Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) J. K., zastoupeného Mgr. Veronikou Janouškovou, advokátkou, sídlem Panská 92, Jindřichův Hradec, a 2) J. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 854/2024-2166 ze dne 17. 12. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 67 To 87/2024-2022 ze dne 21. 5. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 1 T 57/2022-1893 ze dne 2. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel 1) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje rovněž, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Stěžovatel 2) se ústavní stížností domáhá zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu a označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Ústavní stížnosti stěžovatelů projednávané původně pod sp. zn. I. ÚS 1705/25 a II. ÚS 1742/25 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 25. 6. 2025 ke společnému řízení.
3.Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byli stěžovatelé - společně s dalším spoluobžalovaným P. Ř. - uznáni vinnými ze spáchání skutku, který byl ve vztahu ke stěžovateli 1) kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a ve vztahu ke stěžovateli 2) jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Za to soud stěžovateli 1) uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a stěžovateli 2) uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl let. Skutek, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že společně s obžalovaným Ř. po předchozí domluvě a ve společném úmyslu zajistit ve prospěch R. P. vliv nad společností X (dále jen "společnost X"), navštívili poškozeného F. M., jednatele uvedené obchodní společnosti, v jeho kanceláři a fyzicky (ranami otevřenou dlaní i pěstí) jej napadli. Poškozenému přitom bylo z kontextu zjevné, že se domáhají vrácení společnosti X. Stěžovatel 2) následně vzal do ruky kobercový odlamovací nůž, který byl volně položen na stole, mířil jím na tělo poškozeného, ke kterému se nakláněl, a řekl mu "aby sis pamatoval, tohle není žádný film", což v poškozeném vzbudilo obavu. Obžalovaný Ř. následně vytrhl ze zdroje napájení IP kameru, která byla v místnosti zapojena, tu si všichni obžalovaní odnesli, přičemž na odchodu obžalovaný Ř. poškozenému sdělil "vrať to a dej to do pořádku, to celé vrátíš a dáš do pořádku". Poškozený v důsledku popsaného jednání utrpěl zranění kvalifikované jako ublížení na zdraví. 4.Proti napadenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé (jakož i obžalovaný Ř. a poškozený) odvolání. Městský soud na základě odvolání stěžovatele 1) napadeným rozsudkem zrušil pouze výrok o trestu obsažený v rozsudku obvodního soudu a tomuto stěžovateli nově uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn a ostatní odvolání byla zamítnuta jako nedůvodná.
5.Stěžovatelé (jakož i obžalovaný Ř.) rozsudek městského soudu napadli dovoláním, která Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. 6.Stěžovatel 1) rekapituluje obsah svého dovolání s tím, že tytéž námitky uplatňuje v rámci ústavní stížnosti. Namítá tak extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž obecné soudy založily napadená rozhodnutí. Má za to, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkami všech obžalovaných týkajících se neexistence jejich předchozí dohody a pochybností ohledně videozáznamů jejich jednání. Za nevypořádanou považuje též svou námitku, že nebyla prokázána hlubší vazba mezi jeho jednáním a aktivitami dalších spoluobžalovaných ani naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty vydírání. Tvrdí, že obvodní soud svá skutková zjištění postavil na procesně nezpůsobilých důkazech, zejména na videozáznamech z kamer předložených poškozeným, z nichž je podle něj evidentní, že jde o kompiláty předložené poškozeným za účelem kriminalizace jednání obviněných. Brojí proti závěru Nejvyššího soudu obsaženého v bodě 42 napadeného usnesení ohledně neprovedení navrhovaných důkazů. Má za to, že stát v jeho věci neunesl důkazní břemeno a nebylo dosaženo jistoty ohledně skutku tak, jak byl popsán v napadeném rozsudku obvodního soudu. Obecné soudy podle něj nerespektovaly zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo.
7.Stěžovatel 2) namítá, že městský soud i Nejvyšší soud nesprávně přezkoumaly jeho námitky týkající se kamerových záznamů a datových nosičů, aniž se s těmito záznamy seznámily. Tvrdí, že se obvodní ani městský soud nezabývaly tím, že znalec zkoumal jiné paměťové karty, než které vydal poškozený. Městskému soudu vytýká, že kamerové záznamy neprovedl v rámci odvolacího řízení a poukazuje v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 443/2024-652 ze dne 10. 7. 2024, jež lze podle něj aplikovat i v jeho věci.
8.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, v jakém stěžovatel 1) napadá výrok o trestu rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud k projednání stížnosti příslušný není, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno. Ve zbytku je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9.Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
10.Oba stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech brojí proti použitelnosti kamerového záznamu zachycujícího jejich jednání, který obecné soudy vyhodnotily jako jeden z usvědčujících důkazů, když stěžovatel 2) tvrdí, že znalec zkoumal jiné paměťové karty, než které vydal poškozený. Již z napadeného rozsudku obvodního soudu (bod 18) je však patrné, že znalec ve svém posudku výslovně uvedl, že dvě ze tří paměťových karet, jež mu byly předloženy, nepochází přímo z předložené kamery a že 121 záznamů uložených na jedné z těchto karet představuje zkopírované záznamy, které neobsahovaly zvuk. Znalec se zároveň vyjádřil, že není schopen posoudit autenticitu záznamů, tedy jestli nebyly nějak upraveny. Na stejném místě a rovněž v bodě 20 napadeného rozsudku pak obvodní soud rekapituloval obsah některých z těchto záznamů. Je tedy zřejmé, že obecné soudy byly seznámeny se skutečností, na kterou stěžovatel 2) upozorňuje.
11.V souvislosti s kamerovým záznamem, který byl pro objasnění věci využit, se jako klíčové jeví jeho pozorné vyhodnocení a porovnání s obsahem ostatních důkazů, které provedl obvodní soud v bodě 22 napadeného rozsudku, když odůvodňoval zamítnutí návrhu na provedení dalšího znaleckého dokazování, jež by bylo zaměřeno na posouzení povahy, celistvosti a případné manipulace s tímto kamerovým záznamem z kanceláře poškozeného. Obvodní soud zde zejména vysvětlil, že tento záznam je sice důkazem důležitým, nikoli však jediným, a jeho obsah nejenže odpovídá výpovědi poškozeného, ale není v rozporu ani s výpověďmi dalších osob a s obsahem komunikace zajištěné v mobilním telefonu obžalovaného Ř.
12.Ústavní soud toto vysvětlení (stejně jako před ním městský soud i Nejvyšší soud) považuje za přesvědčivé a prosté logických či jiných podstatných vad, a jelikož na ně stěžovatelé v ústavních stížnostech nijak nereagují, v podrobnostech na ně odkazuje. Námitky stěžovatelů směřující proti použitelnosti a důkazní hodnotě kamerového záznamu proto považuje za neopodstatněné.
13.Opodstatněnost pak Ústavní soud nemohl přiznat ani námitce uplatněné stěžovatelem 2), že městský soud kamerové záznamy neprovedl v průběhu odvolacího řízení. V průběhu hlavního líčení před obvodním soudem byl proveden jen jeden ze záznamů, přičemž provedení ostatních stěžovatelé (ani obžalovaný Ř.) nepožadovali (srov. bod 35 usnesení Nejvyššího soudu). Městský soud pak neakceptování návrhu na přehrání všech záznamů předaných poškozeným odůvodnil v bodě 12 napadeného rozsudku. Také v tomto vysvětlení Ústavní soud nenachází žádnou podstatnou vadu a ani v tomto případě stěžovatelé v ústavních stížnostech nenabízejí žádnou konkrétní argumentaci, která by toto vysvětlení městského soudu rozporovala. Ústavní soud tak v této souvislosti již jen stručně podotýká, že v případě řešeném usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 443/2024-652 ze dne 10. 7. 2024, na které odkazuje stěžovatel 2), byla situace podstatně odlišná než v nyní posuzované věci, ve které šlo primárně o neprovedení kamerových záznamů, jež nebyly (se souhlasem stěžovatelů) provedeny ani v hlavním líčení, a obsah záznamu provedeného v hlavním líčení korespondoval (jak již bylo uvedeno) dalším provedeným důkazům.
14.Vady ústavněprávního charakteru Ústavní soud neshledal ani v souvislosti s tím, že obecné soudy odmítly provedení dalších důkazů, které stěžovatelé navrhovali. Již obvodní soud v bodě 22 podrobně odůvodnil zamítnutí těchto důkazních návrhů a na to pak navázal městský soud v bodě 12 napadeného rozsudku. Ústavní soud tato vysvětlení považuje za dostatečná a racionální, takže v posuzované věci neidentifikoval žádné opomenuté důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002).
15.Zbývající námitky uplatněné stěžovatelem 1) jsou formulovány velice obecně a šablonovitě, bez poukazu na konkrétní skutečnosti či důkazy a zejména bez konkrétní reakce na způsob, jakým obecné soudy vypořádaly tytéž námitky uplatněné v průběhu trestního řízení. Na jedné straně stěžovatel tvrdí, že nebyla spolehlivě prokázána existence předchozí dohody s ostatními dvěma obžalovanými ani subjektivní stránka vydírání, na druhou stranu však zcela opomíjí důkazy, z nichž obecné soudy svůj závěr o jeho úmyslu a předchozí dohodě všech obžalovaných dovodily. Ústavnímu soudu tak nezbývá než rovněž v obecné rovině odkázat na body 22 a 24 až 36 rozsudku obvodního soudu a body 14 a 15 rozsudku městského soudu. Zejména obvodní soud velice podrobně a přesvědčivě odůvodnil hodnocení provedeného dokazování a Ústavní soud v uvedených úvahách nespatřuje žádnou svévoli, rozpor (natož extrémní) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z nich obecné soudy dovodily, či porušení principu in dubio pro reo.
16.Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zčásti návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu