Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem, sídlem Na Tykačce 6/698, Praha - Vinoř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. 11 Tdo 889/2025-11143, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2025 č. j. 11 To 81/2024-10998 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024 č. j. 46 T 7/2022-10805, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest v celkové výměře 8 000 000 Kč a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Současně mu bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to tablet s obsahem anabolického steroidu a dalších věcí konkretizovaných ve výroku rozsudku. 3.K podaným odvoláním Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora specifikovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek městského soudu ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest v celkové výměře 3 000 000 Kč a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o ochranném opatření zabrání věcí - tablet s obsahem anabolického steroidu a dalších věcí podrobně konkretizovaných ve výroku rozsudku. II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení označuje za absurdní, aby byl uznán vinným za jednání učiněné ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když jiné osoby (převážně občané Slovenské republiky), které mají rovněž tvořit danou organizovanou skupinu, nejsou justičními orgány Slovenské republiky stíháni jako členové organizované skupiny. Tvrdí, že otázka existence organizované skupiny a její činnosti nebyla rozhodujícími soudy řešena či prokázána. Je přesvědčen, že nejsou-li údajní členové organizované skupiny stíhání ve své zemi jako členové organizované skupiny, nemohou z těchto osob vytvořit organizovanou skupinu pouze justiční orgány České republiky.
6.V další části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti postupu městského soudu, který jej vyzval k doplnění odvolání podle § 251 odst. 1 trestního řádu prostřednictvím soudního asistenta. Uvádí, že dne 9. 8. 2025 podal jeho obhájce proti rozsudku městského soudu odvolání a současně soudu sdělil, že jej doplní ve lhůtě dvou měsíců, což odůvodnil dobou letních prázdnin a účastí na soustředění volejbalového družstva. Dne 30. 8. 2025 však obdržel od nalézacího soudu výzvu podle § 251 odst. 1 trestního řádu (učiněnou asistentem předsedkyně senátu) k doplnění odůvodnění odvolání ve lhůtě pěti dnů od doručení výzvy. Stěžovatel je přesvědčen, že požádal-li jeho obhájce o lhůtu dvou měsíců k doplnění odůvodnění odvolání, měl tuto žádost posoudit předseda senátu a mělo mu být vyhověno. V dané souvislosti poukazuje na to, že písemné vyhotovení rozsudku městského soudu obdržel až po více než čtyřech měsících od jeho vyhlášení. Má za to, že jeho obhájce neměl dostatek času na vypracování odůvodnění odvolání, čímž došlo k porušení jeho ústavních práv. 7.Rovněž stěžovatel podotýká, že na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly zajištěny telefonní hovory v němčině, angličtině, turečtině a v jiných jazycích, přičemž nebyly zajištěny překlady těchto nahrávek do českého jazyka. Vzniká tak podle něj pochybnost, zda soud mohl postupovat podle § 213 odst. 1, odst. 2 trestního řádu při provedení těchto důkazů. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku městského soudu v části týkající se stěžovatele. Tato část rozhodnutí byla již zrušena shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí (nebo jeho část). Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 10.Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance.
11.Ústavní soud může do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu při plnění své shora zmíněné role zasahovat jen výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25 aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
12.Tvrdí-li stěžovatel, že nemůže být odsouzen za jednání učiněné ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když další údajní členové organizované skupiny nejsou stíháni ve své zemi jako členové organizované skupiny, nelze mu přisvědčit. Z napadených rozhodnutí se podává, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že stěžovatel jednal ve spojení s organizovanou skupinou, která působila na území více států (minimálně České republiky, Slovenské republiky a Rumunské republiky). Podle výsledků provedeného dokazování jednal v úzké součinnosti s občany Slovenské republiky R. K. a K. N., o čemž svědčí nejen jeho vlastní výpověď, ale i další důkazy (výpovědi svědků Ž. U. a K. N., odposlech a záznam telekomunikačního provozu). V řízení byla prokázána vzájemná propojenost jednotlivých činností stěžovatele a dalších pachatelů a jejich návaznost na sebe, přičemž tento postup, účast více osob i zahraniční prvek umožňovaly úspěšné provedení trestné činnosti. Z hlediska jednání stěžovatele je přitom irelevantní, zda občané Slovenské republiky R. K. a K. N. jsou či nejsou v současné době justičními orgány Slovenské republiky stíháni jako členové organizované skupiny, a to tím spíše, když dosud nebyly ve Slovenské republice za své jednání pravomocně odsouzeni; navíc takové posouzení je navázáno na právní řád Slovenské republiky, tedy jiného státu, a postupy tamních orgánů, které jsou zcela autonomní a vzájemně nezávislé na postupu orgánů činných v trestním řízení v České republice.
13.Přisvědčit nelze stěžovateli ani v tom jeho tvrzení, že jeho obhájce neměl dostatečný časový prostor k odůvodnění odvolání proti rozsudku městského soudu. Již vrchní soud i Nejvyšší soud jasně konstatovaly, že městský soud v souladu s § 251 odst. 1 trestního řádu vyzval obhájce stěžovatele k odstranění vad odvolání, resp. doplnění odůvodnění odvolání ve lhůtě pěti dnů. Postupoval tak v souladu se zákonem, přičemž důvody, které obhájce vedly k podání žádosti o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, jsou v dané souvislosti bezpředmětné. Nelze pomíjet, jak správně uvedl již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že výzva k doplnění náležitostí odvolání je z hlediska zákona benefitem pro strany, které nesplní svoji základní povinnost podat řádné odvolání (splňující všechny formální náležitosti) v osmidenní lhůtě od doručení rozsudku. Je tak zřejmé, že nevyhověním žádosti o prodloužení lhůty nemohlo dojít k porušení ústavních práv stěžovatele. 14.Napadá-li stěžovatel skutečnost, že výzva městského soudu byla učiněna asistentem soudce, je třeba zdůraznit, že podle § 36a odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce. Podle § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích rozhodovací a jiná pravomoc asistenta odpovídá pravomoci vyššího soudního úředníka, přičemž výzva k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 trestního řádu nespadá mezi výjimky podle § 12 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů. Naopak jde o úkon, který asistenti soudce běžně činí a je plně v jejich kompetenci. 15.Rozhodující soudy se dostatečně vypořádaly také s námitkami stěžovatele týkajícími se odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Nejvyšší soud správně podotkl, že měl-li stěžovatel pochybnosti o formě nebo obsahu odposlechu, měl možnost v průběhu hlavního líčení a následně i ve veřejném zasedání podle § 213 odst. 1, odst. 2 trestního řádu požadovat přehrání audiozáznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu a měl právo navrhnout ověření formální správnosti i věrohodnosti tohoto důkazu. Stěžovatel, respektive jeho obhájce, prokazatelně dostali v průběhu hlavního líčení možnost označit ty části odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jež požadují přehrát. Obhájce však výslovně žádnou část neoznačil, vyjma toho, že se dožadoval přehrání částí týkajících se G. V., aniž by specifikoval data nebo části spisu, kde se audiozáznam nachází. Soudem nabízené možnosti nahlížení do spisu, aby mohl svůj požadavek upřesnit, nevyužil, a nepožadoval ani provedení dalších důkazů, jimiž by měl být prověřován obsah odposlechu. Žádné požadavky na doplnění dokazování obhajoba stěžovatele nevznesla ani u hlavního líčení, ani u veřejného zasedání. Důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu byl tak v mezích § 213 odst. 1, odst. 2 trestního řádu proveden zákonným a procesně správným způsobem. Z výsledků provedeného dokazování navíc plyne, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je v dané věci důkazem spíše okrajovým, neboť vina stěžovatele byla prokázána řadou dalších důkazů (svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy k jednotlivým zásilkám do zahraničí, výsledky domovních prohlídek nemovitostí užívaných stěžovatelem aj.). 16.Vrchní soud náležitě odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17.Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání nenaplňovaly uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V jeho postupu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení. 18.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu