Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2024 č. j. 13 Co 173/2024-394 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 2023 č. j. 18 C 258/2020-342, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a dále a) F. Š. a b) Generali České pojišťovny, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel domáhal žalobou před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejšímu účastníkovi a), za účasti vedlejší účastnice b) na straně žalované, zaplacení 197 765 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady újmy za ztížení společenského uplatnění, kterou měl stěžovateli způsobit vedlejší účastník a) při dopravní nehodě.
3.Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl a mimo jiné uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a) náklady řízení ve výši 153 001,20 Kč (napadený výrok II). Obvodní soud při výpočtu odměny za právní zastoupení vyšel z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen "advokátní tarif"), z žalované částky. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a) náklady odvolacího řízení ve výši 22 554 Kč (napadený výrok II). Odvolací soud rovněž při stanovení tarifní hodnoty vyšel z žalované částky. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2025 č. j. 25 Cdo 3512/2024-435 jako nepřípustné. II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel namítá, že obecné soudy při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházely z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, ačkoli podle jeho názoru měly vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Soudy rozhodovaly podle nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23 , v němž však Ústavní soud vyložil, že není rozhodující, zda je hodnota věci nebo práva známa již na začátku, protože je to soud, kdo musí vyvinout aktivitu k tomu, aby mohl o náhradě nákladů řízení rozhodnout na základě hodnoty sporu. Pokud se tedy soudy přiklonily k závěrům v řízení provedeného znaleckého posudku, hodnota sporu by měla být nulová či ad absurdum záporná, a proto měly vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Tuto úvahu podporuje rovněž nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 , podle něhož tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu přichází v úvahu v případě neúspěchu žalobce, neboť není-li dán základ požadovaného nároku (závisejícího na úvaze soudu), nelze zjistit hodnotu věci nebo práva, tedy rozsah újmy, o který v daném sporu šlo. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)] a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Stěžovatel brojí proti rozhodnutím o nákladech řízení. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].
7.Byť výše náhrady nákladů řízení v projednávané věci není bagatelní, Ústavní soud přesto důvody pro svůj výjimečný zásah neshledal. Obecné soudy svůj postup při stanovení tarifní hodnoty odůvodnily mimo jiné odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví (typicky bolestné či ztížení společenského uplatnění), je při určení výše náhrady nákladů řízení namístě vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z tarifní hodnoty odpovídající uplatněnému nároku, nikoli z paušální tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4 písm. a) téhož předpisu, která se uplatní v jiných věcech ochrany osobnosti [srov. již zmiňované nálezy sp. zn. I. ÚS 3362/22 či sp. zn. IV. ÚS 1788/23 ; dále srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 (N 37/117 SbNU 45)]. Postupovaly-li tedy obecné soudy v intencích této judikatury a určily tarifní hodnotu podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu z výše žalované částky, neshledává v tom Ústavní soud nic protiústavního. 8.Ani stěžovatelem citovaný výňatek z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 o nezbytnosti soudu vyvinout aktivitu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na uvedeném závěru nic nemění, neboť v něm Ústavní soud také uzavřel, že je podstatnou okolností, že tamější stěžovatelka do řízení již vstupovala s relevantním znaleckým posudkem, který vyčísloval požadovanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, a svůj žalobní nárok konkrétně vyčíslila. Toto východisko se plně uplatní i v nynější věci. Stěžovatel taktéž vstupoval do řízení se znaleckým posudkem, který vymezoval rozsah tvrzené újmy, a svůj nárok konkrétně vyčíslil. Ani v jiných typech sporů, například v řízeních o náhradu škody (jemuž jsou řízení o náhradě za újmu na zdraví podobná - viz nález sp. zn. I. ÚS 3362/22 , bod 25), přitom není neobvyklé, že existence škody, její výše či příčinná souvislost nejsou prokázány; to však neznamená, že by hodnota sporu byla nulová či neurčitelná. Rozhodující je, že stěžovatel svou žalobou vymezil předmět řízení i jeho hodnotu, z níž lze při stanovení nákladů řízení vycházet.
9.Nadto nelze přehlédnout, že v projednávané věci nebyla primárně sporná samotná existence odpovědnosti za zásah do zdraví, nýbrž především výše požadovaného plnění. Stěžovateli již totiž bylo určité plnění poskytnuto a domáhal se jeho navýšení. I z tohoto pohledu se jedná o spor o konkrétní částku, nikoli o situaci, kdy by nebylo možné hodnotu předmětu řízení určit.
10.Pokud Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 připustil, že za určitých okolností může přicházet v úvahu aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, učinil tak toliko v rovině obecné úvahy, nikoli jako závazný právní názor. Tato úvaha směřovala k vyloučení potenciálního odrazujícího efektu, kdy by riziko vysokých nákladů řízení mohlo poškozené odrazovat od uplatnění nároků na náhradu újmy na zdraví. Z uvedeného nálezu však nelze v žádném případě dovodit, že by nepoužití paušální tarifní hodnoty v případě neúspěchu žalobce samo o sobě zakládalo porušení ústavně zaručených práv; naopak je založen na preferenci použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu. 11.Z hlediska případného odrazujícího efektu pak lze doplnit, že značná celková výše náhrady nákladů řízení uložená stěžovateli nebyla dána primárně tarifní hodnotou, neboť rozdíl mezi odměnou za jeden úkon při tarifní hodnotě 50 000 Kč a 197 765 Kč (3 100 Kč oproti 9 020 Kč) je sám o sobě bagatelní, ale celkovým množstvím úkonů. Tím se liší od případů, v nichž jsou uplatňovány mnohonásobně vyšší, často milionové částky, jak tomu bylo právě v nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 .
12.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu