Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Nevluda, zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2026 č. j. KSBR 32 INS 11838/2025-B-22 "Soud potvrzuje, že schůze věřitelů konaná dne 11. 2. 2026 zvolila za zástupce věřitelů, věřitele č. 2 CREDITEX HOLDING a. s., Praha a za náhradníka zástupce věřitelů nezvolila nikoho." a "Soud potvrzuje volbu nového insolvenčního správce: Mgr. Petr Brož, U Zátiší 545/3, 147 00 Praha 4, IČO: 714 71 766.", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti SMART MONEY, a. s., v konkursu, sídlem Olomoucká 256/6, Brno - Černovice, 2. Mgr. Petra Brože, sídlem U Zátiší 545/3, Praha 4 - Hodkovičky, insolvenčního správce obchodní společnosti SMART MONEY, a. s., a 3. obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i rovnost účastníků řízení garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2025 č. j. KSBR 32 INS 11838/2025-A-24 zjistil úpadek první vedlejší účastnice (dále jen "dlužnice"), na její majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil obchodní společnost Javůrek & Materna, v. o. s.
3.Dne 11. 2. 2026 se konala schůze věřitelů, na které krajský soud konstatoval, že stěžovatelem podaný návrh, aby rozhodl o zákazu třetí vedlejší účastnici (jako věřitelce č. 2) hlasovat a aby mu (jako věřiteli č. 4) přiznal hlasovací práva, označil za opožděně podaný, k němuž nebude přihlížet. Dále konstatoval, že pohledávka přítomné třetí vedlejší účastnice nebyla popřena insolvenčním správcem, a tudíž může bez dalšího hlasovat. Insolvenční správce poté navrhl, aby stěžovateli nebylo přiznáno hlasovací právo, načež krajský soud vydal usnesení, podle kterého se stěžovateli hlasovací právo v rozsahu popření pohledávky ve výši 2 559 780,82 Kč nepřiznává (dále jen "usnesení o nepřiznání hlasovacího práva"). Učinil tak z důvodu střetu zájmů, a to s ohledem na personální a majetkové propojení stěžovatele, obchodní společnosti KAVRON, s. r. o. (jako věřitelky č. 5) s dlužnicí. Vyšel přitom z výpisů z obchodního rejstříku a jejich koordinovaného postupu v této věci. Třetí vedlejší účastnice tudíž byla jedinou věřitelkou s právem na této schůzi hlasovat.
4.Schůze věřitelů poté za zástupkyni věřitelů zvolila třetí vedlejší účastnici a také rozhodla, že náhradníka zástupce věřitelů nezvolila. Krajský soud vydal napadené usnesení, kterým tuto volbu potvrdil. K návrhu třetí vedlejší účastnice schůze věřitelů odvolala původní insolvenční správkyni a ustanovila do této funkce druhého vedlejšího účastníka. Krajský soud napadeným usnesením, které bylo i samostatně vydáno pod č. j. KSBR 32 INS 11838/2025-B-26, tuto volbu potvrdil.
II.
Stěžovatelova argumentace
5.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená usnesení byla přijata jen v důsledku nesprávného usnesení o nepřiznání hlasovacího práva. Podle stěžovatele není toto rozhodnutí odůvodněno, resp. je nepřezkoumatelné, neboť krajský soud patrně převzal jen argumentaci obsaženou v návrhu třetí vedlejší účastnice o zákazu hlasovat, aniž by se zabýval jakýmikoliv skutkovými a právními okolnostmi. Takový postup má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13 (N 132/73 SbNU 971).
6.Argumentaci krajského soudu stěžovatel považuje za subjektivní, tendenční a účelovou. Funkce předsedy představenstva dlužnice mu zanikla dne 5. 10. 2010, žádný jiný poznatek o majetkové a personální propojenosti krajský soud neměl. Pro neurčitost nemůže obstát ani další důvod, kterým měl být "koordinovaný postup". Ten nelze vyvozovat z "podobnosti" popěrných úkonů, je-li popírána konkrétní pohledávka konkrétního věřitele, která má genezi svého vzniku a určený právní rámec své existence a je přihlášena s konkrétními skutkovými tvrzeními do insolvenčního řízení. Nezastírá, že použil podání dlužnice, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 2. 2. 2026, jako předlohu pro své podání, kterým popřel pohledávku třetí vedlejší účastnice, odmítá však, že by to svědčilo o jejich propojení. Podle stěžovatele jde o tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
7.Stěžovatel má za to, že krajský soud tím, že ho vyloučil z možnosti hlasování, nedůvodně umožnil třetí vedlejší účastnici ovládnout insolvenční řízení, a rozhodnout tak o zástupci věřitelů a o odvolání ustanovené insolvenční správkyně, a proto tato rozhodnutí napadá ústavní stížností. Postup krajského soudu a jeho rozhodnutí označuje za rozporné s ústavními principy, neboť vedly k vychýlení práv mezi věřiteli, a to v důsledku nedůvodného zvýhodnění třetí vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek neměl k dispozici. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10.Stěžovatel neústavnost napadených usnesení vyvozuje z údajně vadného usnesení o nepřiznání hlasovacího práva. Namítá, že posledně uvedené unesení postrádá odůvodnění, současně (ale) s důvody uvedenými krajským soudem z věcného hlediska polemizuje, načež jeho právní závěr označuje za extrémně rozporný se skutkovými zjištěními.
11.Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že věcná správnost (zákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na obsah ústavní stížnosti by Ústavní soud v posuzované věci mohl zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování, pokud by napadené rozhodnutí bylo stiženo libovůlí či svévolí. Pochybení takové povahy však nezjistil. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a jím uplatněný důvod pro nepřiznání hlasovacích práv, tedy střet zájmů v důsledku personálního a majetkového propojení stěžovatele s dlužnicí a další věřitelkou č. 5 - obchodní společností KAVRON, s. r. o., se nejeví "extrémně" nepřiměřeným (a ani nesprávným). 12.Argumentuje-li stěžovatel, že předsedou představenstva dlužnice byl před 15 lety, z údajů z obchodního rejstříku plyne, že dlužnici založil stěžovatel spolu s Věrou Nevludovou, která je podle notářského zápisu z roku 2014 jedinou vlastnicí (dlužnice), stejně jako je vlastnicí obchodní společnosti GRAND PROPETY, a. s., v níž stěžovatel působil jako předseda představenstva a nyní působí jako člen představenstva a která je společníkem obchodní společnosti KAVRON, s. r. o. Tuto obchodní společnost, dlužnici a stěžovatele rovněž spojuje (přímo či nepřímo) např. Jaroslav Žebrák, Ing. Petr Zdražil, Renáta Francová a Martin Smékal, jakožto současní či bývalí členové orgánů řady obchodních společností. S ohledem na konkrétní okolnosti se Ústavnímu soudu nejeví nepřiměřenou ani úvaha krajského soudu o tom, že uvedené subjekty svůj postup v insolvenčním řízení koordinovaly (nicméně i bez ní by napadená rozhodnutí z hlediska ústavnosti zjevně obstála).
13.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu