Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky KREJKAR veřejné obchodní společnosti "v likvidaci", sídlem Pražákova 217/5, Ostrava, zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2025, č. j. 30 Cdo 2367/2025-200, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2024, č. j. 11 Co 184/2024-164, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 54 C 187/2020-145, zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 13 561 370 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu škody za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhém řízení. V jeho důsledku ztratila stěžovatelka možnost podat žalobu na obnovu řízení. V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 27 C 177/2001 bylo pravomocně konstatováno, že nájemní smlouva uzavřená dne 17. 12. 1992 mezi stěžovatelkou a žalovaným byla neplatná. V řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 183/2003 rozhodoval okresní soud o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, kterou proti stěžovatelce podal žalovaný z předchozího řízení. Tato žaloba se opírala o závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. V tomto řízení okresní soud a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") posoudily uzavřenou smlouvu rovněž jako neplatnou, avšak z podnětu dovolání ve věci zasáhl Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 6014/2017, v němž pro neplatnost smlouvy neshledal žádný důvod. Jelikož druhé z uvedených řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, uplynula marně lhůta k podání žaloby na obnovu řízení v prvním řízení. Nepřiměřenost doby řízení již okresní soud konstatoval v kompenzačním řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 489/2017. Okresní soud v nyní posuzované věci neshledal, že by mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou existovala příčinná souvislost. Žaloba na obnovu řízení podle § 228 občanského soudního řádu totiž neslouží k nápravě nesprávného právního posouzení. Navíc způsob, jakým byla v jednom řízení posouzena tzv. prejudiciální otázka, není pro posouzení této otázky v jiném řízení závazný. Později přijatý právní názor proto nemůže být důvodem obnovy řízení. V řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 177/2001 navíc stěžovatelka ani nepodala dovolání, a nevyčerpala tedy všechny prostředky, které měla k ochraně svých práv k dispozici. 3.Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Rychlejší řešení prejudiciální otázky v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 183/2003 by však nikterak neovlivnilo úspěšnost stěžovatelčiny žaloby na obnovu řízení, neboť ani rychleji vydané rozhodnutí by v jiném řízení nebylo pro soudy závazné. Podle ustálené judikatury tak není důvodem pro povolení obnovy řízení.
4.Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu rozhodl krajský soud v souladu s ustálenou judikaturou. Odlišný pozdější právní názor sám o sobě důvodem obnovy řízení není. Žaloba na obnovu řízení není prostředkem k nápravě nesprávného právního názoru. K tomu slouží jiné opravné prostředky. Ani v jednom ze stěžovatelkou zmíněných řízení nebyla prejucidiální otázka platnosti nájemní smlouvy řešena závazně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud pominul precedenční následky své předchozí judikatury (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3347/2022), které mají v občanském právu odraz v ustanovení § 13 občanského zákoníku. Precedenční účinky judikatury Nejvyššího soudu dovodil v minulosti i Ústavní soud (nálezy sp. zn. IV. ÚS 451/05 a I. ÚS 1737/16 ). V řízení sp. zn. 32 C 183/2003 soudy rozhodly, že nájemní vztah v rozhodném období trval, přičemž tento závěr byl nepochybně tzv. ratio decidendi. Takové konečné rozhodnutí, které odpovídá ustálené judikatuře, je tak podle stěžovatelky způsobilé být důvodem obnovy. Jelikož již nájem skončil (v roce 2025 na základě smíru), nemá stěžovatelka jiné prostředky, jak se ve výroku rozhodnutí domoci určení neplatnosti dané smlouvy. I proto by mělo být vydané rozhodnutí důvodem obnovy řízení. Soudy interpretovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu formalistickým a ústavně nekonformním způsobem. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8.Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v tvrzení, že soudy nesprávně vyložily podmínky pro úspěšné uplatnění žaloby na obnovu řízení. Tomu však Ústavní soud nepřisvědčil. Podle § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu platí, že "žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (...)". Podle Ústavního soudu se v napadených rozhodnutích soudy nedopustily neústavního výkladu tohoto ustanovení. 9.Stěžovatelka totiž ve své argumentaci zaměňuje povinnosti soudů při sjednocování soudního rozhodování a výklad podmínek přípustnosti mimořádných opravných prostředků, prolamujících právní jistotu účastníků řízení. Z žádného zákonného ustanovení (ani ústavního principu) nevyplývá, že by právní názor Nejvyššího soudu měl představovat důvod pro změnu pravomocného rozsudku vydaného v jiném řízení. Ostatně stěžovatelka ani v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 177/2001 dovolání nepodala. Podmínky uplatnění mimořádných opravných prostředků jsou dány zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny) a nelze je bez zákonného zmocnění rozšiřovat, zvláště v soukromém právu. Na takovém výkladu nespatřuje Ústavní soud nic formalistického. 10.Jde-li o námitky týkající se samotné "precedenční" závaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, i z judikatury, na kterou stěžovatelka poukazovala, vyplývá, že rozhodnutí nejsou pro soudy formálně závazná (viz bod 15 nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05 ), nota bene zpětně jako důvod jejich opravy. Ústavní soud v této judikatuře stanovil "toliko" povinnost řádně a důkladně odůvodnit postup, kterým se soudy od předchozí judikatury odchylují. Tato povinnost však v dané věci stíhala soudy v řízení sp. zn. 32 C 183/2003, nikoliv v řízení předchozím. V předchozím řízení se soudy z logiky věci nemohly protiprávně odchýlit od pozdějšího rozhodnutí a nerespektovat tak jeho precedenční závaznost. Namítala-li stěžovatelka nedůvodné odchýlení se od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3347/2022, je třeba poukázat na to, že obě napadená rozhodnutí se důvodům odlišnosti dané věci obsáhle věnovala (bod 16 rozsudku krajského soudu a bod 10 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto závěry považuje Ústavní soud za dostatečné a ústavně konformní.
11.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu