Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2025 č. j. 4 Tdo 837/2025-1215, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2025 č. j. 9 To 390/2024-1161 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. září 2024 č. j. 10 T 11/2024-1135, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Tato trestní věc se týká upřednostňování zájemců o nájem městských bytů v centru Brna výměnou za úplatek. Z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel chtěl pomoci své dceři, aby přednostně získala nájem městského bytu, o který opakovaně, ale bezvýsledně žádala. Proto předal svému známému (samostatně stíhaný v jiném trestním řízení) částku ve výši nejméně 360 tis. Kč. Ten následně peníze předal komunálnímu politikovi (též samostatně stíhaný v jiném trestním řízení), aby z pozice člena bytové komise zajistil kladné stanovisko. A tak se také stalo: bytová komise doporučila, aby rada města uzavřela nájemní smlouvu se stěžovatelovou dcerou (19. 5. 2022), a rada města o 14 dní později schválila uzavření nájemní smlouvy. Za to Městský soud v Brně stěžovatele odsoudil za zločin podplacení [§ 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku] k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků (výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků) a k peněžitému trestu ve výši 150 tis. Kč. Krajský soud stěžovatelovo odvolání zamítl, Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. 2.Podle všech tří trestních soudů stěžovatele usvědčuje celá řada důkazů (přehledně srov. bod 8 usnesení krajského soudu). Jde např. o textovou zprávu, kterou zaslal známému, aby mu pomohl se získáním nájmu městského bytu (bod 21 na začátku s. 14 rozsudku městského soudu) či záznamy z odposlechu schůzek, kde jiní obvinění probírají žádost stěžovatelovy dcery. Že se schůzky týkaly stěžovatelovy dcery, plyne jednak z důrazu na to, aby se dcera nedozvěděla o zapojení stěžovatele, jednak z důrazu na to, aby dostala byt, který upřednostňuje (bod 22 tamtéž). Záznamy z odposlechu dále zachycují samotné předání peněz včetně jejich přepočítání a jejich přerozdělení mezi hlavními postavami úplatkářského systému (bod 23 tamtéž). V neposlední řadě stěžovatele usvědčují svědecké výpovědi. Všechny důkazy vytváří ucelený řetězec, který nepřipouští jiný závěr než závěr o vině. Stěžovatel věděl, že jeho známý zná osoby, které jsou schopny za jistý finanční obnos ovlivnit, aby jeho dcera přednostně dostala městský byt. Věděl, proč a za jakým účelem předával peníze (bod 24 tamtéž, dále bod 11 usnesení krajského soudu).
3.V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve předkládá pestrou koláž nálezové judikatury, následně se pouští do podrobné skutkové polemiky (včetně polemiky se skutkovou větou výroku o vině). Stěžovatel namítá, že někteří svědci, jmenovitě jiní obvinění, jejichž věc se řeší zvlášť, nemohli vypovídat jako svědci, neboť "materiálně" nemají postavení svědka. Stěžovatel se domnívá, že trestní soudy je měly poučit, jako by šlo o spoluobviněné. Dále vyčítá trestním soudům, že trestně nestíhaly jeho známého. A konečně kritizuje usnesení o zahájení trestního stíhání, protože neodůvodnilo subjektivní stránku trestného činu.
4.Stěžovatel se v podstatě domáhá kompletního přezkumu závěrů trestních soudů v jakési "čtvrté" instanci. Tím však pomíjí roli Ústavního soudu. Ústavní soud nebude stěžovateli znovu vysvětlovat, jaké důkazy jej usvědčují ze skutku, za který jej trestní soudy odsoudily. Trestní soudy vycházely z rozsáhlého důkazního souboru (svědecké výpovědi, záznamy z odposlechů atd.), které o věci vytváří jasný obraz (srov. bod 8 usnesení krajského soudu). Ukazují, že se skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal stěžovatel. Na argumentaci k nedostatku odůvodnění subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovateli dostalo odpovědi v bodě 21 usnesení Nejvyššího soudu.
5.Argumentace "materiálním svědkem" je nepřípustná. Stěžovatel nemůže doplňovat novou argumentaci až v ústavní stížnosti (např. nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24 , bod 36 a tam uvedená judikatura). Stručně lze ale uvést, že trestní judikatura nebrání, aby původně spoluobvinění vypovídali jako svědci. Aby však nebyli nuceni se sebeobviňovat, právo nevypovídat jim zůstává, zůstávají jim všechna procesní práva obviněných (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1602/2010, č. 13/2012 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu