Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 12 To 4/2024-4937 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2025 č. j. 5 Tdo 748/2025-5360 v části odmítající dovolání stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 6. 2023 sp. zn. 56 T 10/2015 ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") uznán vinným trestnou činností kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Konkrétněji výrokem II. rozsudku vrchního soudu byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 3.Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (a dalšího spoluodsouzeného) proti rozsudku vrchního soudu.
II.
Vznesená argumentace
4.Stěžovatel namítá, že nebyla dostatečně zkoumána proporcionalita uloženého trestu k délce trestního řízení (srovnej nález ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 ). Trestnou činnost spáchal v roce 2012, trestní stíhání bylo vůči němu zahájeno 11. 12. 2012. Řízení před krajským soudem trvalo 7 let a 10 měsíců. Jen vzácně se přitom stalo, že by hlavní líčení bylo zmařeno tím, že se některý obviněný nedostavil. Další průtahy způsobil krajský soud tím, stěžovatelovo dovolání zaslal Nejvyššímu soudu až téměř po čtyřech měsících; k zaslání přitom došlo až poté, co stěžovatel učinil návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Není jasné, jak přesně byly průtahy do výše trestu promítnuty. Soudy přitom nezjistily, že by se během řízení dopustil další trestné činnosti. Zároveň lékařskými zprávami z roku 2024 doložil, že není v dobrém zdravotním stavu. Tyto okolnosti měly být při ukládání trestu zohledněny. I když mu byl trest uložen na dolní hranici hrozící trestní sazby, trestní zákoník zná i možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7.V obecnější rovině lze stěžovateli přisvědčit, že platí, že trestní soudy mají hodnotit, zda délka trestního řízení nebyla dána pochybeními na straně orgánů veřejné moci, a její případnou nepřiměřenost zohledňovat při ukládání trestu (srov. § 39 odst. 3 trestního zákoníku, z judikatury pak nález ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 ). Obecné soudy nicméně těmto otázkám věnovaly pozornost. Uvážily, že délka řízení sice byla vskutku nemalá, nicméně neshledaly ji nepřiměřenou, neboť byla do značné míry dána objektivní složitostí věci, která byla vedena proti několika obviněným a týkala se sofistikovaně skrývané trestné činnosti, a dále tím, že ze strany obviněných došlo i k určitým obstrukcím, byť v případě stěžovatele jen v menší míře. Ústavní soud nadto připomíná (viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06 bod 24), že z procesního pohledu se musejí obecné soudy zabývat těmi průtahy, u kterých obviněný vymezil, v čem je konkrétně spatřuje a ve kterých obdobích k nim mělo docházet a proti kterým také využil prostředky, které měl k dispozici (§ 157a trestního řádu, hlava III. díl 6. zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ústavní stížnost). V projednávané věci stěžovatel průtahy popisuje jen vágně celkovou dobou řízení a neuvádí, že by proti nim nějak brojil naznačenými prostředky, s výjimkou případu prodlevy krajského soudu se zasláním jeho dovolání Nejvyššímu soudu, který se však týká jen období necelých čtyř měsíců. 8.Přiměřenost výše trestu s ohledem na časový odstup od spáchání trestné činnosti byla soudy vyhodnocena, a to tak, že trest odnětí svobody mu byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby. Pokud jde o možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, byť soudy uvážily stěžovatelovy poukazy na jeho bezúhonnost v posledních letech a zdravotní stav, neshledaly přiměřeným k takovému mimořádnému postupu přistoupit vzhledem k existenci pro stěžovatele přitěžujících okolností, jako bylo spáchání více trestný činů či intenzita a delší doba páchání trestné činnosti.
9.Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu