Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Kachyni, zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem, se sídlem Vránova 756/39, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2025, č. j. 3 As 228/2024-62, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2024, č. j. 62 A 5/2024-213, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2.Městský úřad Velké Bílovice ("stavební úřad") rozhodnutím z roku 2023 schválil stavební záměr - přístavbu a nástavbu vinného sklepa - na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatele. Stěžovatel napadl rozhodnutí stavebního úřadu odvoláním u vedlejšího účastníka. Ten částečně doplnil výrok rozhodnutí stavebního úřadu, ve zbytku jej však potvrdil a odvolání zamítl. Proti druhoinstančnímu rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatel brojil správní žalobou. Krajský soud ji nicméně zamítl. Stěžovatel se následně domáhal zrušení rozsudku krajského soudu u Nejvyššího správního soudu. Ten však jeho kasační stížnost rovněž zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3.Nejvyšší správní soud vyhodnotil podle stěžovatele protiústavně část jeho námitek jako nepřípustné s tím, že jde obsahově o totožná tvrzení, která již uvedl v žalobě, jež nijak nereflektují závěry krajského soudu. Tvrzení uplatněná v kasační stížnosti se lišila od těch uplatněných v žalobě a mířila proti závěru krajského soudu ohledně negativních vlivů stavebního záměru na stěžovatelovu vinici. Tento závěr je v rozporu s principy ochrany vlastnictví a legitimního očekávání stěžovatele. Odmítl-li se Nejvyšší správní soud bez dostatečného odůvodnění věcně zabývat námitkami směřujícími proti těmto závěrům krajského soudu, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
4.Argumentaci ohledně negativních vlivů na vinici měly soudy přisvědčit. Stavba bude překážkou přirozenému proudění vzduchu, což může vyústit až v zánik vinice. Dopady stavby přitom podle něj nelze ztotožňovat s vlivem, který mají na révu dva na hranici pozemku rostoucí stromy, jak dovozují soudy. Tím, že se soudy nezabývaly hrozícím zánikem vinice, zasáhly do podstaty stěžovatelova práva vlastnit majetek.
5.Stěžovatel dále napadl závěry obou soudů, podle nichž správní orgány správně vycházely z hranice pozemků evidované v katastru nemovitostí, a stěžovatel se ve stavebním řízení nemůže domáhat zpochybnění evidovaných hranic. Mohla-li mít realizace stavebního záměru na sporné části pozemku nevratné následky nebo ztížit pozdější výkon rozhodnutí civilního soudu, správní orgány nemohou ignorovat věrohodné zpochybnění hranice. V nyní řešené věci oba soudy přehlížely stěžovatelem doložené historické okolnosti zpochybňující vedení hranice. Rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovateli odepřel účinnou ochranu vlastnického práva, neboť stavební záměr zrealizovaný na sporné hranici mu znemožní v budoucnu vést civilní spor bez ohrožení vzniklé stavby. Stavební úřad měl namítaný nesoulad v evidenci hranice vyhodnotit jako překážku bránící provedení stavby. Současně měl řízení přerušit do doby vyřešení sporu.
6.Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces i tím, že se vůbec nezabýval námitkou namířenou proti tomu, že krajský soud neprovedl všechny navrhované důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9.Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že Nejvyšší správní soud porušil jeho základní práva, pokud vyhodnotil část kasačních námitek ohledně negativních vlivů záměru na vinici jako nepřípustných. Tento přístup koresponduje s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS, body 7-8, a řada na něj navazujících rozhodnutí, např. z posledních let rozsudek ze dne 26. 7. 2023, č. j. 1 Azs 78/2023-35, bod 31, nebo rozsudek ze dne 29. 9. 2025, č. j. 2 As 382/2023-105, bod 85). Ústavní soud již dříve označil toto pojetí nepřípustnosti kasačních námitek za ústavně konformní (nález sp. zn. IV. ÚS 623/23 , bod 17). Ačkoli oproti odpovídajícímu žalobnímu bodu stěžovatel v kasační stížnosti námitku částečně formulačně pozměnil, obsah jeho argumentace zůstal v jádru totožný.
10.Určitou výjimkou je v tomto ohledu pouze reakce na stručnou zmínku krajského soudu, že na hranici pozemků již rostou dva vzrostlé stromy, které samy o sobě ovlivňují mikroklima vinice. Stěžovatel se však v kasační stížnosti omezil na lakonické konstatování, že přítomnost dvou vzrostlých stromů, vytvářejících konstantní pěstební podmínky na vinici, nic nemění na potřebě nebránit přístupu světla od severní strany pozemku. Pasáž napadeného rozsudku zmiňující přítomnost dvou stromů představovala spíše postradatelný dílčí argument, bez kterého obstojí závěr krajského soudu (bod 30), že realizací záměru ke změně světelných podmínek nedojde, neboť stavba bude umístěna právě na severní hranici pozemku. Nevypořádání této kasační námitky Nejvyšším správním soudem tak nelze označit za porušení základního práva stěžovatele.
11.Opodstatněná není ani zbývající část námitky stěžovatele, podle níž je samotný závěr krajského soudu ohledně negativních vlivů záměru na vinici v rozporu s principy ochrany vlastnictví a legitimního očekávání. Krajský soud v napadeném rozsudku srozumitelně vysvětlil, že stavebník nemá povinnost chránit kořeny rostlin přerůstající za hranici stěžovatelova pozemku a že vzhledem k umístění stavebního záměru nedojde k významnému ovlivnění světelných a povětrnostních podmínek na vinici (bod 30). Tyto závěry z ústavněprávního hlediska obstojí.
12.Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově tvrzení, že soudy porušily ústavní garanci rovnosti účastníků řízení. Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění svých práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy. Promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Soudní řád správní výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v § 36 odst. 1 s. ř. s., z něhož pro soudy plyne povinnost poskytnout účastníkům rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jeho věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Závěry ohledně nedostatečného prokázání nezákonnosti stavby vychází z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016-42, body 38-39, ze dne 30. 1. 2020, č. j. 1 As 302/2019-27, body 13-14, nebo ze dne 13. 10. 2017, č. j. 1 As 344/2016-42, bod 38). Jestliže stěžovatel nesouhlasí s právními závěry, k nimž ve věci soudy dospěly, nelze samu tuto skutečnost považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. 13.Neopodstatněná je také námitka stěžovatele ohledně přezkumu posouzení spornosti hranice správními soudy. Ve správní žalobě stěžovatel uvedl, že hranice je sporná v důsledku chyby, která vznikla při vedení a obnově katastru nemovitostí, resp. v důsledku nepřesností při podrobném měření a zobrazení předmětu měření v katastrální mapě, při kterém byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem. Krajský soud k této námitce odkázal na to, že uvedená otázka byla již předmětem správního řízení a navazujícího soudního přezkumu iniciovaných stěžovatelem. V rozsudku ze dne 14. 12. 2022, č. j. 29 A 60/2020-70, krajský soud uvedl, že stěžovatelem namítaný nesoulad nelze řešit opravou chyby v katastrálním operátu. Šlo totiž o nesoulad právní, odstranitelný výlučně občanskoprávními prostředky (napadený rozsudek krajského soudu, bod 28). Stěžovatel v žalobních bodech vůbec nenamítal žádné nedostatky v přístupu správních orgánů k této otázce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 1 As 172/2019-31, bod 26-27). Oba soudy se proto těmito aspekty zabývat nemohly. Protože stěžovatel rámoval spornost hranice pozemků jako důsledek nepřesností při vedení a obnově katastru nemovitostí, resp. při podrobném měření a zobrazení v katastrální mapě, soudy se s námitkou vypořádaly ústavněprávně únosným způsobem.
14.Stěžovatel rovněž tvrdil, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nevypořádal kasační námitky namítající opomenutí důkazů v řízení před krajským soudem. Přestože lze Nejvyššímu správnímu soudu vytknout, že tuto námitku ve svém rozsudku vůbec nezmínil, toto pochybení nevyústilo v porušení základních práv stěžovatele. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí není absolutní, soudy nemusí podrobně odpovídat na každou námitku účastníka řízení. Rozsah povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí závisí na konkrétních okolnostech každého případu. Je vždy třeba posoudit, zda argument, na který soud neodpověděl, je pro souzenou věc relevantní a zda mohl mít vliv na výsledek řízení (nález sp. zn. I. ÚS 3143/13 , bod 31, nebo sp. zn. II. ÚS 899/23 , bod 18).
15.Ačkoli opomenutí důkazů může založit nepřezkoumatelnost, resp. protiústavnost napadeného rozsudku (nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ), z tohoto pravidla existují výjimky, a to například tehdy, jde-li o zjevně irelevantní důkazní návrh, případně vyplývá-li implicitně z rozhodnutí, že se soud s daným důkazem vypořádal. Stěžovatel navrhoval provedení důkazů v souvislosti s žalobními body namířenými proti posouzení a) tvrzeného porušení jeho procesních práv ve správním řízení, b) absence povolení a kolaudace stavby lisovny, c) spornosti hranic pozemků a d) negativních dopadů stavebního záměru na stěžovatelovu vinici. S ohledem na způsob, jakým krajský soud tyto námitky vypořádal [napadený rozsudek, body a) 18-22, b) 23-26, c) 28-29, d) 30-31], nelze dovozovat, že by stěžovatelem navrhované důkazy byly způsobilé jakkoli ovlivnit závěry krajského soudu. Zpravidla mohly naopak sloužit pouze k doložení skutečností, které krajský soud označil za nepodstatné pro posouzení zákonnosti postupu správních orgánů v dílčích otázkách. Vedle toho navíc krajský soud řadu navržených listinných důkazů výslovně zohlednil (body 27, 29 a 30). Postup obou soudů proto ve světle citovaných závěrů konstantní judikatury obstojí.
V.
Závěr
16.Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu