Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2024, sp. zn. 8 To 110/2024, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2024, sp. zn. Nt 209/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024, sp. zn. 8 Tdo 546/2024, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024, sp. zn. 7 To 98/2023, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, sp. zn. 4 T 8/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se dopustil, stručně řečeno, tak, že v bytě, který se svou družkou obýval, ji nejprve začal škrtit a následně jí zasadil velkou silou ránu nožem do hrudníku, na následky čehož téměř okamžitě zemřela. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit pozůstalým nemajetkovou újmu v celkové výši 2 430 000 Kč. Samotné spáchání skutku nebylo v dané věci sporné, neboť se k němu stěžovatel doznal (sám na místo zavolal policii). Těžištěm obhajoby se stalo tvrzení o stěžovatelově nepříčetnosti. 3.Pro účely trestního řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků zabývajících se stěžovatelovým psychickým stavem. První posudek (znalců Tichého a Kloseho) dospěl k závěru, že stěžovatelovy rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době páchání činu zcela vymizelé. Stěžovatel podle znalců jednal pod vlivem paranoidních bludů. Kvůli pochybnostem o správnosti tohoto posudku nařídily orgány činné v trestním řízení vypracování druhého posudku (znalkyněmi Léblovou a Záhorskou). Stěžovatel se jimi odmítl nechat vyšetřit. Znalkyně dospěly k závěru, že ze zjištěných údajů nelze potvrdit existenci psychózy v době činu. Posudek odmítá, že by k rozvoji a odeznění psychotického onemocnění mohlo dojít v tak krátké době. Oba posudky městský soud vyhodnotil jako částečně nedostatečné a přistoupil tedy k přibrání znaleckého ústavu a vypracování třetího posudku. Rovněž tohoto vyšetření se stěžovatel odmítl účastnit. Posudek vyjmenovává pochybení předchozích znalců, přičemž zejména dospívá k závěru, že neexistují důkazy o duševní poruše, v jejímž důsledku by stěžovatelovy rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vymizelé.
4.Jedinými ukazateli pro tuto skutečnost, o které se první posudek opřel, byly výpovědi rodinných příslušníků poukazující na změny ve stěžovatelově chování zhruba 14 dní před spácháním skutku a bizarní chování stěžovatele v cele předběžného zadržení. To však podle třetího posudku neukazuje na jakékoliv onemocnění, neboť ke zlepšení stavu došlo v řádu jednotek dnů, což u podobných poruch není možné. Chování stěžovatele v cele lze připsat tzv. vazbové psychóze, k níž dochází u osob čelícím důsledkům svých činů. Zkoumal-li soud podklady, o které první posudek opřel závěr o změně stěžovatelova chování ještě před činem (zejména výpovědi stěžovatelových příbuzných), dospěl k závěru o jejich nevěrohodnosti. Zaprvé byly tyto výpovědi dost vágní a zadruhé o jiných skutečnostech vypovídaly svědkyně (stěžovatelova matka a sestra) objektivně nepravdivě (např. o nevědomosti o stěžovatelově poměru s jinou ženou). Jejich výpovědi z přípravného řízení nebylo možné doplnit, neboť obě odmítly v hlavním líčení vypovídat, stejně jako stěžovatelův otec. Skutečnosti, které svědci uvedli (nevyspalost, emocionální rozkolísanost, krátkodobé poruchy paměti) lze přitom přičítat neblahé ekonomické a vztahové situaci, v níž se stěžovatel nacházel a kterou nedokázal rozumně řešit, což odpovídá i všemi znalci potvrzené skladbě struktury jeho osobnosti. Posléze prezentovanou obhajobu (intenzivní a trvající strach ze sledování a zavraždění) žádný ze svědků ani důkazů nepotvrdil (navíc se stěžovatelova verze motivu v průběhu řízení měnila). Intenzivní duševní poruše neodpovídá ani videozáznam ze zadržení stěžovatele, na němž je stěžovatel klidný a orientovaný. Totéž potvrdili svědci, kteří se stěžovatelem komunikovali před příjezdem policie. První znalecký posudek nevysvětlil, jak se stěžovatel mohl takto chovat několik minut po činu, spáchaném údajně v psychotickém neovladatelném stavu. Odlišnému motivu spáchání skutku nasvědčuje rovněž dlouhodobá elektronická konverzace a setkávání s jinou ženou, jakkoliv podle její výpovědi jejich vztah nepřerostl meze přátelství, což však u stěžovatele vyvolávalo napětí. Ze všech těchto důvodů považoval soud tvrzení o stěžovatelově nepříčetnosti za nepřesvědčivé. Uvedené časové souvislosti rovněž jako nepravděpodobnou vylučují variantu vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností v důsledku léků. Jejich vliv již nelze zpětně zjistit. Spáchání skutku tak podle soudu bylo důsledkem obtížné životní situace, a to zejména ekonomické a vztahové, v níž stěžovatel vyjádřil přání odejít z dlouholetého soužití s poškozenou (existenci paralelního vztahu potvrdila řada svědků). Tuto situaci stěžovatel sám aktivně zhoršoval svou životosprávou (zejména nedostatkem spánku, když noci trávil konverzacemi s uvedenou ženou, a užíváním stimulačních prostředků). Jeho emocionální rozkolísanost však nijak neovlivnila jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti.
5.Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením, sp. zn. 7 To 98/2023. V jeho odůvodnění vrchní soud obsáhle zopakoval úvahy a závěry o nepřesvědčivosti prvního znaleckého posudku, který činí závěr o duševní chorobě výhradně na základně vágních výpovědí osob se stěžovatelem příbuzensky spřízněných. Zároveň nebylo podle jeho názoru na místě vyčkávat na další znalecký posudek, jehož zpracování zadala obhajoba. Vrchní soud připomněl, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, k jejímuž řešení jsou povolány orgány činné v trestním řízení. Znalecký posudek je jen jedním z důkazů, a ačkoliv musí být v situaci podezření na relevantní duševní poruchu vypracován, je povinností soudu jej kriticky hodnotit spolu se všemi ostatními důkazy. Dále soud odmítl námitky podjatosti znalce, který prezentoval výsledky zkoumání třetího znaleckého posudku u soudu, jak z toho důvodu, že znalkyně Léblová byla jeho bývalou manželkou, tak z důvodu tvrzeného nepřátelství vůči znalci Tichému.
6.Jde-li o samotnou otázku nepříčetnosti, ztotožňuje se vrchní soud se závěry soudu městského. Zachování rozpoznávacích schopností v době činu je zřejmé z toho, že několik minut po činu oznamuje stěžovatel svědkovi, že zabil poškozenou a ať zavolá policii, což následně učiní sám. Již z toho vyplývá vědomost o protiprávnosti svého jednání. Žádná ze svědeckých výpovědí, popisujících zvláštní chování stěžovatele před činem, se nenese ve směru paranoidních bludů, navíc jde o výpovědi s problematickou věrohodností. Přestože stěžovatel i poškozená strávili v den činu desítky minut telefonickými hovory se svými příbuznými (a probírali s nimi vztahově vypjatou situaci), nikdo nečinil žádné kroky k řešení jakékoliv psychózy. Při zadržení uvedl stěžovatel dvakrát spontánně vztahový motiv činu ("šel jsem za hlasem svého srdce"). Takový motiv je z psychologického hlediska snadno vysvětlitelný v dané situaci. Po zadržení se stěžovatel jako zcela orientovaný podrobil celé řadě úkonů, včetně lékařského vyšetření, které nezjistilo žádné obtíže. Nestandardní chování začalo až druhý den ráno v cele předběžného zadržení. Tyto skutečnosti první znalecký posudek opomíjí, ačkoliv jsou zcela zásadní. Uvedené hodnocení přitom není odbornou polemikou se závěry znalců, ale "prostým" hodnocením důkazů.
7.Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy nižších stupňů se řádně věnovaly obsahu všech tří znaleckých posudků a své úvahy logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Nejvyšší soud neshledal v jejich úvahách a závěrech žádný relevantní rozpor. Ani Nejvyšší soud nepovažoval za nutné provádět další (dle jeho názoru zcela nadbytečný) znalecký posudek, jehož vypracování zadala obhajoba.
8.Po vydání usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel městskému soudu návrh na povolení obnovy řízení. Ten opřel o nový (čtvrtý) znalecký ústavní posudek, jehož zpracovatelé dospěli k závěru, že u stěžovatele byly v době páchání činu poznávací a rozpoznávací schopnosti zcela vymizelé v důsledku duševní poruchy (paranoidně perzekučního bludu). Městský soud napadeným usnesením uvedený návrh zamítl. V průběhu veřejného zasedání soud obsáhle vyslechl znalce Žukova, prezentujícího závěry čtvrtého posudku, a následně dal možnost znalci Švarcovi, prezentujícímu závěry třetího posudku, reagovat na nový znalecký posudek. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k vydání odlišného rozhodnutí. Návrh v podstatě pouze opakuje skutečnosti, s nimiž se již soudy vypořádaly v původním řízení. Ani nový znalecký posudek přesvědčivě nesvědčí pro závěr, že by stěžovatel byl v době páchání činu nepříčetný. Ačkoliv byly postupy a závěry prvního znaleckého posudku obsáhle zpochybněny, čtvrtý znalecký posudek je ve velké míře přebírá, aniž by se s výsledky dokazování vypořádal (hodnotí je pouze selektivně). Rozpory mezi důkazy nový znalecký posudek nijak přesvědčivě nevysvětluje. Sám fakticky nepřináší ani žádné nové skutečnosti.
9.Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel neodůvodněnou stížnost, kterou vrchní soud zamítl napadeným usnesením, sp. zn. 8 To 110/2024. Vrchní soud se zcela ztotožnil se závěry městského soudu. Nový znalecký posudek není podle jeho názoru nikterak způsobilý ovlivnit rozhodnutí vydaná v původním řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
10.Stěžovatel namítá, že otázka jeho příčetnosti v době spáchání trestného činu nebyla jednoznačně vyřešena. Oba znalecké posudky, před jejichž vypracováním byl stěžovatel vyšetřen, vyústily v závěr o jeho nepříčetnosti. Nadto pochybnosti o podjatosti znalců, kteří shledali stěžovatele příčetným, vzbuzuje fakt, že znalkyně, která zpracovala druhý posudek, je bývalou manželkou znalce, který prezentoval závěry třetího posudku. Stěžovatel upozorňuje, že neexistuje žádný veřejný zájem na tom, aby se jako neléčený nacházel ve věznici a jeho závažná psychiatrická nemoc byla ignorována. Soudy podle stěžovatele nerozhodly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, neboť skutkový stav nebyl prokázán mimo rozumnou pochybnost. Překročily mimo jiné meze zásady volného hodnocení důkazů. V řízení o povolení obnovy řízení městský soud hodnotil předložený znalecký posudek z hlediska medicínského, což mu nepřísluší. Podle stěžovatele soudu nepřísluší role arbitra v otázce věrohodnosti jednotlivých znalců. Se závěry jedné skupiny znalců se soudy dostatečně nevypořádaly. Hodnocení soudů je tak v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Poslední znalecký posudek podle stěžovatele možnost simulace jednoznačně vyloučil. Zároveň stěžovatel mohl jednat pod vlivem léků, resp. jejich nežádoucích účinků, což znalci rovněž připustili. Během veřejného zasedání soud opakovaně zpochybňoval závěry znalce, který prezentoval nejnovější znalecký posudek. Zároveň soud nepřipustil výslech dalšího z týmu znalců, jehož psychologické šetření potvrdilo psychotickou motivaci jednání. Tím bylo mimo jiné porušeno právo obhajoby na výslech svědků. Podle stěžovatele není možné přisvědčit v dané věci posudku, který byl vypracován bez osobního vyšetření stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení vrchního soudu, sp. zn. 8 To 110/2024, podána včas a oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proto v této části přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 12.Naproti tomu v části směřující proti rozsudku městského soudu, usnesení vrchního soudu zamítajícímu stěžovatelovo odvolání a usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost opožděným návrhem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že "ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení". Je tedy zřejmé, že posledním procesním prostředkem, kterým mohl stěžovatel ve smyslu uvedeného ustanovení brojit proti odsuzujícímu rozsudku městského soudu, bylo dovolání. O tom Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením, které bylo stěžovateli doručeno 11. 9. 2024 a jeho obhájci o den dříve. Ústavní stížnost však byla podána až 17. 2. 2025, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Skutečnost, že stěžovatel v mezidobí zahájil řízení o povolení obnovy řízení, nemá na běh lhůty žádný vliv, jak vyplývá z citovaného ustanovení. Pro úplnost lze uvést, že danou procesní situaci nelze řešit ani aplikací § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kterého se stěžovatel dovolával. Toto ustanovení umožňuje (za určitých okolností) "prolomit" podmínky odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, nikoliv opožděnost. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13.Ústavní soud tedy dále přistoupil k posouzení obsahu té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím o návrhu na povolení obnovy řízení, a dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 14.V první řadě musí Ústavní soud zdůraznit, že ani v této části nelze přistoupit k "plnému" přezkumu stěžovatelem uplatněných námitek. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti, a dal jim tím příležitost se k těmto námitkám vyjádřit. Námitky, které stěžovatel neuplatnil před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi zásadně věcně zabývat (srov. např. nález ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3383/14 , nebo nález ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3418/18 ). Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal proti usnesení městského soudu tzv. blankentní stížnost (tedy bez odůvodnění), je zjevné, že stěžovatel řádně odůvodněné námitky ve stížnostním řízení nevznesl. Již to samo o sobě zásadně brání vyhovět ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud může těžko obecným soudům vytýkat jejich neústavní postoj k námitkám, s nimiž nebyly řádně konfrontovány.
15.Přesto se vzhledem k předmětu dané trestní věci a závažnosti vznesených námitek alespoň stručně k těm hlavním vyjádří. Znovu však zdůrazňuje, že zabývat se mohl pouze postupem soudů v řízení o povolení obnovy řízení.
16.Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit podstatné nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04 , nebo usnesení ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3022/11 ). Zcela legitimní je vést řízení o povolení obnovy řízení tak, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu vznášením pouze obecných pochybností o správnosti původního skutkového stavu a tím prolamování právní moci odsuzujících rozhodnutí (srov. zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl.ÚS-st. 50/20). Ta se totiž netýkají jen právního postavení odsouzeného. Je tudíž zcela souladné s ústavním pořádkem, provedou-li obecné soudy v řízení o povolení obnovy řízení důkladnou a často i časově náročnou analýzu nově předkládaných skutečností, aby vyhodnotily jejich důvodný potenciál přivodit nové rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2731/14 ). 17.Posouzení Ústavního soudu se může vztahovat pouze na to, zda soud rozhodující o obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li návrh na povolení obnovy, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč neshledal, že by nově předestřené skutečnosti povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 ). Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.
18.Těžištěm stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení bylo předložení ústavního znaleckého posudku, podle kterého byly stěžovatelovy rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu vymizelé v důsledku duševní poruchy. Ve skutečnosti šlo v dané trestní věci již o druhý posudek, který dospěl k takovému závěru. Stěžovatel z toho dovozuje existenci důvodných pochybností o vině (resp. o příčetnosti). Námitky ústavní stížnosti směřují k tomu, že soudu nepřísluší takovýto autoritativní znalecký závěr zpochybňovat. S tím se však Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatel podle Ústavního soudu dezinterpretuje principy, na nichž je trestní řízení založeno.
19.Skutečnost, že soud "slepě" nepřebral závěry soudních znalců, nejen není porušením stěžovatelových ústavních práv, ale naopak je řádným naplněním ústavních zásad nezávislosti soudního rozhodování a volného hodnocení důkazů. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o relevanci závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy pouze podkladem pro rozhodnutí soudce (srov. např. usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12 , usnesení ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1415/20 , nebo usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 252/22 ). Jedním z projevů této zásady je, že soudce vždy hodnotí obsah znaleckého posudku a nikoliv jeho závěr. To podle Ústavního soudu sehrálo důležitou roli právě v dané věci.
20.Přestože musí být systém znalecké činnosti částečně založen na důvěře v odbornost a morální integritu znalců (s právním dohledem ministerstva spravedlnosti), nemohou být úvahy soudů opřeny o poměřování vědeckých titulů či pouhý součet hlasů v jakémsi neoficiálním odborném "plebiscitu" k určité otázce (usnesení ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. II. ÚS 2830/23 ). Důkazní síla znaleckého posudku není dána autoritou či prestiží znalce, nýbrž kvalitou a přezkoumatelností jeho odůvodnění (případně schopností znalce toto odůvodnění vysvětlit). Znalecké závěry, které nelze přezkoumat tak významně na důkazní síle ztrácí. Dokonce ani soudci v českém ústavním pořádku nevynáší své závěry toliko z autority své funkce a kvalita jejich rozhodování se "měří" úrovní odůvodněnosti úvah, které k závěrům rozhodnutí vedly. Princip zákazu nepřezkoumatelnosti závěrů by se měl pak analogicky užít i při posuzování znaleckých posudků. Ani původní trestní řízení, a tím spíše pak řízení o povolení obnovy řízení nemá spočívat toliko ve vršení názorových příklonů jednotlivých znalců na stranu obžaloby a obhajoby. Má-li být znalecký posudek relevantní skutečností v řízení o povolení obnovy řízení, musí zásadně přinášet nové skutkové okolnosti anebo hodnotit starší skutkové okolnosti novou vědeckou metodou, případně tímto způsobem zpochybnit vědecké metody užité v původním řízení (usnesení ze dne 12. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 422/24 ).
21.Soudy tedy v napadených rozhodnutích nepochybily, pokud zevrubně hodnotily obsah předložených znaleckých posudků. Městský soud navíc i podrobně jednoho ze zpracovatelů nového znaleckého posudku vyslechl. Postupoval tedy nejen v souladu s principy řízení o povolení obnovy řízení, jak byly popsány výše, ale zejména naplnil řádně roli soudu, který musí obsah každého důkazu kriticky hodnotit. Přestože se konečné závěry napadeného rozhodnutí městského soudu zdají poměrně stručné (viz body 20 až 25) s ohledem na šíři otázek řešených znaleckým posudkem i při výslechu znalců ve veřejném zasedání, jde podle Ústavního soudu o dostatečné odůvodnění vzhledem k okolnostem dané věci. První důležitou okolností je to, jak podrobně se znaleckým zkoumáním v dané věci zabývaly soudy v původním řízení (body 40 až 73 usnesení vrchního soudu a body 79 až 87 rozsudku městského soudu). Druhou významnou skutečností je samotný obsah nově předloženého čtvrtého posudku. Ten, ač byl vypracován po stěžovatelově pravomocném odsouzení, zcela opomíjí skutečnosti, které soudy ve svých rozhodnutích označily za klíčové pro přesvědčivost znaleckého zkoumání. Nový posudek, obdobně jako první znalecký posudek, z těchto skutečností (zejména svědeckých výpovědí) nadále (v podstatě nekriticky) vychází, přestože je soudy v pravomocných odsuzujících rozhodnutích vyhodnotily jako nevěrohodné. Tím je zásadně vyloučena druhá podmínka pro vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení. Podle Ústavního soudu je ústavně obhajitelný závěr, že není důvod se domnívat, že nový znalecký posudek, přehlížející určité skutečnosti, by mohl vést k jinému meritornímu rozhodnutí než posudek, jehož přesvědčivost soudy v původním řízení vyloučily proto, že přehlížel tytéž skutečnosti.
22.Lze tedy uzavřít, že soudy ze svých ústavních mezí nevykročily. Nad rámec již uvedeného je pak ještě nutné zdůraznit zvláštní povahu zkoumání případné nepříčetnosti pachatele. Jak již stěžovateli bylo sděleno v napadených rozhodnutích, je otázka (ne)příčetnosti otázkou právní, k jejímuž posouzení jsou příslušné orgány činné v trestním řízení. Znalci jim pro toto posouzení "pouze" zpracovávají podklady. Navíc je třeba vycházet z toho, že příčetnost pachatele se presumuje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 637/2020), není-li dostatečným způsobem zpochybněna. Jak bylo již uvedeno výše, k takovému zpochybnění nedojde pouhým znaleckým závěrem, nýbrž srozumitelně a přesvědčivě uvedeným odůvodněním znaleckého posudku. Soudy řádně vysvětlily, proč takové odůvodnění v nově předloženém posudku (ostatně stejně jako v prvním posudku) postrádají. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů vlastními závěry a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 254/12 ).
23.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti o návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu