Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Dity Řepkové a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti ZONAS a. s., sídlem Horní náměstí 14/17, Olomouc, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2024 č. j. nsoud/33_Cdo_414_2024-367, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2023 č. j. krajsky/18_Co_264_2022-336, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. května 2022 č. j. okresni/54_C_42_2021-291, Rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 07719-28/2015-ERU a Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 07719-16/2015-ERU, vedené pod sp. zn. usoud/II.__S_2840_24 , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. nsoud/25_Cdo_803_2024-268, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2023 č. j. krajsky/18_Co_178_2023-238, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. května 2023 č. j. okresni/55_C_41_2021-200, Rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 08464-31/2015-ERU a Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 08464-19/2015-ERU, vedené pod sp. zn. usoud/II.__S_2841_24 , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EG.D, a. s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami usoud/II.__S_2840_24 a usoud/II.__S_2841_24 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou usoud/II.__S_2840_24. II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
I.
Spojení ústavních stížností ke společnému řízení
1.Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a § 36 Listina základních práv a svobod, jakož i podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 OSŘ, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí a nadto se týkají týchž účastníků. 3.Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelka brojí proti obsahově obdobným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů, která vycházejí ze stejného skutkového a právního posouzení, a její ústavní stížnosti jsou argumentačně rovněž obdobné, resp. téměř doslovně stejné. Na základě tohoto zjištění, z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení, podle shora uvedených zákonných ustanovení, Ústavní soud spojil ve výroku uvedené věci ke společnému řízení. Soudcem zpravodajem je Jan Svatoň, neboť je soudcem zpravodajem v obou ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude dále vedeno pod sp. zn. usoud/II.__S_2840_24 . II.
Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí
4.Jak vyplývá z ústavních stížností a jejich příloh, tak žalobou podanou podle části páté o. s. ř. se stěžovatelka domáhala jednak nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 08.12.2020 č. j. 07719-28/2015-ERU, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12.12.2019 č. j. 07719-16/2015-ERU, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán - mimo jiné - z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl návrh stěžovatelky, aby jí společnost E.ON Distribuce, a. s. (právní předchůdkyně vedlejší účastnice) byla povinna zaplatit 4 062 183,60 Kč s úroky z prodlení, a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 3 900 Kč.
5.Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10.05.2022 č. j. okresni/54_C_42_2021-291 tuto žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici 26 202,26 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). 6.K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26.09.2023 č. j. krajsky/18_Co_264_2022-336, kterým rozhodnutí městského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelku zavázal k povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II). 7.Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 19.07.2024 č. j. nsoud/33_Cdo_414_2024-367 odmítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 4 114 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). 8.A za druhé se stěžovatelka domáhala žalobou podanou podle části páté o. s. ř. také nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 08.12.2020 č. j. 08464-31/2015-ERU, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12.12.2019 č. j. 08464-19/2015-ERU, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán - mimo jiné - z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl návrh stěžovatelky, aby jí společnost E.ON Distribuce, a. s. byla povinna zaplatit 4 254 104,40 Kč s úroky z prodlení, a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 3 900 Kč.
9.Městský soud rozsudkem ze dne 22.05.2023 č. j. okresni/55_C_41_2021-200 tuto žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici 29 514 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). 10.K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 16.11.2023 č. j. krajsky/18_Co_178_2023-238, kterým rozhodnutí městského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelku zavázal k povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok II). 11.Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.07.2024 č. j. nsoud/25_Cdo_803_2024-268 odmítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 4 114 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). 12.Nejvyšší soud v obou případech shledal, že stěžovatelka se domnívá, že pouhé nezaplacení faktury není dostatečnou formou odmítnutí přiznat nárok ve smyslu § 54 odst. 13 zák. č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře"). Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 23.06.2020 sp. zn. nsoud/32_Cdo_1264_2019 v bodě 48 odůvodnění vyložil, že úmyslem zákonodárce při jeho tvorbě bylo odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory), od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnosti (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory). Nicméně vzhledem k tomu, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, je nutné chápat slovní spojení "odmítl přiznat nárok" ve smyslu "odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory". Právě takový výklad s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona (teleologický) podporuje i právnická literatura, podle níž zákonodárce tento krok zamýšlel ve vztahu ke všem dosud neuspokojeným nárokům. Je tedy možný výklad, že i tyto nevypořádané nároky přecházejí na operátora trhu, ačkoliv je zjevné, že k tomu nemohlo dojít ke dni 01.01.2013, kdy sice tyto nároky mohly vzniknout, ale již nemohlo k tomuto dni dojít k jejich odmítnutí, neboť § 54 odst. 9 až 12 zákona o podpoře stanoví pozdější termín pro předání údajů a podkladů (05.01.2013 a 28.02.2013). I z tohoto důvodu představuje obecnými soudy provedený výklad analogickou aplikaci přechodného ustanovení pro zjevnou mezeru v právní úpravě. Lze tedy uzavřít, že není-li forma odmítnutí nároku provozovatelem přenosové soustavy do 31.12.2012 nijak stanovena zákonem, ani nebyla vymezena smlouvou mezi stranami, je právní účinek § 54 odst. 13 zákona o podpoře spojen s jakýmkoliv způsobem, jímž bylo vyjádřeno, že provozovatel nárok nehodlá přiznat (nehodlá plnit). Nezaplatil-li provozovatel přenosové soustavy do 31.12.2012 fakturu, která byla vystavena držitelem nezákonně získané licence, lze toto jeho jednání podle provedeného výkladu právní normy a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu posoudit jako odmítnutí nároku, v jehož důsledku práva a povinnosti z uplatněného nároku přešla k 01.01.2013 na operátora trhu. Závěr městského soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice je tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. III.
Argumentace stěžovatelky
13.Stěžovatelka v ústavních stížnostech zejména namítá, že tím, že obecné soudy přisvědčily názoru Energetického regulačního úřadu, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, tak v důsledku nesprávné interpretace § 54 odst. 13 zákona o podpoře se obecné soudy již dále nezabývaly otázkou existence nároku stěžovatelky na podporu ve formě výkupních cen v Tarifu 2010, která je podstatou tohoto sporu. Pokud by soudy předmětné ustanovení interpretovaly správným způsobem, pak by byly povinny posoudit též tuto zásadní otázku. Energetický regulační úřad i obecné soudy nesprávně interpretovaly přechodné ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podpoře, když uváděly, že z něj nelze dovodit specifickou formu ani lhůtu pro odmítnutí nároku na výkupní cenu. Tento závěr však vychází z pouhého jazykového výkladu předmětného ustanovení a není přihlíženo ke smyslu a účelu tohoto ustanovení. Teleologickým výkladem předmětného ustanovení nelze jinak než dospět k závěru, že ačkoli zákon nezakotvuje obligatorní písemnou formu odmítnutí nároku, neznamená to, že by zákonodárce upustil od požadavku, aby z daného právního jednání byl adresátovi zřejmý jeho obsah. Odmítnutí nároku jako právního jednání tak musí být učiněno výslovně, nebo alespoň takovým způsobem, aby byl jeho obsah seznatelný, určitý a srozumitelný. Energetický regulační úřad i obecné soudy tak nesprávně dovodily, že samotné neuhrazení vystavené faktury má být vyloženo jako odmítnutí nároku stěžovatelky, kdy bez dalšího nelze samotně "nehrazení" faktury považovat za odmítnutí nároku stěžovatelky, když obsah tohoto právního jednání nesplňuje požadavek seznatelnosti, určitosti a srozumitelnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
14.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (§ 83 Ústava), který stojí mimo soustavu soudů (§ 91 odst. 1 Ústava). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 15.Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.09.2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16.Ve věci samé jde toliko o výklad § 54 odst. 13 zákona o podpoře, podle kterého "Práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla anebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu" [pozn.: zvýraznění provedené Ústavním soudem].
17.Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30.06.2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 09.07.1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Nadto Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu (sub 12) za ústavně souladné, vycházející z relevantní judikatury Nejvyššího soudu a taktéž z citované doktríny, na kterou bylo korektně odkázáno, a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Na rozhodnutí obecných soudů - které v posuzované věci uzavřely, že vedlejší účastnice není pasivně legitimovaná, jelikož "forma" odmítnutí ve smyslu § 54 odst. 13 zákona o podpoře není nijak stanovena ani zákonem ani smlouvou mezi stranami, a tak bylo zcela na vedlejší účastnici (její právní předchůdkyni), jakým způsobem odmítnutí provede, přičemž nezaplatila-li vedlejší účastnice (její právní předchůdkyně) vystavenou fakturu, lze toto její jednání ve světle judikatury Nejvyššího soudu posoudit jako "odmítnutí nároku", pročež práva a povinnosti z uplatněného nároku přešla k 01.01.2013 na operátora trhu - nelze shledat nic, co by bylo ústavně nekonformní.
18.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu