Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kopřivy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem, sídlem Příběnická 939/20, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2025 č. j. 26 Cdo 2249/2025-545, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2025 č. j. 19 Co 312/2024-498 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. dubna 2024 č. j. 25 C 169/2017-465, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu s datem 23. 5. 2017 daná vedlejším účastníkem jako žalovaným (pronajímatelem) stěžovateli (nájemci) je neoprávněná.
3.V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") změnil rozsudek téhož soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 25 C 169/2017-99, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 2. 2019 č. j. 19 Co 66/2018-134 tak, že žalobu, aby soud určil, že výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu podaná vedlejším účastníkem stěžovateli s datem 23. 5. 2017 je neoprávněná, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel jako nájemce hrubě porušil svoji povinnost vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy, že nedá do podnájmu i část bytu, aniž by si před tím zajistil souhlas pronajímatele. Výpověď byla proto podána důvodně a splňuje rovněž formální náležitosti ve smyslu § 2286 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). 4.Výše uvedené rozhodnutí vydal obvodní soud za procení situace, kdy rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 25 C 169/2017-99 byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta. K odvolání vedlejšího účastníka byl tento rozsudek obvodního soudu městským soudem změněn a žalobě bylo vyhověno s odůvodněním, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 24. 10. 2002 je absolutně neplatná. Stěžovatel následně navrhl obnovu řízení s tím, že po právní moci rozsudku městského soudu Ústavní soud ve věci týchž účastníků (v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 109/2013) v nálezu ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 3314/20 (N 30/104 SbNU 353) dospěl k závěru o platnosti nájemní smlouvy. Po zamítnutí návrhu na obnovu řízení soudy nižších stupňů Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 26 Cdo 3347/2022 rozhodnutí změnil a obnovu ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), povolil s odůvodněním, že Ústavní soud vyřešil předběžnou otázku (že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky není neplatná z důvodu absence ujednání o výši nájemného) až po pravomocném ukončení řízení a toto řešení předběžné otázky může přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. 5.K odvolání stěžovatele městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem konstatoval, že vedlejší účastník dal stěžovateli z důvodu neodsouhlaseného podnájmu bytu výpověď z nájmu tohoto bytu, která splňuje veškeré náležitosti včetně dostatečného vymezení výpovědního důvodu. Výpovědí vytčené jednání stěžovatele je hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) a § 2276 občanského zákoníku, a proto městský soud rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. 6.Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněné otázky městský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž dovolací soud neshledal důvod se odchýlit. II. Argumentace stěžovatele
7.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích posoudily oprávněnost výpovědi nájemní smlouvy ze dne 23. 5. 2017 způsobem rozporným se základními zásadami občanského práva, zakotvenými v § 2 odst. 3, § 3 odst. 1, § 6 odst. 2 a v § 8 občanského zákoníku. Stěžovatel zdůrazňuje, že v průběhu řízení opakovaně uváděl a doložil, že vedlejší účastník po nabytí vlastnického práva k bytovému domu a bytu vůči němu vystupoval dlouhodobě systematicky šikanózním způsobem s cílem vypudit jej z užívacího práva. 8.Stěžovatel namítá, že obecné soudy k jím tvrzeným skutečnostem nepřihlédly a omezily se pouze na zkoumání naplnění formálních podmínek platnosti výpovědi, resp. na skutečnost, zda ze strany stěžovatele došlo k naplnění výpovědního důvodu, aniž by zohlednily okolnosti, které z nich k naplnění předmětného výpovědního důvodu vedly. Soudy v napadených rozhodnutích aprobovaly stav, kdy vedlejší účastník jako pronajímatel v rozporu s § 6 odst. 2 a § 3 odst. 1 občanského zákoníku dlouhodobě jednal vůči stěžovateli nepoctivě a způsobem snižujícím jeho důstojnost, kdy jej postupně nedůvodně omezil ve výkonu užívacího práva, čímž mu současně znemožnil realizovat umoření jím vnesené investice do vybudování předmětného bytu "odbydlováním" předplaceného nájemného. Popsané jednání vedlejšího účastníka, které vyvrcholilo podáním výpovědi nájemní smlouvy ze dne 23. 5. 2017, nelze podle stěžovatele považovat za jednání poctivé, a jako takové by proto nemělo ve smyslu § 8 občanského zákoníku požívat právní ochrany. 9.Stěžovatel poukazuje na to, že byť vedlejší účastník uplatnil právním řádem dovolené prostředky k dosažení vystěhování nájemců, kteří v domě vybudovali podkrovní byt, učinil tak v rozporu s dobrými mravy. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. Ačkoli byl soud při rozhodování o žalobě stěžovatele ohledně neoprávněnosti výpovědi ze dne 23. 5. 2017 vázán základními principy soukromého práva vtělenými do občanského zákoníku, je podle stěžovatele zřejmé, že se jimi neřídil a odlišný názor řádně neodůvodnil. Tím zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 10.Stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny ve vztahu k majetku představovanému finančními prostředky vynaloženými na vybudování a zajištění jeho bytové potřeby po dobu 25 let bydlením v předmětném bytu. Z uzavřené smlouvy o výstavbě a z nájemní smlouvy, v níž byl sjednán mechanismus umoření vynaložené investice předplacením nájemného na období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 a jeho postupným "odbydlováním", plyne, že účelem tohoto přesunu majetkových hodnot bylo zajištění práva stěžovatele na bydlení v bytě. Sjednaný účel investice byl však postupem vedlejšího účastníka završeného podáním výpovědi a vyklizením bytu zmařen, neboť s vynaloženými prostředky již nelze pokračovat v umoření investice jejím "odbydlením". S ohledem na běh promlčecích lhůt a zejména na skutečnost, že k pravomocnému zamítnutí žaloby o určení neoprávněnosti výpovědi ze dne 23. 5. 2017 došlo až po téměř osmi letech od jejího doručení, přitom nelze docílit plné restituce nároku stěžovatele ani žalobou na peněžité plnění. 11.Právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny bylo napadenými rozhodnutími dotčeno rovněž tím, že zamítnutím žaloby došlo na základě předmětné výpovědi k zániku nájemního poměru, z něhož vyplývá užívací právo stěžovatele k bytu, které je předpokladem vlastnictví podílu v bytovém družstvu. Zánikem nájemního poměru tak stěžovatel ztratil možnost stát se vlastníkem podílu v bytovém družstvu, jak bylo při vzniku bytového družstva v roce 2010 umožněno jiným uživatelům bytů vybudovaných městem. Poté, co se Městská část Praha 2 rozhodla bytový dům prodat nově vznikajícímu družstvu, snažil se stěžovatel domoci, aby nabyl podíl v bytovém družstvu spojený s právem užívat jím vybudovanou a zaplacenou jednotku a následně nabýt vlastnické právo k ní poté, co se družstvo zruší a vypořádá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 14.V předmětné věci považoval městský soud pro posouzení důvodnosti žaloby za podstatné zjištění, že účastníci, resp. právní předchůdce vedlejšího účastníka a stěžovatel uzavřeli nájemní smlouvu, v jejímž rámci si dohodli, že stěžovatel jako nájemce není oprávněn dát předmětný byt nebo jeho část do podnájmu třetí osobě bez souhlasu pronajímatele. Možnost takového ujednání občanský zákoník účinný v době uzavření předmětné nájemní smlouvy nevylučoval, přičemž z § 2274 a § 2272 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 je zřejmé, že takové ujednání není v rozporu ani s nyní platnou a účinnou právní úpravou. Městský soud poukázal na to, že stěžovatel již v roce 2012 vedlejšího účastníka o souhlas s podnájmem žádal, vedlejší účastník však jeho žádost zamítl, čímž dal jasně najevo, že si takové jednání nepřeje. Stěžovatel přesto následně byt, resp. jeho část, pronajal bez souhlasu vedlejšího účastníka třetím osobám, což je se zřetelem k § 2276 občanského zákoníku posuzováno jako hrubé porušení povinností nájemce s důsledkem možnosti dát výpověď z nájmu bytu [§ 2288 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku]. Výpověď z nájmu bytu vedlejší účastník odůvodnil s odkazem na § 2288 odst. 1 písm. a) a § 2276 občanského zákoníku tvrzením, že na soudním jednání dne 11. 4. 2017 stěžovatel potvrdil, že bytovou jednotku přenechal do podnájmu třetí osobě bez souhlasu pronajímatele, čímž se dostal do rozporu s čl. V odst. 5 nájemní smlouvy, podle kterého není oprávněn dát bytovou jednotku do podnájmu bez souhlasu pronajímatele. Tímto jednáním stěžovatel porušil své povinnosti nájemce hrubě ve smyslu § 2276 občanského zákoníku, a nájem byl proto vedlejším účastníkem v souladu s § 2288 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku vypovězen ve tříměsíční výpovědní době. Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník dal stěžovateli z důvodu neodsouhlaseného podnájmu bytu výpověď z nájmu bytu, která splňuje veškeré náležitosti včetně dostatečného vymezení výpovědního důvodu. Městský soud současně dovodil, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy, jak namítal stěžovatel, a tudíž nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 občanského zákoníku. Dále městský soud vysvětlil, že výpověď není ani neoprávněná, neboť nejde o šikanózní výkon práva pronajímatele, jak rovněž stěžovatel namítal. 15.Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že městský soud se svým závěrem, že výpovědní důvod byl ve výpovědi vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, neodchýlil od závěrů uvedených v jeho rozhodnutích, a napadené rozhodnutí městského soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že při posouzení otázky (ne)platnosti výpovědi z nájmu pro její rozpor s dobrými mravy přihlédl městský soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně stěžovatele, tak na straně vedlejšího účastníka, přičemž vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, a zdůraznil, že stěžovatel byt dlouhodobě neužívá a v rozporu s nájemní smlouvou jej podnajímá.
16.Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel hrubě porušil své povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené smlouvy o nájmu bytu, když byt, resp. jeho část, přenechal bez souhlasu vedlejšího účastníka do užívání jiné osobě. V důsledku tohoto svého jednání se nyní nemůže domáhat právní ochrany svého práva užívat předmětný byt. Výpověď přitom městský soud neshledal odporující dobrým mravům a ani ji nevyhodnotil jako neoprávněnou, když dospěl k závěru, že nejde o šikanózní výkon práva pronajímatele.
17.Namítá-li stěžovatel, že v současné době již nemůže z důvodu promlčení docílit plné náhrady vynaložených prostředků na rekonstrukci předmětného bytu, Ústavní soud připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas a jejich ochrany v soudním řízení před obecnými soudy. Má-li stěžovatel zato, že mu náleží náhrada vynaložených prostředků na rekonstrukci předmětného bytu, je (bylo) zapotřebí se tohoto svého nároku domáhat v zákonných lhůtách odpovídajícími právními prostředky. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že stěžovatel byl v předmětném řízení před obecnými soudy zastoupen právním zástupcem, jehož úkolem bylo sledovat ochranu práv stěžovatele.
18.Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19.Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
20.Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu