle vazba trvá, tím přesvědčivější a konkrétnější argumenty pro její zachování musí existovat (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 170/25 ).
20.Ústavní soud judikuje, že opakují-li vazební soudy jen počáteční důvody vazby a nevysvětlí-li v pozdějších vazebních rozhodnutích, proč je vazba nadále nutná, nedostojí formálním požadavkům, které na ně klade ústavní pořádek. Oproti počátečnímu rozhodování o vzetí do vazby se na rozhodování o dalším trvání vazby jednoduše kladou vyšší nároky [srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2008 Janulis proti Polsku, č. 20251/04, či nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)].
21.Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c) trestního řádu, může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu a nahradit vazbu zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem (§ 73 odst. 1 trestního řádu). 22.Přestože nahrazení vazby je pouhou možností, nikoli povinností rozhodujícího orgánu (srov. formulaci "může" v § 73 odst. 1 trestního řádu), je třeba se alespoň stručně vypořádat s tím, z jakého důvodu nelze nahrazení vazby v konkrétní věci považovat za dostatečné. Tuto povinnost ostatně výslovně stanoví § 73c písm. c) trestního řádu (srov. také nález ze dne 18. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 3356/24 ). 23.Rozhodují-li vazební soudy opakovaně o vazbě, která trvá již delší dobu, uplatní se doktrína zesílených důvodů, jejíž kořeny leží v požadavku, aby soudy ve vazebních věcech vždy zohlednily hledisko času. Vazební soudy musí pečlivě vážit, zda dosavadní argumenty pro omezení osobní svobody obstojí v čase, či nikoli. Argumenty, které stály na počátku vazebního rozhodnutí a které zpočátku odůvodňovaly ten či onen vazební důvod, již později podle okolností věci mohou, ale nemusí stačit. Pokud nestačí, vazební soudy musí předložit další přesvědčivé argumenty. Jen tak mohou ospravedlnit trvání vazby [srov. např. nálezy ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2498/23 (N 178/121 SbNU 228) či ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 5/24 ].
V. b) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
24.Stěžovatel v podané ústavní stížnosti nezpochybňuje skutečnost, že u něj i nadále trvají důvody vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu, jeho stížnostní argumentace směřuje výhradně proti nenahrazení vazby alternativními opatřeními podle § 73 trestního řádu a vůči nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí z hlediska doktríny zesílených důvodů. Ústavní soud po prostudování předmětného trestního spisu, který si za účelem posouzení věci vyžádal, stěžovateli přisvědčil, že argumentace soudů ohledně nenahrazení vazby alternativními opatřeními nereflektuje délku dosavadního omezení osobní svobody a ústavní požadavek zesílených důvodů při dlouhodobé vazbě. Stěžovatel je omezen na osobní svobodě od 24. 6. 2024, tedy po dobu blížící se dvěma rokům. Taková délka vazby vyžaduje, aby soud při každém dalším rozhodování uváděl stále konkrétnější důvody, proč je další omezení osobní svobody nezbytné. 25.I když se stěžovatel písemně zavázal k dodržování veškerých povinností a omezení, která by mu byla v souvislosti s případným propuštěním z vazby uložena, rozhodující soudy shledaly, že vazbu stěžovatele nelze ani v současném stádiu trestního řízení nahradit jiným adekvátním způsobem, a to především s ohledem na jeho osobní poměry, společenskou škodlivost a charakter trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Zejména zdůraznily, že stěžovatel disponuje neznámou sítí dodavatelů omamných látek a mohl by pokračovat v trestné činnosti. Žádné z opatření nahrazujících vazbu by podle nich spolehlivě nezajistilo osobu stěžovatele pro účely probíhajícího trestního řízení. Konkrétně nepřijaly písemný slib stěžovatele, že povede řádný život, s odkazem na to, že jde o osobu, která dlouhodobě žila nevázaným způsobem života a která se opakovaně zpronevěřila normám společenské morálky, dále zamítly návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka kombinovaný s výkonem elektronické kontroly s odůvodněním, že by se ani využitím těchto institutů nedokázalo efektivně předejít útěku a skrývání stěžovatele, a rovněž zamítly návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a odevzdání cestovního pasu, a to s ohledem na okruh kontaktů, které stěžovatel měl nabýt během stíhané trestné činnosti.
26.Soudy nijak nezohlednily, že od doby spáchání skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, do sdělení obvinění a následného vzetí stěžovatele do vazby uběhla doba téměř dvou roků. Tuto okolnost sice vzaly na vědomí a zmínily v odůvodnění napadených rozhodnutí, avšak žádné závěry z ní nedovodily. Jedná se přitom o skutečnost, která má zásadní vliv na podložení důvodnosti obav, zda stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1887/25 ).
27.V případě stěžovatele již jednou městský soud rozhodl, že účelu vazby lze dosáhnout mírnějšími prostředky, a to usnesením ze dne 16. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025 (sub bod 7.), kterým bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby při současném uložení souboru intenzivních substitučních opatření podle § 73 trestního řádu (soubor zahrnoval písemný slib stěžovatele, zákaz vycestování do zahraničí, odevzdání cestovního pasu, dohled probačního úředníka, přísně vymezené časové úseky povinného pobytu v obydlí, zákaz opustit území Ústeckého kraje a kontrolu plnění těchto povinností prostřednictvím elektronického monitorovacího systému). Předsedkyně senátu městského soudu v rámci přezkumné činnosti dne 1. 9. 2025 požádala Probační a mediační službu o prošetření možnosti využití elektronického monitoringu u stěžovatele. Probační a mediační služba ve svém vyjádření ze dne 3. 9. 2025 č. j. PMS-PMR-022346/2025-4, soudu sdělila, že u stěžovatele provedla prověření možnosti uložení elektronického monitoringu za současného dohledu probačního úředníka. Bylo provedeno šetření v místě bydliště, konkrétně na adrese X, konzultována byla matka stěžovatele. Bylo zjištěno, že jde o patrový rodinný dům, přičemž přízemí obývá matka stěžovatele, která sdělila, že je ochotna syna v případě propuštění z vazby ubytovat bez časového omezení, k bydlení mu vyčlenila první patro, kde je kompletní byt včetně kuchyně a sociálního zařízení, má zájem, aby jí syn pomohl s pracemi doma i na zahradě, předpokládá, že by si po propuštění měl zajistit rovněž zaměstnání. Obydlí bylo shledáno za vhodné pro výkon náhrady vazby za užití elektronického monitorovacího systému s tím, že objekt je dobře dostupný, ve vlastnictví matky stěžovatele, která rovněž písemně vyjádřila svůj souhlas s tímto způsobem dohledu nad svým synem. Probační a mediační služba ve vyjádření rovněž konstatovala, že je schopna zajistit nasazení elektronického náramku a instalaci základnové stanice do objektu nejpozději druhý den po propuštění stěžovatele z vazby, přičemž stěžovatel by byl monitorován pomocí náramku vybaveného GPS, další povinnosti by byly nastaveny podle pokynu z příslušného usnesení (viz č. l. 4827 spisu městského soudu). 28.Městský soud ani vrchní soud se však uvedeným stanoviskem Probační a mediační služby v napadených rozhodnutích nijak nezabývaly a blíže nevysvětlily, proč považovaly využití elektronického monitoringu u stěžovatele za nedostačující, ač je zřejmé, že elektronický monitoring umožňuje nepřetržitou kontrolu pohybu, zpětnou dohledatelnost každého porušení režimu a bezprostřední reakci orgánů činných v trestním řízení. Povinnost zdržovat se v určených časech v konkrétním obydlí, zákaz opuštění kraje a pravidelné kontakty s probačním úředníkem bezpochyby výrazně omezují mobilitu stěžovatele. Obecné konstatování městského soudu, na které vrchní soud odkázal, tj. že monitoring nezabrání útěku a skrývání stěžovatele, nelze za daných okolností a s přihlédnutím k délce trvání vazby považovat za dostačující. Ve věci tak absentuje konkrétní vysvětlení, jak by při existenci nepřetržité elektronické kontroly, územního omezení a časového režimu mohl stěžovatel reálně pokračovat v organizované drogové činnosti bez okamžité detekce.
29.Stejně tak je třeba považovat za hypotetický a bez konkretizace nepřezkoumatelný také závěr obecných soudů, že s ohledem na okruh kontaktů, které stěžovatel měl nabýt během stíhané trestné činnosti, není možné nahradit vazbu stěžovatele uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a odevzdání cestovního pasu. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že v průběhu řízení nebyla nijak konkretizována existence konkrétní a funkční dodavatelské sítě, na niž by měl být aktuálně navázán, resp., kterou by mohl v případě propuštění z vazby kontaktovat.
30.Kromě uvedeného se soudy dostatečně nevypořádaly ani s možností nahrazení vazby navrhovaným dohledem probačního úředníka nebo písemným slibem stěžovatele. Tyto návrhy odmítly s obecnými odkazy na míru důvěryhodnosti stěžovatele či okolnosti případu. Bližší zdůvodnění nemožnosti užití institutů nahrazujících vazbu konkrétními skutečnostmi vysvětlujícími, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a proč v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak, v napadených usneseních absentuje.
31.V průběhu řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl dosud trestán pouze jednou [rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 2 T 117/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 31 To 439/2014, za přečin podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku], a ve zkušební době podmíněného odsouzení se osvědčil (viz opis z evidence rejstříku trestů ze dne 2. 5. 2025 - č. l. 3646 spisu městského soudu). Žádná další trestná činnost mu prokázána nebyla. 32.Na základě shora popsaných skutečností Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nebyla v požadovaném rozsahu řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Obecné soudy se řádně nevypořádaly s požadavky plynoucími z tzv. doktríny zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, nezabývaly se náležitě námitkami vznesenými stěžovatelem a z jejich rozhodnutí není konkrétně zřejmé, z čeho dovozují nemožnost nahradit vazbu jiným opatřením podle trestního řádu či více takovými opatřeními působícími komplexně a systematicky, ač soubor stěžovatelem navrhovaných vazebních substitutů, které ostatně již dříve městský soud akceptoval a stěžovatele z vazby propustil, je bezpochyby velmi intenzivním kontrolním režimem, který by v materiálním smyslu představoval významné omezení osobní svobody stěžovatele. Tímto postupem obecné soudy porušily stěžovatelova práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny. 33.Stěžovatel svou ústavní stížností napadl jak rozhodnutí městského soudu, tak i rozhodnutí vrchního soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám (srov. již uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 1563/25 ). Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1887/25 ). 34.V nyní posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele postačuje zrušit napadené usnesení vrchního soudu, neboť procesní pravidla, kterými se vrchní soud řídí v řízení o stížnosti, mu umožňují v dostatečném rozsahu napravit výše zmíněná pochybení soudů obou stupňů.
VI.
Závěr
35.Shrnuto a zdůrazněno, vazební soudy nectily doktrínu zesílených důvodů. Právě naopak, přesvědčivost jejich argumentace v průběhu času klesala. Vazební soudy náležitě nereagovaly na některé konkrétní a relevantní argumenty stěžovatele.
36.Z důvodu procesní ekonomie jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud po vyslovení porušení základních práv stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 5 Listiny a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl pouze z části a zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I přes výše uvedená závažná pochybení obou soudů, která Ústavní soud shledal, a se kterými se bude třeba vypořádat, byla ústavní stížnost ve zbývající části směřující proti napadenému rozhodnutí městského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta. 37.Zrušením napadeného rozhodnutí vrchního soudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení napadeného rozhodnutí městského soudu vrchním soudem, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu.
38.Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu