Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
5 Tdo 869/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 18. 2. 2026
Spisová značka : 5 Tdo 869/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.869.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě
Přijetí úplatku
Důkaz
Jednočinný souběh
Změna právní kvalifikace
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku § 331 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
5 Tdo 869/2025- 5543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Ch. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 6 To 40/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují , a to pouze ohledně obviněného J. Ch., rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 6 To 40/2024, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 43 T 9/2023. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 43 T 9/2023, byl obviněný J . Ch. uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který mu byl podle § 256 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 25 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve veřejné správě, jehož součástí je oprávnění zadávat veřejné zakázky či působit v hodnotící komisi na dobu 3 let. Tímto rozsudkem soud prvního stupně uznal vinnými ještě další dvě osoby uvedené ve výroku tohoto rozsudku a jednu osobu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. 2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného J . Ch. a dalších dvou spoluobviněných v této věci, obviněný J . Ch. a další spoluobviněný, o nichž rozhodl ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 6 To 40/2024, následovně. Pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve vztahu k obviněnému J . Ch. a dal šímu spoluobviněnému v celém rozsahu a pod bodem II. obviněného J . Ch. uznal vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak zločinem (správně přečinem) přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let (poznámka Nejvyššího soudu: pokud by byla užitá právní kvalifikace správná, měl být úhrnný trest ukládán podle § 256 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 25 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve veřejné správě, jehož součástí je oprávnění zadávat veřejné zakázky či působit v hodnotící komisi na dobu 3 let. Pod tímto bodem rozhodl o vině a trestu i ohledně dalšího spoluobviněného. Dále v bodech II. – IV. odvolací soud rozhodl o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch dalších spoluobviněných a o odvolání dalšího spoluobviněného, pod bodem V. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného J . Ch. zamítl a v bodě VI. konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. 3. Uvedených trestných činů se obviněný J . Ch. podle rozsudku odvolacího soudu dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako technik Správy nemovitostí Městské části Brno-střed přidělil obchodní společnosti KNI-MON DESIGN, s. r. o., zakázku Statutárního města Brno, Správy nemovitostí Městské části Brno-střed, a poté, co byla uvedené společnosti dne 31. 1. 2017 přidělena zakázka na opravu části bytového domu v ulici XY v Brně, si řekl o úplatek s příslibem dalšího přidělování zakázek a následně za přidělení této zakázky převzal na počátku března 2017 od J . M. ve vchodě domu v ulici XY v Brně částku 8 000 Kč jako úplatek. Dále poté, co přidělil obchodní společnosti Stavby Bošovice, s. r. o., v roce 2020 zakázky Statutárního města Brno, Správy nemovitostí Městské části Brno-střed: Opravy bytů na ulici XY v Brně, Opravy oken a zřízení ventilace na ulici XY v Brně a Seřízení oken v chodbě domu na ulici XY v Brně, si řekl a následně za přidělení těchto zakázek převzal v období od měsíce února do července 2020 od Lukáše Neumana před kanceláří na ulici XY v Brně ve dvou případech částky ve výši 5 000 Kč, celkem tedy 10 000 Kč jako úplatek. Tímto jednáním zjednal obchodním společnostem KNI-MON DESIGN, s. r. o., a Stavby Bošovice, s. r. o., u uvedených veřejných zakázek neoprávněnou přednost, čímž tyto dodavatele zvýhodnil před potencionálními jinými dodavateli, kteří by tyto úplatky neplatili, když kritériem pro zadání veřejných zakázek nebyla nejnižší cena či nejvýhodnější podmínky, ale výhradně předpoklad, že uvedení dodavatelé budou ochotni platit požadované úplatky. Obviněný tímto jednáním porušil § 31 a § 6 odst. 1, 2 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, čl. 2 odst. 2.1.2 a čl. 2 odst. 2.2.2 Organizační směrnice č. 38/2008 Městské části Brno-střed a Úřadu městské části Brno-střed v tehdejším znění a čl. 2 odst. 2.1.2 a čl. 2 odst. 2.2.2 Organizační směrnice č. 61/2015 Městské části Brno-střed a Úřadu městské části Brno-střed v tehdejším znění. Obviněný tímto jednáním zjednal obchodní společnosti KNI-MON DESIGN, s. r. o., nemateriální prospěch spočívající v zadání výše uvedené veřejné zakázky a materiální prospěch přinejmenším ve výši 8 000 Kč a obchodní společnosti Stavby Bošovice, s. r. o., zjednal nemateriální prospěch spočívající v zadání výše uvedených veřejných zakázek a m ateriální prospěch nejméně ve výši 10 000 Kč. II. Dovolání obviněného
4. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J . Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Obviněný nejprve namítl, že výpovědi svědka Lukáše Neumana a spoluobviněného J. M., na jejichž základě byl uznán vinným, nebyly konzistentní a v průběhu trestního řízení se opakovaně a účelově měnily, proto nemohly sloužit jako důkaz podporující verzi obžaloby a soudy nižších stupňů měly aplikovat zásadu in dubio pro reo . Obviněný dále namítl, že odvolací soud jeho odvolací námitku týkající se neprovedení jím navrhovaného důkazu výslechem svědka T . K. odůvodnil prostým konstatováním, že soud prvního stupně tomuto návrhu nevyhověl. Neuvedl však, z jakých důvodů jeho návrhu nebylo vyhověno a jakým konkrétním úkonem mu nebylo vyhověno.
6. Obviněný dále uvedl, že byl uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství, nicméně podle něj není z napadeného rozsudku zřejmé, kdo měl být dalším spolupachatelem a jakého jednání více osob se měl účastnit. 7. Podle obviněného pak ani z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by jakoukoli zakázku přidělil nebo že by vůbec mohl mít vliv na přidělování veřejných zakázek. Stejně tak nebylo prokázáno, že by si řekl o úplatek a po jeho přijetí by přidělil slíbenou zakázku či někomu zjednal výhodu. Pokud měl od spoluobviněného J . M. přijmout částku 8 000 Kč s odstupem více než měsíce ode dne přidělení veřejné zakázky, pak nebyla prokázána žádná souvislost mezi přidělením zakázky a přijetím předmětné částky. Podle obviněného je v rozporu s důkazní situací a obecnou logikou skutkové zjištění, že požadoval úplatek až poté, co byla veřejná zakázka již přidělena a realizována. Uvedené platí i v případě přijetí částky v celkové výši 10 000 Kč od Lukáše Neumana, kterou měl údajně žádat poté, co přidělil obchodní společnosti Stavby Bošovice veřejné zakázky Statutárního města Brna, Správy nemovitostí Městské části Brno-střed.
8. Obviněný dále zpochybnil možnost jednočinného souběhu trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, když sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkazoval na judikaturu, podle které jednočinný souběh uvedených trestných činů není připuštěn, a přesto jej jimi uznal vinným. Jednočinný souběh přitom vyloučil i soud prvního stupně. 9. Podle obviněného i časové souvislosti svědčí o tom, že se předmětného skutku nedopustil. V době, kdy měl žádat úplatek od Lukáše Neumana, již byla celá kauza prověřována v přípravném řízení a žádná rozumná osoba by v této době neoslovila osobu, která již byla obviněna, s žádostí o úplatek.
10. Obviněný dále namítl, že nebyla zachována totožnost skutku. V průběhu přípravného řízení totiž došlo k mnoha změnám právní kvalifikace, když jeho protiprávní jednání bylo nejprve kvalifikováno jako přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství. Následně došlo ke změně právní kvalifikace a jednání bylo posuzováno jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství a dále bylo jednání posuzováno opět jako přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zákoníku a zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství. Ke změnám právní kvalifikace pak došlo i před soudy nižších stupňů, když každý ze soudů zaujal jiný názor ohledně právního posouzení skutku. 11. Podle obviněného soudy nižších stupňů zcela přejaly tvrzení Lukáše Neumana a J . M. , která byla vnitřně rozporná a opakovaně se měnila při jednotlivých výsleších v průběhu celého trestního řízení, a naopak zpochybňovaly jeho vlastní tvrzení, ačkoliv pro takové závěry nebyly provedeny žádné důkazy, čímž došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tak například J . M. nejdříve uvedl, že mu peníze nedával, následně uvedl, že mu dal 8 000 Kč, poté v další výpovědi uvedl, že mu dal 10 000 Kč. Při své první výpovědi dále uvedl, že Lukáš Neuman předal obviněnému peníze v roce 2018, následně předložil fakturu z roku 2020 a začal účelově tvrdit, že se spletl a že k předání peněz došlo až v roce 2020. Stejně tak svědek Lukáš Neuman nejprve sdělil, že peníze obviněnému předal na ulici, následně uváděl, že mu je předával nadvakrát, jednou ve výtahu a podruhé v průjezdu, a v hlavním líčení uvedl, že mu je předal v domě. Nadto obviněný upozornil, že po údajném předání peněz pro něj J . M. již nerealizoval další zakázky. Není proto logické předávat peníze, když mu následně žádné další zakázky nebyly přiděleny a ani o ně nežádal. Soudy nižších stupňů též vůbec nepřihlédly k výpovědi svědka Petra Kosmáka, který v rámci hlavního líčení uvedl, že obviněný nebyl do věci zasvěcen a o systému přidělování zakázek a vybírání úplatků nebyl informován. Nadto soudy nižších stupňů vycházely z výpovědí těchto osob, které se ale dopustily stejné trestné činnosti ve shodné věci, navíc svědek Lukáš Neuman k osobě spoluobviněného J . M. uvedl, že osoby ze Správy nemovitostí Městské části Brno-střed a radnice vydíral a rozešel se s ním ve zlém. 12. Obviněný dále zpochybnil věrohodnost spoluobviněného J . M. , podle kterého Ondřej Holub měl předávat úplatek obviněnému J . Ch. , což ale Ondřej Holub i obviněný popřeli. Obviněný navíc byl v té době na dovolené. Uvedené tvrzení tak nebylo nijak prokázáno a k obvinění pro tento skutek nedošlo. Soudy nižších stupňů proto měly zohlednit, že J . M. uváděl v průběhu trestního řízení i jiné prokazatelně nepravdivé skutečnosti, což měly zohlednit i ve vztahu k dalším jím uváděným tvrzením.
13. Obviněný závěrem namítl, že skutková věta obsahuje nepravdivé údaje, když je v ní uvedeno, že přidělil obchodní společnosti KNI-MON DESIGN zakázku Statutárního města Brno, Správy nemovitostí Městské části Brno-střed. Avšak obviněný žádné zakázky nepřiděloval a nebyl proveden žádný důkaz, který by uvedené zjištění prokazoval. Stejně tak je nepravdivá část skutkové věty, kde je uvedeno, že si obviněný řekl o úplatek s příslibem dalšího přidělování zakázek. Sám spoluobviněný J . M. uvedl: „J. Ch. jsem dal jedno u úplatek 8 000 Kč, jinak to ale bylo podle stejného klíče – platil jsem R . F. nebo Pavlu Ovčarčinovi. U tohoto jednoho případu jsem pochopil, že z toho nic nemá, tak jsem mu chtěl přilepšit.“ I v případě přijetí úplatku od Lukáše Neumana je ve skutkové větě nesprávně uvedeno, že úplatek převzal před kanceláří na ulici XY, přitom podle výpovědí svědka k tomu došlo na jiných místech (jednou uvedl, že k předání došlo v ulici XY , jednou ve výtahu a průjezdu domu XY a jednou v domě v ulici XY).
14. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k jeho osobě zrušil a sám rozhodl o tom, že se obviněný zprošťuje obžaloby. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout tak, že se zrušuje rozsudek soudu prvního stupně a obviněný se zprošťuje obžaloby.
III. Vyjádření státního zástupce
15. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.
16. Státní zástupce nejprve uvedl, že dovolání obviněného je v části týkající se výhrad proti správnosti skutkových zjištění opakováním jeho dosavadní obhajoby, se kterou se soudy nižších stupňů již správně vypořádaly, a takové dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné. Obviněný navíc postavil své dovolání i na výhradách proti hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a proti závěrům, k nimž na podkladě hodnocení důkazů dospěly, a naopak předkládal vlastní verzi založenou na vlastní interpretaci důkazů, resp. obviněný namítal rozpor skutkových závěrů s vlastní obhajobou. Podle státního zástupce tak tyto námitky bylo možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou mírou tolerance, jsou však zjevně neopodstatněné. Obviněný byl totiž usvědčen konzistentními výpověďmi spoluobviněného J . M. a svědka Lukáše Neumana, kteří jej jednoznačně a spolehlivě označili za osobu, která od nich žádala a obdržela úplatky ve výši 8 000 Kč a 2x 5 000 Kč. Soudy nižších stupňů se přitom zabývaly i věrohodností jejich výpovědí, přitom zdůraznily, že i s ohledem na jejich nedobré vztahy je nemyslitelné, aby ve vztahu k dovolateli oba shodně tvrdili něco, co neodpovídá skutečnosti. K námitce obviněného, že neměl žádný vliv na přidělování jednotlivých zakázek, státní zástupce uvedl, že z vyjádření J . M. vyplynulo, že mu na pokyn Petra Kosmáka několikrát zadával práci s tím, že bylo na obviněném, kde a jak práci zadá, nadto obviněný mu sdělil, že když zaplatí, bude snadnější zadávat mu v budoucnu další zakázky. Petr Kosmák ve své výpovědi zdůraznil, že jako vedoucí techniků měl pod sebou také obviněného jako technika, přitom každý z techniků měl v gesci určitý okruh domů, kde zajišťoval drobné opravy a zajišťoval řemeslníky, kteří poté opravy prováděli. Z uvedeného tak podle státního zástupce vyplývá zásadní podíl obviněného na přidělení zakázky konkrétnímu subjektu. 17. Státní zástupce dále uvedl, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je dostatečně srozumitelně vyjádřeno, kdo měl být spolupachatelem obviněného při páchání nyní projednávané trestné činnosti. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost více pachatelů, přitom konkrétně obviněný J . Ch. se trestného činu podle § 256 tr. zákoníku dopustil společným jednáním s Lukášem Neumanem a J. M. 18. Státní zástupce přisvědčil obviněnému, když namítal, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že k přijetí peněz obviněným od Lukáše Neumana došlo před kanceláří na ulici XY, přestože svědek Lukáš Neuman uvedl, že peníze předával na ulici XY . Nicméně podle státního zástupce se nejedná o rozhodné skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu, naopak takový nesoulad označil za bezvýznamný. Tato námitka proto nemohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 p ísm. g) tr. ř. a tímto rozporem ani nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo . Pokud se totiž podaří pochybnosti odstranit volným hodnocením důkazů podle vnitřního přesvědčení po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu, pak není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, pokud tyto důkazy svědčí o jeho vině, i když jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory. 19. K námitce, kterou obviněný zpochybnil jednočinný souběh trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku, státní zástupce odkázal na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 15 Tdo 1111/2024, které připustilo možnost jednočinného souběhu uvedených trestných činů. Proto považoval tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. 20. Státní zástupce nesouhlasil ani s tím, že by v důsledku opakovaných změn právní kvalifikace nebyla zachována totožnost skutku, jak obviněný namítal. Předně uvedl, že tato námitka nenaplňuje žádný z uplatněných dovolacích důvodů, navíc k takové vadě nedošlo. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, nebo dokonce je-li jen částečně zachována totožnost jednání a následku, přitom to neznamená, že mezi skutky uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a odsuzujícím rozsudku musí být naprostá shoda. V nyní projednávané věci byla totožnost skutku zachována ve vztahu k jednání i ve vztahu k následku, a to i přes drobné modifikace popisu jednání obviněného, kterým bylo pouze upřesněno jeho jednání. Nadto ještě doplnil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro obviněného rozhodnutím překvapivým, když pro oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, bylo zahájeno trestní stíhání.
21. Podle státního zástupce pak ani skutečnost, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je poměrně stručné a odkazuje na skutkové závěry soudu prvního stupně, jej nečiní nezákonné. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jehož závěry přebral též Ústavní soud, musí soudní rozhodnutí dostatečně uvádět důvody, na nichž jsou založena, avšak rozsah této povinnosti se může měnit podle okolností každého případu. Tato povinnost nemůže být chápána tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument, podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, pokud odvolací soud napadené rozhodnutí řádně přezkoumal a s učiněnými závěry se ztotožnil. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmě, že odvolací soud této povinnosti dostál a rovněž reagoval na námitky obviněného.
22. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 23. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k případné replice, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 26. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 27. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apo d. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 28. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto p ráv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. b) Obecně k námitkám obviněného
29. Předně je třeba uvést, že obviněný podstatnou část své dovolací argumentace založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jeho procesní obrana totiž stála zejména na tom, že byl shledán vinným na základě pouhých dvou důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, a sice výslechu svědků Lukáše Neumana a spoluobviněného J . M. , jejichž výpovědi se v průběhu trestního řízení opakovaně měnily a které soudy nižších stupňů řádně nevyhodnotily. Obviněný dále namítal, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s výpovědí svědka Petra Kosmáka, který potvrdil, že obviněný do korupčního systému nebyl zapojen. Takové námitky jsou ve své podstatě námitkami skutkovými a procesními, které zásadně neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo uvedeno shoda, neboť jde o pouhou polemiku, jak má soud hodnotit důkazy a k jakým závěrům má soud na jejich základě dospět. Obviněný ovšem tyto námitky dále doplnil námitkami odpovídajícími alternativám uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. Předně zpochybnil, že by některé rozhodné skutkové závěry, na jejichž základě bylo vyvozováno naplnění znaků trestného činu kladeného obviněnému za vinu, měly jakýkoliv podklad v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Konkrétně namítl, že vůbec neměl žádný vliv na přidělování veřejných zakázek, k čemuž nebyl opatřen žádný důkaz, tedy nemohl nikomu zjednat přednost při zadávání veřejné zakázky, nebylo tak ani prokázáno, že po někom požadoval úplatek za předchozí přidělení veřejné zakázky. Dále obviněný namítl, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz, a to výslech svědka T . K. , přitom o tomto navrženém důkazním prostředku ani nijak nerozhodl, a tudíž jeho neprovedení ani nijak neodůvodnil. Přitom mělo jít o klíčový důkaz k prokázání převzetí úplatku obviněným. Obviněný k tomu doplnil, že uvedené pochybení namítal i v odvolacím řízení, přitom odvolací soud tuto námitku vypořádal pouhým konstatováním, že soud prvního stupně tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Také tato námitka obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, již nyní lze uvést, že ji Nejvyšší soud zároveň považoval za opodstatněnou. Proto Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání obviněného podle některé z alternativ uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., ale bylo namístě napadené rozhodnutí z podnětu podaného dovolání přezkoumat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., tedy přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přitom k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Nejvyšší soud se tak mohl zabývat i dříve označenými námitkami proti závěrům soudů nižších stupňů o skutkovém stavu, třebaže by samy o sobě uplatněné dovolací důvody nenaplnily, přičemž některé z nich též shledal opodstatněné. c) K námitce opomenutého důkazu
30. Jednou z výhrad obviněného bylo, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho důkazním návrhu na výslech svědka T . K. , který měl být zaměstnancem Lukáše Neumana, a to nejen k posouzení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného J . M., ale i k prokázání klíčového tvrzení, zda obviněný přijal od svědka J . M. peníze jako úplatek. Tuto námitku obviněný uplatnil i ve svém odvolání a odvolací soud ji přešel prostým konstatováním, že soud prvního stupně tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl a že obviněný v dalších hlavních líčeních tento důkazní návrh ani opětovně k provedení nenavrhl.
31. V tomto směru je třeba s obviněným souhlasit a uznat jeho námitku za opodstatněnou. Ústavní soud v řadě svých nálezů (viz např. nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nález ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, nález ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09) vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Jedním z procesních práv obviněného v řízení před soudem je navrhovat důkazy. Soud sice není povinen všechny navržené důkazy provést, je však jeho povinností o důkazním návrhu obviněného rozhodnout a v případě nevyhovění tomuto návrhu jasně odůvodnit, proč tak učinil. Přitom neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pokud soud o důkazním návrhu nerozhodne, případně zamítnutí důkazního návrhu adekvátně neodůvodní, jedná se o tzv. opomenutý důkaz, a tím zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.).
32. Obviněný v hlavním líčení konaném dne 29. 11. 2023 navrhl provést důkaz výslechem svědka T . K. k posouzení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného J . M. , který totiž v přípravném řízení při svém výslechu dne 16. 12. 2020 mimo jiné uvedl, že ví o tom, že obviněný J . Ch. převzal úplatek i od Lukáše Neumana, což mu měl sdělit T . K. , který pracoval pro Lukáše Neumana. Obviněný proto navrhl provést výslech svědka T . K. , aby uvedené tvrzení spoluobviněného J . M. vyvrátil, neboť podle obviněného nebylo pravdivé. Tím zároveň chtěl docílit, aby se soud prvního stupně více zabýval věrohodností spoluobviněného J . M. a pravdivostí jeho výpovědi, kterou obviněný v průběhu celého trestního řízení zpochybňoval. Soud prvního stupně se však tímto důkazním návrhem vůbec nezabýval, neprovedl jej a ani o něm nerozhodl. Jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz. Zároveň se jednalo též o podstatný důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Obviněný vznesl uvedený důkazní návrh k posouzení věrohodnosti výpovědi obviněného J . M. , ovšem netýkal se jen tohoto posouzení, ale i zjištění, nakolik obviněný skutečně přijímal úplatky, zvláště pak za situace, kdy měl podplácet nejen spoluobviněného J . M. , ale i Lukáše Neumana, zaměstnavatele svědka. Jak přitom uvedly oba soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí, obviněný byl shledán vinným na základě pouhých dvou důkazů, a sice výpovědi spoluobviněného J . M. a svědka Lukáše Neumana, kteří navíc podle obsahu spisového materiálu své výpovědi opakovaně i v podstatných okolnostech měnili. 33. Za této situace, kdy se zdá návrh obviněného na provedení dalšího důkazního prostředku, kterým by mohla být nejistota o skutkovém průběhu objasněna, je třeba se takovým návrhem důkladně zabývat. To ovšem zjevně soud prvního stupně neučinil, neboť z jeho postupu je patrné, že tento návrh reálně opomněl, neboť o něm jednak nerozhodl, jednak své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Neměl-li soud, jemuž byl návrh učiněn (vlastně jde jak o soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně), jasné stanovisko podpořené některým z důvodů aprobovaných Ústavním soudem, jak byly rozvedeny shora, je třeba považovat takový důkaz za opomenutý. Nejvyšší soud v tomto směru nemůže jen doplnit zcela absentující odůvodnění soudů nižších stupňů, neboť z jejich postupu vůbec není seznatelné jejich stanovisko a argumentace, kterou by mohl dále rozvést, proč zrovna tohoto důkazu není třeba. Kromě toho má Nejvyšší soud, který ovšem sám dokazování neprovádí a nemůže tak ani doposud provedené důkazy hodnotit, jakož i na jejich základě uzavřít, nakolik přesvědčivě z nich určité závěry vyplývají, zjevně i jiný náhled na potřebnost provedení nabídnutého důkazu. Nejvyšší soud totiž považuje znalost svědecké výpovědi navrženého svědka za prospěšnou a potřebnou k posouzení případu, a to už jen proto, že spoluobviněný J . M. zjevně své verze opakovaně i v poměrně podstatných okolnostech měnil, přizpůsoboval, a to i s vidinou pozdějšího zvýhodnění získaného takovou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení pro vlastní výsledek proti němu vedeného trestního řízení. V této spojitosti je možno poukázat na ustálenou judikaturu k obezřetnému posuzování usvědčujících výpovědí spolupracujících obviněných, kterou je možno použít přiměřeně i na osoby jinak kooperující s orgány činnými v trestním řízení pod příslibem či s vidinou vylepšení vlastní pozice při rozhodování zejména o trestu (za všechny srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, nebo rozsu dek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 10. 2025, č. stížnosti 48303/21), a to přiměřeně i v případech, že jim není postavení spolupracujícího obviněného přiznáno. Právě s ohledem na měnění verzí uvedeným spoluobviněným J . M. , což byl v podstatě výlučný důkaz viny obviněného, jde-li o dílčí útok spočívající v přijetí úplatku od něj za jeho zvýhodnění při přidělení veřejné zakázky, bylo rozhodně namístě se nespokojit s jeho výpovědí a jejím vyhodnocením, ale využít veškeré nabízené důkazní prostředky, které by měly potenciál naplnit judikaturní požadavek obezřetného přístupu k takové usvědčující výpovědi spoluobviněného, zvláště jde-li o střet dvou verzí plynoucích z výpovědí dvou osob (tzv. střet tvrzení), a to dokonce dvou obviněných (z nichž ani jeden nevypovídá pod hrozbou postihu za křivou výpověď).
34. Nadto lze ještě stručně doplnit, že nemůže obstát ani vypořádání této námitky obviněného J . Ch. odvolacím soudem, který obviněnému vytkl, že provedení tohoto důkazu ani opětovně nenavrhoval. Obviněný totiž nemusí své důkazní návrhy opakovat, postačí, pokud provedení určitého důkazu navrhne pouze jednou. Soud prvního stupně tak měl povinnost se tímto návrhem obviněného zabývat, a to i přesto, že v pozdějších fázích řízení před soudem prvního stupně již tento svůj návrh znovu nezopakoval.
35. Ovšem opomenutí zmíněného důkazního návrhu je jen jedním z více důvodů, proč závěry soudů nižších stupňů, jak je ve stručné podobě vyjádřily oba soudy nižších stupňů ve výroku svých rozsudků v popisu skutku, který se týkal obviněného J . Ch. , jsou pochybné a nepřesvědčivé. Dokonce lze konstatovat, že takto formulované konečné závěry (na str. 51 rozsudku odvolacího soudu) ani samy o sobě nenaplňují veškeré znaky trestných činů kladených obviněnému za vinu.
d) K pochybnostem o skutkových závěrech, jejich úplnosti a jejich právní kvalifikaci
36. Obviněný ve svém dovolání uplatnil též další opodstatněné námitky proti skutkovým závěrům učiněným soudy nižších stupňů. Tyto námitky sice představují jeho ustálenou obhajobu, kterou uplatňoval v řízení před soudem prvního i druhého stupně, ovšem jeho námitky doposud nebyly beze zbytku vypořádány takovým způsobem, že by o skutkových závěrech soudů nižších stupňů nepřetrvávaly vážné pochybnosti. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru o vině obviněného prakticky výlučně na základě výpovědí svědka Lukáše Neumana (vůči němuž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno) a původně spoluobviněného J . M. (dnes již pravomocně odsouzeného). Podle soudů nižších stupňů výpovědi těchto osob dostatečně prokázaly vinu obviněného, když svědek Lukáš Neuman i spoluobviněný J . M. podrobně popsali jednání obviněného J . Ch. a okolnosti, za kterých mu úplatky poskytli, a zároveň soudy neshledaly žádné důvody, pro které by tyto jejich výpovědi měly být posouzeny jako nevěrohodné. Uvedené závěry soudů nižších stupňů obviněný v průběhu celého trestního řízení zpochybňoval, jeho námitky však náležitě a přesvědčivě soudy nižších stupňů nevypořádaly. V obou případech (dvou případech úplatkářství) přitom šlo o klasický případ tvrzení proti tvrzení, který je třeba obzvláště pečlivě posuzovat, když není jiných důkazů k dispozici, a to navíc za situace, kdy usvědčující výpovědi jsou činěny s vidinou vlastního lepšího výsledku v trestním řízení vedeném proti takové vypovídající osobě (která má alespoň v určité fázi trestního procesu postavení obviněného). K tomu lze odkázat na úvahy a nástin judikatury, jak byly uvedeny shora.
37. Soudy nižších stupňů se nezabývaly ani přesnou dikcí jednotlivých vyjádření a jejich vývojem v průběhu trestního řízení, nekonfrontovaly změny v postojích těchto osob a jejich možných důvodech. Obviněný J . Ch. také celkem důvodně poukazoval na různé varianty výpovědi těchto osob, upozornil též, že J . M. podle svých slov chtěl obviněnému přilepšit, protože věděl, že ze zakázek nic nemá. Ani s tím se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly. Především ale z těchto předestřených verzí, stejně tak ani z popisu skutku užitého soudy nižších stupňů, nevyplývá, že by obviněný J . Ch. přijal úplatek za to, že v souvislosti se zadáním veřejné zakázky zjednal J . M. jako dodavateli přednost nebo výhodnější podmínky, když z popisu skutku i z výpovědi J . M. vyplývá, že měl přijmout peníze až poté, co byla daná konkrétní veřejná zakázka zadána. Z popisu skutku ani nevyplývá, že by činnost obviněného J . Ch. byla jen jakýmsi pomyslným článkem řetězu, jehož jiné články by odpovídaly činnosti dalších osob – spoluobviněných, s nimiž byl předem na zjednání výhody při zadání veřejné zakázky J . M. domluven. Ani to v popisu skutku uvedeno není, o předchozí vzájemné dohodě s dalšími spoluobviněnými soudy nižších stupňů neuvedly ničeho ani v popisu skutku, ale ani v odůvodnění (byť to by nestačilo), nevyplývá to ani z dalších důkazů, jak poukazoval obviněný J . Ch. ve svém dovolání i v předchozích podáních (svědek Petr Kosmák takové jeho zapojení vyloučil). V tomto směru není možno vyjít ani z vysvětlení podaného státním zástupcem ve vyjádřením k dovolání, že spolupachatelé jsou jasně označeni, neboť jde právě o J . M. a Lukáše Neumanna. Ovšem tyto dvě osoby nebyly v postavení možného pachatele, který by zjednával při zadání veřejné zakázky některému z dodavatelů přednost nebo výhodnější podmínky, když samy byly právě zvýhodněny při zadání veřejné zakázky.
38. Nyní již konkrétně. V hlavním líčení byl vyslechnut svědek Lukáš Neuman, který ve vztahu k obviněnému uvedl, že ho obviněný kontaktoval s tím, že by pro něj měl nějaké práce, a to rekonstrukce dvou bytů. Za tyto dvě rekonstrukce musel svědek obviněnému odvést 10 %, když obviněný za svědkem přišel a řekl mu, že musí odevzdat 10 % ze zakázky. Jednalo se o dvě zakázky do 50 000 Kč, svědek tak obviněnému, poté, co mu byla zakázka již přidělena, odevzdal přibližně 9 000 Kč, přitom uvedené jednání se stalo v roce 2020. Původně spoluobviněný J . M. v řízení před soudem nevypovídal, v přípravném řízení však byl vyslechnut jako obviněný, a to dne 1. 9. 2020, přitom v jeho výslechu se pokračovalo i dne 16. 12. 2020. Ve vztahu k obviněnému J . Ch. nejprve uvedl, že obviněného zná, byl to jeden z techniků, který mu zadával práci a kterému dal jednou úplatek ve výši 8 000 Kč. K tomu doplnil, že u tohoto jednoho případu předání úplatku J . Ch. pochopil, že (obviněný) z toho nic nemá, tak mu chtěl přilepšit. Při pokračování výslechu obviněného dne 16. 12. 2020 pak obviněný J . M. uvedl, že během práce na zakázce chodil obviněný J . Ch. na kontroly a během jedné kontroly v dubnu roku 2017 mu předal v chodbě domu na ulici XY 10 000 Kč, neboť se obviněný J . Ch. vyjádřil, že když mu dá peníze, bude snadnější zadávání dalších prací, přitom si nevzpomněl, zda od obviněného následně dostal další zakázku. Dále J . M. uvedl, že obviněný J . Ch. si neřekl o konkrétní částku, ale souhlasil s částkou, kterou mu nabídl, následně tuto skutečnost o předání částky 10 000 Kč obviněnému sdělil svědkovi Lukáši Neumanovi. K dotazu pak uvedl, že Lukáš Neuman chtěl, aby si obviněného J . Ch. naklonili na svoji stranu, obviněný nežádal konkrétní částku, ale J . M. mu chtěl vyjít vstříc. Spoluobviněný J . M. pak při tomto výslechu také uvedl, že obviněný J . Ch. peníze převzal i od Lukáše Neumana, což mu sdělil T . K., který spolupracuje s Lukášem Neumanem. Dále doplnil, že dne 13. 7. 2020 viděl obviněného J . Ch. na ulici XY , jak přebírá dokumentaci a bankovky od muže, který přijel ve voze s nápisem elektro Holub, přitom to byl stejný muž, který za ním jezdil na ulici XY , kde dělal zakázku.
39. Na základě těchto výpovědí pak soudy nižších stupňů dospěly k závěru o vině obviněného. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry souhlasil i soud odvolací, uvedl, že svědek Lukáš Neuman a spoluobviněný J . M. potvrdili, že při zakázce, kterou měl na starosti obviněný, mu museli dát úplatek, o který si dokonce řekl, aby zakázku získali. Zároveň z výpovědí těchto osob vyplynulo, že vůči sobě navzájem chovají silné antipatie a jejich vztahy rozhodně nejsou dobré, proto soud prvního stupně považoval za vyloučené, aby se oba společně domluvili a obviněného J . Ch. křivě obvinili. Nadto svědek Lukáš Neuman v řízení před soudem v podstatných věcech vypovídal shodně jako v přípravném řízení, proto zde nebyl žádný důvod hodnotit jejich výpovědi jako nevěrohodné. Soud prvního stupně proto vzal za prokázané, že si obviněný jako technik Správy nemovitostí městské části Brno-střed při zadání oprav bytů ve vlastnictví městské části Brno-střed řekl o úplatek, čímž se dopustil zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku, odvolací soud pak jeho jednání kvalifikoval jednak jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 2 tr. zákoníku (poznámka Nejvyššího soudu – jedná se o přečin, a nikoli zločin). 40. Obviněný se v průběhu celého trestního řízení bránil tím, že se předmětného skutku nedopustil, že jeho vina je založena na výpovědích dvou osob, které se v průběhu jednotlivých výslechů měnily a které jsou vnitřně rozporné, nadto nebylo prokázáno, že by měl jakýkoliv vliv na přidělování zakázek konkrétním subjektům a soudy nižších stupňů nepřihlédly k důkazům, které svědčily v jeho prospěch. Některým těmto námitkám obviněného musel dát Nejvyšší soud za pravdu, soudy nižších stupňů se věcí dostatečně nezabývaly, neověřily, jak to bylo v daném případě se zadáváním označených veřejných zakázek (resp. nevyzvaly státního zástupce, aby tuto pochybnost vyvrátil).
41. Nejprve je třeba uvést, že odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů jsou ve vztahu k obviněnému velmi stručná a z provedených důkazů zcela jasně nevyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Jak již bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů dospěly k závěru o vině obviněného na základě výpovědí svědka Lukáše Neumana a spoluobviněného J . M. , kteří uvedli, že obviněný po nich žádal, resp. od nich přijal peněžní prostředky v řádu nižších tisíců Kč. Soudy nižších stupňů tak závěr o vině obviněného (a naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu) dovodily pouze z učiněného zjištění (na základě uvedených výpovědí), že obviněný požadoval peněžní prostředky (ačkoliv sám J . M. ani to netvrdil), aniž by se zabývaly naplněním všech znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů totiž ve svých rozhodnutích vůbec neuvedly, jak obviněný ovlivnil zadání veřejné zakázky ve prospěch konkrétního dodavatele, resp. zda obviněný měl vůbec vliv na přidělení zakázek jednotlivým dodavatelům, přitom ovlivnění uvedených veřejných zakázek obviněným ve prospěch určitých dodavatelů ani z provedených důkazů nevyplývá (rozhodně ne z výpovědi J . M. , který měl o své vůli poskytnout peněžní plnění obviněnému J . Ch. jako jakousi odměnu za tuto dříve přidělenou zakázku a zároveň s výhledem do budoucna, kvůli náklonosti a potenciálním zvýhodnění či upřednostnění při dalším zadávání veřejných zakázek, které ale už obviněnému nebylo vůbec kladeno za vinu; jinými slovy nebyla tvrzena a ani prokázána spojitost přijatých peněz s ovlivněním zadání označené veřejné zakázky, jak je uvedeno v popisu skutku). 42. Nejvyšší soud se nejprve zabýval výpovědí spoluobviněného J . M. Ten při svém výslechu v přípravném řízení dne 1. 9. 2020 uvedl, že obviněnému dal jednou úplatek ve výši 8 000 Kč, neboť pochopil, že z toho nic nemá, tak mu chtěl přilepšit. Při výslechu dne 16. 12. 2020 pak uvedl, že obviněnému dal úplatek ve výši 10 000 Kč, neboť mu obviněný sdělil, že když mu dá peníze, bude snadnější zadávání dalších prací, přitom si neřekl o konkrétní částku, ale souhlasil s částkou, kterou mu nabídl. K tomu doplnil, že si společně s Lukášem Neumanem chtěli obviněného naklonit na svoji stranu, proto mu dal částku ve výši 10 000 Kč. Zároveň si nevzpomněl, že by od obviněného ještě nějakou další zakázku dostal. Předně je třeba upozornit na rozpor v uvedené výpovědi, když jednou spoluobviněný J . M. uvedl, že částku ve výši 8 000 Kč obviněnému poskytl, aniž by si o ní řekl, neboť mu chtěl dát něco na přilepšenou, a podruhé uvedl, že si o ni obviněný řekl pro snadnější zadávání budoucích zakázek a že si chtěl společně s Lukášem Neumanem naklonit obviněného na svoji stranu. Tímto rozporem se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly, přestože prvně uvedené tvrzení spoluobviněného J . M. (a potvrzované výpovědí svědka Petra Kosmáka) nasvědčuje tomu, že obviněný do systému přidělování zakázek za poskytnutí úplatku zasvěcen nebyl. Na tomto místě je třeba též upozornit, že z této výpovědi není zřejmé, zda obviněný úplatek „pouze“ přijal nebo zda jej žádal, a přesto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že si obviněný o úplatek řekl (žádal). Uvedené rozlišení je přitom podstatné nejen pro právní kvalifikaci podle § 331 tr. zákoníku. Nadto z uvedené výpovědi ze dne 16. 12. 2020 vyplynulo, že spoluobviněný J . M. úplatek ve výši 10 000 Kč obviněnému poskytl, neboť si ho chtěl naklonit na svoji stranu, tedy pro snazší přidělování budoucích zakázek. Přitom spoluobviněný J . M. si nevzpomněl, že by pracoval na další zakázce, kterou měl na starosti obviněný, a shodně i obviněný v průběhu trestního řízení uváděl, že na další zakázce již spoluobviněný J. M. nepracoval. Z uvedené výpovědi tak vůbec nevyplývá, že by obviněný ovlivnil přidělení této konkrétní veřejné zakázky spoluobviněnému J . M. na úkor jiných dodavatelů, když úplatek dostal až pro budoucí přidělení zakázek, žádné takové další případy však prokázány nebyly (nebyly ani státním zástupcem tvrzeny). Přesto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný v případě veřejných zakázek uvedených ve skutkové větě zjednal neoprávněnou přednost, čímž spoluobviněného J . M. zvýhodnil před potencionálními jinými dodavateli, kteří by tyto úplatky neplatili, přičemž kritériem pro zadání veřejných zakázek nebyla nejnižší cena, ale předpoklad, že uvedení dodavatelé budou ochotni platit úplatky. Též svědek Lukáš Neuman uvedl, že obviněný si o úplatek řekl až poté, co již zakázku získal a pracoval na ní, tedy ani z jeho výpovědi není zřejmé, že by obviněný ovlivnil přidělení této veřejné zakázky v jeho prospěch. V této souvislosti je možné ještě doplnit, že provedenému dokazování neodpovídá ani závěr soudů nižších stupňů, který je uveden jak ve skutkové větě, tak i v odůvodnění jejich rozsudků, že spoluobvinění J . M. i Lukáš Neuman museli obviněnému zaplatit částku v řádech nižších tisíců, aby označené zakázky získali. Spoluobviněný J . M. však při svém výslechu dne 16. 12. 2020 v zásadě uvedl, že obviněnému peníze poskytl pro snazší přidělování budoucích zakázek (a při výslechu dne 1. 9. 2020 uvedl, že obviněnému peníze poskytl na přilepšenou, neboť pochopil, že obviněný z toho nic nemá). Těmto podstatným skutkovým okolnostem, které mají rozhodující vliv na vyřešení otázky, zda jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, však soudy nižších stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost. 43. Je třeba dát obviněnému též za pravdu, když namítal, že z rozsudků soudů nižších stupňů není zřejmé, kdo měl být jeho spolupachatelem. Tato námitka úzce souvisí s předchozí rozvedenou výhradou dovolacího soudu, že v tomto trestním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný zjednal neoprávněnou přednost dodavatelům J . M. a Lukáši Neumanovi na úkor jiných dodavatelů. Soudy nižších stupňů uznaly obviněného vinným trestným činem podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, vůbec ale neuvedly, kdo měl být dalším spolupachatelem a jakým společným jednáním naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, kdy a jak se na činu společně dohodli, přitom uvedené nevyplývá ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku ani z jeho odůvodnění. V tomto směru nelze souhlasit ani se stáním zástupcem, podle jehož vyjádření k dovolání ze skutkové věty dostatečně vyplývá, že se obviněný trestného činu podle § 256 tr. zákoníku dopustil společným jednáním s Lukášem Neumanem a J . M. Trestní zákoník sice v § 256 odst. 1 nevyžaduje žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost pachatele, tudíž se tohoto trestného činu jako spolupachatel může dopustit i tzv. extraneus, který není zadavatelem veřejné zakázky či vyhlašovatelem veřejné soutěže, resp. žádným jiným způsobem (např. jako člen hodnotící komise) se nepodílí na výběru uchazeče o veřejnou zakázku či soutěžitele, ani na následném zadání veřejné zakázky, a proto i zjednání výhody jinému v úzké součinnosti se zadavatelem veřej né zakázky je možno považovat za spolupachatelství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, publikované pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr.). Nicméně musí jít o takové jednání, kterým alespoň zčásti jinému zjednává při zadání veřejné zakázky přednost nebo jinou výhodu a naplňuje tak (třeba i ve spojitosti s jednáním další osoby) znaky objektivní stránky uvedené skutkové podstaty daného trestného činu. V případě spolupachatelství musí být splněny podmínky některé ze tří definic spolupachatelství (každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna až souhrnem jednání všech spolupachatelů, anebo jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu). Jednání spolupachatele tedy musí významně přispět ke zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek vymezeným subjektům na úkor jiných. Ze skutkových zjištění však nevyplývá, že by spoluobviněný J . M. a Lukáš Neuman měli jakýkoli vliv na přidělování veřejných zakázek, proto se jednání nemohli dopustit společně s obviněným jako spolupachatelé. Naopak J . M. a Lukáš Neuman byli oba zjednáním přednosti zvýhodněni, nemohli tak být (spolu-)pachateli trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud může odkázat i na jiná svá rozhodnutí, v nichž dospěl ke stejným závěrům – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 914/2022. Navíc, jak již bylo též uvedeno shora, ovlivnění veřejných zakázek v rozsudcích soudů nižších stupňů není nijak řešeno ani ve vztahu k obviněnému. Pokud soud prvního stupně v navazujícím řízení setrvá na závěru, že obviněný se trestného činu podle § 256 tr. zákoníku dopustil, bude muset (za součinnosti státního zástupce) doplnit popis skutku tak, aby obsahoval i jednoznačné skutkové závěry, kdo a jakým způsobem přidělil veřejnou zakázku, jak přitom zjednal jinému přednost nebo výhodnější podmínky, jak se případně do této činnosti při zmanipulování zadávacího řízení při zadání veřejné zakázky zapojil obviněný J . Ch. , tyto své závěry bude třeba opřít o konkrétní důkazy a náležitě v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, proč k nim dospěl. V této souvislosti je zároveň třeba upozornit, že obviněný, na rozdíl od ostatních spoluobviněných v této věci, nebyl uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku a jednání se nedopustil ani jako člen organizované zločinecké skupiny nebo v její prospěch. Uvedené tak nasvědčuje tomu, že i soudy nižších stupňů vycházely ze závěru, že obviněný (na rozdíl od jiných obviněných) do této organizované zločinecké skupiny nebyl zapojen, ani není zatím známo, že by věděl, že existuje taková skupina, ve které funguje systém vybírání úplatků od dodavatelů veřejných zakázek, kteří za tyto úplatky budou mít zajištěny další práce pro Správu nemovitostí Městské části Brno-střed. 44. Soudy nižších stupňů se pak také vůbec nezabývaly a nehodnotily část výpovědi svědka Petra Kosmáka, který při hlavním líčení dne 28. 2. 2024 k výslovnému dotazu státního zástupce, zda byl do systému obviněný J . Ch. zapojen, uvedl, že obviněný do korupčního systému zasvěcen nebyl. Přitom jinak z výpovědi tohoto svědka soudy vycházely a činily z ní skutkové závěry. Soud však musí hodnotit všechny provedené důkazy, a to svědčící v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného a při učiněných skutkových závěrech musí odůvodnit, čím byly důkazy svědčící o opačné verzi skutkového děje vyvráceny.
45. V navazujícím řízení před soudem prvního stupně tak bude nutné provést v celém potřebném rozsahu dokazování (tj. zabývat se především návrhy na doplnění dokazování, ohledně některých skutkových tvrzení vyzvat státního zástupce, ať k nim navrhne důkazy), řádně vyhodnotit všechny provedené důkazy, zabývat se případnými rozpory mezi jednotlivými důkazy, především pak rozpory ve výpovědích spoluobviněného J . M. ve shora naznačeném směru. Doposud pak nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný měl jakýkoliv vliv na zadávání veřejných zakázek konkrétním dodavatelům, resp. zda skutečně ovlivnil zadání označených veřejných zakázek ve prospěch obchodní společnosti KNI-MON DESIGN, s. r. o., za kterou podle obžaloby žádal a přijal od J . M. úplatek, a obchodní společnosti Stavby Bošovice, s. r. o., za kterou žádal a přijal od Lukáše Neumana úplatek. Tímto se soudy doposud dostatečně nezabývaly a ovlivnění veřejných zakázek obviněným z provedeného dokazování ani nevyplývá. Státní zástupce k tomu ani nenabídl žádné důkazy, jediné dva usvědčující důkazy jsou výpovědi podplácejících, kteří ale ani verzi uvedenou v obžalobě nepotvrzovali. Ze samotného přijetí finančních prostředků obviněným totiž nelze dovozovat, že zjednal uvedeným dodavatelům přednost na úkor jiných dodavatelů. V této souvislosti je možné ještě doplnit, že soudy nižších stupňů by se měly též více zabývat věrohodností spoluobviněného J . M. a pravdivostí jeho výpovědí, a to zvláště s ohledem na usvědčení tohoto spoluobviněného ze lži ohledně jiných otázek (převzetí bankovek obviněným od Ondřeje Holuba).
e) K možnosti jednočinného souběhu trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku a k totožnosti skutku 46. Obviněný dále namítl, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nesprávně připustil jednočinný souběh trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, přestože si byl sám vědom existence judikatury svědčící o opačném právním názoru, na kterou ve svém rozsudku odkazoval. 47. Vzhledem k výroku tohoto usnesení a důvodům, pro které dovolací soud zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému, je vypořádání této námitky předčasné. Nicméně, pro případ, že soud prvního stupně v navazujícím řízení opět dospěje k závěru, že obviněný svým jednáním (popř. společně s dalšími spolupachateli) naplnil veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 256 i trestného činu podle § 331 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně vypořádat i tuto námitku, neboť oba soudy nižších stupňů rozhodovaly v otázce možnosti jednočinného souběhu uvedených trestných činů rozdílně. 48. K této námitce obviněného je nejprve možné uvést, že v době rozhodování soudu prvního stupně (22. 5. 2024) judikatura Nejvyššího soudu jednočinný souběh uvedených trestných činů v zásadě nepřipouštěla. Toho si byl též soud prvního stupně vědom, když s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, posoudil jednání obviněného pouze jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákoníku s tím, že uvedené ustanovení je vůči § 331 tr. zákoníku speciální. V jiném svém rozhodnutí (v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 4 Tz 81/2019) dospěl Nejvyšší soud k jinému závěru, že je jednočinný souběh obou trestných činů vyloučen, avšak s tím, že § 256 tr. zákoníku je vůči § 331 tr. zákoníku subsidiární. Tuto spornou otázku pak z podnětu 5. senátu (ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 849/2024) definitivně vyřešil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že jednočinný souběh uvedených trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku není vyloučen – viz jeho usnesení ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 15 Tdo 1111/2024 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. I. ÚS 2464/25). 49. Jinými slovy, kdyby v následujícím řízení po doplnění žalobních tvrzení státním zástupcem a jejich prokázání nabídnutými důkazy byla učiněna taková skutková zjištění, která by odpovídala všem znakům skutkových podstat obou trestných činů podle § 256 odst. 1, 3 a § 331 tr. zákoníku (v některé z alternativ podle odst. 1 nebo 2), bylo by možno skutek posoudit jako oba trestné činy zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a přijetí úplatku spáchané v jednočinném souběhu, který není vyloučen. 50. Obviněný svým dovoláním dále také namítl, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť v průběhu přípravného řízení, ale i v průběhu řízení před soudy nižších stupňů se opakovaně měnila jeho právní kvalifikace a jí se (drobně) uzpůsoboval i popis skutku. Předně je třeba uvést, že taková námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, nadto je zcela neopodstatněná. Je totiž zřejmé, že totožnost skutku byla zachována, po celou dobu trestního stíhání bylo obviněnému kladeno za vinu totožné jednání spočívající v žádání či přijetí úplatku za zjednání přednosti při zadání veřejné zakázky dvěma subjektům, a sice J . M. a Lukáši Neumanovi, alespoň zčásti tak byl stále totožný i následek (žádání či přijetí úplatku v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu v podobě zadávání veřejných zakázek). Co se v průběhu trestního stíhání měnilo, byla jen právní kvalifikace tohoto skutku, když ani v judikatuře v době trestního stíhání nebyla tato otázka ujasněna, jak bylo vysvětleno shora.
V. Závěrečné shrnutí
51. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného J . Ch. a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil, a to pouze ohledně obviněného J . Ch., rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 6 To 40/2024, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 43 T 9/2023, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 52. Z výše rozvedených důvodů totiž nemohla napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát a musela být zrušena. Předně soudy nižších stupňů neprovedly v plném rozsahu dokazování, důkazy (resp. důkazní prostředky) navržené obviněným zcela opomněly, nerozhodly o nich, nijak se s tímto návrhem ani nevypořádaly, přitom šlo o důkazy relevantní, podstatné pro prokázání klíčových skutkových okolností daného případu, které mají odraz ve znacích skutkové podstaty trestného činu (jde o návrh na výslech svědka T . K.). K romě toho některé skutkové závěry, které nalezly svůj odraz v popisu skutku, nemají žádnou oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, resp. soudy nižších stupňů žádné takové důkazy neoznačily v odůvodnění svých rozsudků, ač to obviněný v průběhu řízení zpochybňoval (jde zejména o závěr, s kým měl kooperovat jako spolupachatel, jak se měl obviněný podílet na zmanipulovaném zadání veřejné zakázky, tj. zda ji vůbec zadával či na tom měl účast, zda označeným subjektům jakkoliv sám nebo s jiným zjednal přednost či výhodnější podmínky, zda přijetí peněz, bude-li prokázáno, bylo skutečně za předchozí zjednání výhody či přednosti, či naopak mělo působit prospektivně, tj. pro budoucí možné ovlivnění zadávacího řízení, k němuž už nedošlo etc.). Tím vším bude třeba se znovu důkladně zabývat, a to ve spolupráci se státním zástupcem, protože je to především státní zástupce, kdo má pečovat o řádný popis skutku a kdo má tato skutková tvrzení také prokazovat, tj. vyhledat, navrhnout a případně i provést k nim důkazy, resp. důkazní prostředky, přičemž soud se svým postupem nesmí stavět do role pomocníka veřejné žaloby (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, který uvedený přístup přejal – viz např. rozhodnutí č. 13/2018, č. 47/2019 Sb. rozh. tr. a mnohá další).
53. Bude tak na soudu prvního stupně, aby provedl dokazování v potřebném rozsahu, především aby znovu zvážil návrhy obhajoby na doplnění dokazování (a jim buď vyhověl, anebo je zamítl z ústavně-konformních důvodů), znovu se důkladně zabýval všemi důkazy provedenými ve věci, respektoval přitom zásady týkající se dokazování (včetně zásady presumpce neviny a z ní plynoucího postulátu in dubio pro reo), v součinnosti se státním zástupcem se zabýval všemi žalobními tvrzeními, které mají svůj odraz ve znacích označených trestných činů, zvážil, nakolik skutková tvrzení jsou provedenými důkazy prokázána, nakolik lze z protichůdných důkazů vycházet (tedy důkazy podrobil řádnému hodnocení se zachováním formální logiky, přičemž zvláště obezřetně je třeba hodnotit důkazy spolupracujících obviněných, kteří mohli dosáhnout za spolupráci s orgány činnými v trestním řízení nějakého benefitu). Soudy se budou také muset přesvědčivě vypořádat s argumentací obviněného předloženou v rámci jeho obhajoby.
54. Bude tedy na Krajském soudu v Brně, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, v potřebném rozsahu podle svého uvážení (a v součinnosti se státním zástupcem) případně doplnil či zopakoval dokazování, vypořádal se s obhajobou obviněného a učinil odůvodněné skutkové závěry, které přesvědčivě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí. Tyto své prokázané závěry pak náležitě právně posoudí. Je přitom třeba vyhnout se pochybením vytčeným shora.
55. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Je též povinen respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. 56. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu