Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci
žalobce: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
t. č. [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] ve [anonymizováno] [anonymizováno] zastoupený [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno] [anonymizováno] se sídlem [anonymizováno] [anonymizováno]/[anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno] se sídlem [anonymizováno] zastoupený [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizováno]. se [anonymizováno] [anonymizováno]
o zaplacení částky 200.000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 22.10.2024, č. j. okresni/18_C_245_2022-165, --- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Shora označeným rozsudkem okresní zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal zaplacení částky 200.000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
2.Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Okresní soud vyložil ust. § 24 zák. č. 85/1996 Sb. tak, že se jedná o speciální úpravu náhrady újmy k občanskému zákoníku, která připouští pouze náhradu majetkové újmy, nikoli nemajetkové, a současně jakožto speciální úprava vylučuje aplikaci úpravy obecné v občanském zákoníku ve vztahu k nemateriální újmě. Odpovědnost za nemajetkovou újmu by přicházela do úvahy, kdyby byla účastníky sjednána, což není tento případ. Jiná věc by byla, pokud by se jednalo o exces advokáta, který vybočuje z úpravy zákona o advokacii, v projednávané věci se však nejedná o exces advokáta v podobě úmyslného jednání s cílem poškodit klienta. Pokud by žalobce požadoval v řízení náhradu majetkové újmy a současně prokázal, že kdyby žalovaný podal řádně dovolání, byl by žalobce v původním řízení úspěšný, pak by mohl být žalobce i v tomto řízení úspěšný. Žalobce však požadoval pouze nemajetkovou újmu, na kterou dle právního názoru okresního soudu nemá nárok. Okresní soud se pak podrobněji zabýval otázkou případného excesivního jednání žalovaného, tj. naplněním podmínek pro přiznání nemajetkové újmy ve smyslu § 2971 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Žalobce byl vyzván podle § 118a odst. 1 a 3 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby doplnil svá tvrzení a označil důkazy k prokázání těchto okolností s poučením, že následkem nevyhovění výzvě může být rozhodnuto v neprospěch účastníka pro neunesení břemene tvrzení, resp. důkazního břemene. Žalobce na výzvu uvedl, že vše již opakovaně tvrdil v předchozích tvrzeních a tato pouze zrekapituloval, tato tvrzení pak považuje okresní soud za nedostatečná. V tomto případě tedy nebylo tvrzeno ani prokázáno, že mohly být naplněny podmínky pro přiznání nemajetkové újmy podle § 2971 OZ Navíc okresní soud uzavřel, že nepodání mimořádného opravného prostředku zvláště ve věci, která byla shodně posouzena soudy v obou stupních řízení a je pravomocná, a to i s přihlédnutím k předmětu sporu, nemůže být klasifikována jako porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti. Okresní soud nesdílí názor, že nepodání dovolání mělo vliv na doživotní odsouzení žalobce, kdy se ve věci nejednalo o trestní řízení, ale o občanskoprávní, jehož výsledek nemohl mít v žádném případě vliv na výrok o vině a trestu pro žalobce v trestním řízení. Nepodání mimořádného opravného prostředku není (z hlediska posuzování nedbalosti advokáta) na stejné úrovni, jako např. nepodání žaloby či řádného opravného prostředku. Pokud advokát nesdělil klientovi důvody, proč považuje podání dovolání za neúčelné, resp. nepostupoval lépe podle pokynů klienta, je to porušení právní povinnosti, je to i nedbalost, nejedná se však v tomto případě o nedbalost hrubou a nejedná se o porušení právní povinnosti důležité. Komunikace s klientem navíc byla omezena objektivně pandemií a zdravotním stavem žalovaného, což také má vliv na posouzení, zda nedbalost advokáta byla či nebyla hrubá. Ani ostatní důvody uvedené v § 2971 OZ nejsou v tomto případě pro přiznání nemajetkové újmy naplněny, ostatně to ani nikdo netvrdil, tedy újma způsobená úmyslně z touhy ničit, ublížit či zvlášť zavrženíhodná pohnutka. Proto byla žaloba zamítnuta. 3.Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, kterým se domáhal, aby krajský soud buď změnil rozhodnutí soudu prvého stupně a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce rozporuje, že na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů pouze zrekapituloval svá předchozí tvrzení. Žalobce ve své reakci ze dne 21.06.2024 a ze dne 21.08.2024 podrobně zdůvodnil, v čem spočívaly zvláštní okolnosti vzniku nemajetkové újmy žalobce a jakým způsobem žalovaný porušil z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost. Zákonnou povinností advokáta je povinnost chránit a prosazovat zájmy svého klienta. Tato základní povinnost všech advokátů ve vztahu k jejich klientům je stanovena ustanovením § 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. a dále je podrobněji konkretizována v ustanovení čl. 6 Etického kodexu a v ustanovení čl. 2.7. Evropského kodexu. Prvotní povinnost advokáta, od které se jeho další povinnosti odvíjejí, je v Etickém kodexu specifikována tak, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta. Uvedená povinnost je nejen obecnou zákonnou povinností všech advokátů, ale jedním z principů, na kterých je výkon advokacie postaven. K poskytování bezplatné právní pomoci advokáta se podrobně vyjádřil Ústavní soud v Nálezu usoud/Pl.__S_44_21 ze dne 24.01.2023, kde se mimo jiné zabývá i otázkou poskytování právní pomoci v případech, které jsou zjevně bezdůvodné. Z tohoto nálezu lze dovodit, že i v takových případech má účastník právo na poskytnutí právní pomoci, byť by měla spočívat pouze v podání vysvětlení či zdůvodnění bezúčelnosti. Poskytování bezúplatné právní pomoci oprávněným žadatelům je přitom považováno za ústavní princip práva na spravedlivý proces. Analogicky žalobce tvrdí, že neposkytnutí právní pomoci za okolností odůvodňujících bezplatnou právní pomoc je zamřením ústavního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Žalobce dále poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.08.2022, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1907_2021, kde se uvádí že: „je advokát při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné…. Obecně však lze uzavřít, že porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. Nepřichází-li v úvahu podle jiných zvláštních zákonných ustanovení náhrada nemajetkové újmy na jiných než přirozených osobnostních právech, zakládá poškozenému právo na její náhradu § 2971 OZ za splnění tam uvedených (poměrně přísných) podmínek. Dovolací soud již obdobný závěr učinil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2021, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1131_2019.“ Mylný je tedy názor soudu I. stupně, že naprostá absence jakéhokoliv jednání žalovaného směrem k poskytnutí právní služby není porušením důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti. Je tomu totiž přesně naopak, co jiného, než úplná absence zájmu žalovaného věcí samou se jakkoliv zabývat, by mělo splňovat uvedenou podmínku. Jednání žalovaného je dle názoru žalobce zásahem do jeho ústavních práv, a to navíc nevratným způsobem s následkem, který, byť i jen subjektivně, vnímá žalovaný tak, že došlo ke zmaření možnosti další obrany proti jeho trestnímu rozsudku, kupříkladu návrhem na podání stížnosti pro porušení zákona, případně jiným dalším postupem. Pokud jde o zvláštní okolnosti, tak ty žalobce spatřuje kromě jiného v tom, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. Již sama tato okolnost jistě není běžnou, ale právě zvláštní okolností. Obsah právní pomoci, ke které byl žalovaný žalobci ustanoven se pak, byť zprostředkovaně, dotýká naplnění procesních podmínek trestního řízení, kterým byl po trojím zprošťujícím rozsudku žalobce nakonec uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Žalovaný si musel být této okolnosti vědom, resp. by si jí vědom byl, pokud by se předmětem řízení, ke kterému byl ustanoven, zabýval. Žalobce proto považuje naplnění zvláštních okolností, za kterých byla způsobena újma, za dostatečně dotvrzené, když důkazem ohledně jednání žalovaného je jednak sdělení advokátní komory, dále potvrzení o tom, že žalovaný s žalobcem nevedl žádnou komunikaci vydané [anonymizováno] [anonymizováno]. Žalobce rozporuje názor soudu I. stupně, že nepodání mimořádného opravného prostředku není z hlediska posuzování nedbalosti advokáta na stejné úrovni, jako např. nepodání žaloby či řádného opravného prostředku. Soud I. stupně zcela přehlíží okolnost, že právě při podání mimořádného opravného prostředku se vyžaduje povinné zastoupení dovolatele advokátem, a že porušení této povinnosti je důležitou okolností, která má vliv na procesní stránku vyřízení věci. Není-li tedy dle názoru soudu I. stupně zastoupení advokátem v případě dovolání důležitou povinností, pak žalobce těžko hledá vysvětlení, proč taková okolnost má za následek nepřípustnost dovolání a je zákonnou podmínkou pro podání dovolání. Co se pak týká názoru soudu I. stupně ohledně výsledku řízení, kde měl žalovaný žalobci poskytnout právní službu, tak žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.01.2023, sp. zn. nsoud/33_Cdo_1436_2022, kde se mimo jiné uvádí, že „samotné porušení povinnosti žalovaného jako advokáta mohlo žalobci způsobit nemajetkovou újmu a bez významu je v této souvislosti zjišťování toho, zda by žalobce byl v řízení úspěšný, když takové zjišťování má přímou souvislost s újmou majetkovou (škodou), nikoliv nemajetkovou. Nesprávný je tedy názor odvolacího soudu, že pro rozhodnutí v dané věci je zásadní, zda v případě řádného výkonu advokacie žalovaným by žalobce jako jeho klient byl v soudním řízení v dané věci úspěšný.“ Uvedené rozhodnutí dopadá skutkově na obdobný případ, kdy žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, kterou mu měl žalovaný coby jeho (bývalý) advokát způsobit v důsledku nesprávně podané ústavní stížnosti za žalobce, která nesplňovala náležitosti požadované zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Žalobce spatřoval pochybení žalovaného v tom, že mu nedoručil rozhodnutí Ústavního soudu, neinformoval jej o stavu věci a neodstranil vady ústavní stížnosti, čímž mu odňal možnost podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, kde by mohl být se svou věcí úspěšný. Nejvyšší soud tak v předmětné věci došel k závěru, že „odvolací soud v daném případě pochybil, jestliže při posouzení splnění podmínek pro vznik odpovědnosti žalovaného za nemateriální újmu způsobenou žalobci v projednávané věci vyšel pouze ze zjištění, že nárok žalobce není dán již jen z důvodu, že i kdyby žalovaný při právním zastoupení žalobce učinil vše tak, jak učinit měl a jak se od něj očekávalo, tak ani v tom případě by žalobce nebyl ve své právní věci u Ústavního soudu a ESLP úspěšný, aniž vzal v úvahu skutková tvrzení žalobce, že k nemateriální újmě žalobce došlo již samotným pochybením žalovaného při jeho právním zastupování.“ Žalobce se důvodně domnívá, že soud prvního stupně pochybil, když věc nesprávně právně posoudil a nárok žalobce zamítl. Soud prvního stupně měl žalobě s ohledem na zjištěný skutkový stav vyhovět, neboť žalovaný je odpovědný za způsobenou nemajetkovou újmu. 4.Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že navrhl rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje za věcně správný.
5.Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
6.Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 200.000 Kč jako náhrada škody způsobená advokátem v souvislosti s výkonem advokacie. Tvrdil, že žalovaný porušil povinnost advokáta při výkonu advokacie, za což žalobce požaduje satisfakci ve výši 100.000 Kč za odčinění nemajetkové újmy upření práva na spravedlnost a na soudní ochranu, když žalovaný prakticky zavinil odepření práva žalobce na přístup k soudu. Dále požaduje odčinění nemajetkové újmy spočívající v psychickém strádání žalobce zmařením projednání dovolání, za což požaduje žalobce jako satisfakci částku dalších 100.000 Kč. Psychické strádání souviselo s naprostou ztrátou důvěry v efektivní a účinné poskytování právní pomoci z řad členů České advokátní komory, kdy žalobce je na poskytování právní pomoci zcela odkázán, neboť se nachází v doživotním výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce se domáhal ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. okresni/24_C_105_2018 ochrany osobnosti proti [anonymizováno] [anonymizováno], a to s ohledem na vedení obhajoby žalobce v trestním řízení ze strany advokáta [anonymizováno] [anonymizováno] ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. okresni/21_T_1_2011. Ve věci sp. zn. okresni/24_C_105_2018 Okresní soud v Olomouci ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci žalobu žalobce na ochranu osobnosti proti [anonymizováno] [anonymizováno] zamítl. Poslední možností, jak se domoci příznivého rozhodnutí, bylo dovolání k Nejvyššímu soudu, k jehož podání byl žalobci jako zástupce ustanoven žalovaný. Přestože žalobce dopisem žalovaného vyrozuměl o podstatě věci, tak žalovaný rezignoval na své povinnosti vyplývající ze zákona o advokacii a ve věci neučinil nic. V příčinné souvislosti s porušením povinnosti advokáta při výkonu advokacie žalovaný zavinil, že žalobci marně uplynula lhůta k podání dovolání. Řízení o dovolání bylo zahájeno na základě dovolání podaného žalobcem, které měl žalovaný doplnit, což neučinil, proto Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dle sdělení České advokátní komory byl za toto své pochybení žalovaný shledán vinným a bylo mu uloženo kárné opatření. Žalovaný se za toto své jednání žalobci neomluvil, nicméně ani omluva by nebyla dostatečná a žalobce požaduje i finanční satisfakci. Žalovaný se vyjádřil k žalobě tak, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Je pravdou, že žalovaný byl ustanoven žalobci právním zástupcem pro dovolací řízení a že nezpracoval doplnění dovolání, které si podal žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 07.01.2020, č. j. krajsky/71_Co_292_2019-512. Žalovaný dovolání nedoplnil pro absenci dovolacího důvodu, tuto skutečnost však žalobci neoznámil, což považuje za své profesní pochybení. Bližší údaje a pokyny žalobce žalovanému neudělil, byť o ně žalovaný žádal. Mezi důvody pochybení patří to, že v [anonymizováno] [anonymizováno] byl žalovaný hospitalizován v důsledku srdečního onemocnění, se kterým se potýká dodnes. Po zákrocích ve [anonymizováno] [anonymizováno] v [anonymizováno] se situace stabilizovala v červenci 2020. V uvedené době řadil žalovaný svůj zdravotní stav do popředí. Tehdy navíc žalovaný respektoval doporučení Vězeňské služby komunikovat s odsouzenými ve věznici jinak než osobně s ohledem na pandemii koronaviru. Následně byla podána stížnost k České advokátní komoře, která žalovaného za jeho pochybení shledala vinným. Je pravdou, že žalovaný měl žalobce informovat o tom, že ve věci není dán dovolací důvod, nicméně žalovaný je přesvědčen, že má povinnost konat pouze ty úkony právní služby, které jsou účelné, proto dovolání nepodal. [anonymizováno] [anonymizováno] žádnou újmu žalovanému nezpůsobil, proto ji profesní pochybení žalovaného nenásobí, jak tvrdí žalobce. Ani on sám žalobci žádnou újmu nezpůsobil, a pokud mu porušení jeho povinnosti odůvodnit dovolání způsobilo psychické strádání, jedná se o tvrzení čistě účelové, jakékoli peněžité nároky jsou ničím nepodložené. Okresní soud ve věci dne 06.10.2023 jednal a vyhlásil rozsudek, kterým žalobu žalobce zamítl. K odvolání žalobce byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 23.04.2024, č. j. krajsky/75_Co_12_2024-131, zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí s tím, že pokud okresní soud dospěl k závěru, že nepřichází v úvahu náhrada nemajetkové újmy podle zákona o advokacii, mohou případně poškozenému právo na její náhradu zakládat minimálně ustanovení občanského zákoníku, konkrétně pak ust. § 2971 OZ. Okresní soud se naplněním předpokladů pro aplikaci tohoto ustanovení dostatečně nezabýval. To, že aplikaci daného ustanovení odůvodňují zvláštní okolnosti, by měl tvrdit a prokazovat žalobce a k tomuto být rovněž vyzván případně postupem dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., shodně tak by měl tvrdit a prokazovat (a okresní soud následně právně vyhodnotit), zda se v daném případě nejednalo ze strany žalovaného při porušení jeho zákonné povinnosti o hrubou nedbalost. Pokud by pak uvedené předpoklady dány byly, bylo by na místě zabývat se podrobně žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmou, podrobněji nechat žalobce specifikovat, v čem tato konkrétně měla spočívat a k uvedenému provést dokazovaní včetně navrhovaného výslechu žalobce. Okresní soud pak po splnění pokynů ze strany krajského soudu a doplnění dokazování ve věci jednal dne 22.10.2024, kde žalobce podrobně poučil dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a kde byl také vyhlášen napadený rozsudek. 7.Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 6.-18. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tyto zcela odkazuje.
8.Co se pak týká právního hodnocení věci, zde se krajský soud zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu a akceptuje názor okresního soudu, že v daném případě nelze nárok žalobci přiznat ani dle speciálního předpisu - zákona o advokacii ani dle obecného právního předpisu, kterým je občanský zákoník, neboť pro toto nejsou splněny zákonné předpoklady. Jak již krajský soud uvedl ve svém kasačním rozhodnutí, pokud jde o výklad ust. § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., kloní se i odvolací soud k názoru, který zastává i komentářová literatura, že za aktuální právní úpravy odpovídá advokát dle § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. za újmu, kterou by mohla být ve smyslu § 2894 OZ i újma nemajetková, ovšem pouze za předpokladu, že by byl tento následek ujednán nebo že by to bylo zákonem zvlášť stanoveno. Vzhledem k tomu, že zákon o advokacii nemajetkovou újmu výslovně nezmiňuje, lze usuzovat, že úmyslem zákonodárce bylo zachování dosavadního stavu (shodně jako za účinnosti občanského zákoníku účinného do 31.12.2013), kdy advokát odpovídá dle tohoto speciálního předpisu pouze za újmu majetkovou (škodu). Strany si pak nic takového, jak shora uvedeno, speciálně neujednaly. 9.Nepřichází-li v úvahu náhrada nemajetkové újmy dle tohoto speciálního předpisu, zakládají případně poškozenému právo na její náhradu minimálně ustanovení občanského zákoníku, konkrétně pak ust. § 2971 OZ, jak bylo konstatováno v již opakovaně uváděném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.08.2022, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1907_2021, které připouští, že porušení povinnosti advokáta, může zakládat i odpovědnost za způsobení nemajetkové újmy. Již samotné porušení povinnosti žalovaného jako advokáta pak mohlo žalobci způsobit nemajetkovou újmu a bez významu je v této souvislosti zjišťování toho, zda by žalobce byl v řízení úspěšný, když takové zjišťování má přímou souvislost s újmou majetkovou (škodou), nikoliv nemajetkovou. Pro rozhodnutí potom není zásadní, zda v případě řádného výkonu advokacie žalovaným by žalobce jako jeho klient byl v soudním řízení v dané věci úspěšný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.01.2023, sp. zn. nsoud/33_Cdo_1436_2022). 10.Zvláštní okolnosti citované v ust. § 2971 OZ, za nichž by žalovaný způsobil újmu protiprávním činem, byly pak žalobcem i přes poučení soudu dle § 118a OSŘ tvrzeny pouze co do porušení právní povinnosti z hrubé nedbalosti. To, že žalovaný by způsobil žalobci újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, v řízení ani tvrzeno nebylo. Hrubá nedbalost je pak nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. nsoud/25_Cdo_64_2021, ze dne 15.07.2021). Hrubá nedbalost je vědomé jednání, které svědčí o zřejmé lhostejnosti ke vzniku škody či újmy. Takovéto intenzity však jednání žalovaného vzhledem ke všem okolnostem nedosáhlo, kdy zmiňované ustanovení cílí na zcela jiné a daleko závažnější případy. 11.Žalobce měl sice nárok na to být ze strany svého právního zástupce informován o případné bezúčelnosti podání odůvodnění mimořádného opravného prostředku, což se nestalo a žalovaný ani nepopírá, avšak v uvedeném nekonání ani krajský soud neshledává porušení důležité povinnosti z hrubé nedbalosti, které by navíc mohlo mít jakýkoli vliv na žalobcovo trestní řízení, potažmo jeho doživotní odsouzení. V podrobnostech pak lze odkázat na podrobné odůvodnění okresního soudu, který se s věcí v tomto směru pečlivě vypořádal. Z tohoto důvodu pak ani odvolací argumentace žalobce nemůže být úspěšná, kdy s veškerými odvolacími námitkami se napadené rozhodnutí ve své podstatě již vypořádává a krajský soud takové odůvodnění sdílí. Okresní soud tedy ani nepochybil, pokud již žalobce nevyslýchal k okolnostem jím tvrzené vzniklé nemajetkové újmy, kdy v návaznosti na tuto skutečnost krajský soud nesdílí argumentaci žalobce, že by se okresní soud neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, a věc by tak z tohoto důvodu měla být odňata věc projednávajícímu soudci a přikázána jinému soudci.
12.Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, přičemž žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. 13.O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 OSŘ ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, když žalobce byl v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšný, neboť jeho odvolání nebylo vyhověno. Žalobce tedy má povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, těchto se však žalovaný stejně jako před okresním soudem výslovně vzdal. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku.
Samostatné dovolání jen proti výroku II. a proti výroku I. ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvého stupně přípustné není.