Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů: Martina Švehly a Petry Švehlové a Michala Švehly a Jany Švehlové, společně zastoupených JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 10 Co 333/2025-140, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a MVDr. René Foltýna a Lenky Foltýnové, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1.Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 odstavec 2 Listiny. 2.Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se jako majitelé veterinární ordinace domáhali ochrany držby žalobou proti stěžovatelům, kteří na své pozemky nainstalovali (z pohledu vedlejších účastníků problematické) mobilní oplocení a vjezdovou bránu. Zatímco první soudní instance žalobu vedlejších účastníků zamítla, odvolací soud jim dal zapravdu. S ohledem na návrh na nařízení exekuce provedením prací nebo výkonu (odstraněním mobilní brány) se nyní stěžovatelé obrátili na Ústavní soud spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
3.Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 24. 9. 2025 č. j. 18 C 279/2025-73 zamítl žalobu na ochranu držby, kterou se vedlejší účastníci domáhali uložení povinnosti zdržet se rušení držby a obnovit původní stav odstraněním mobilního oplocení a vjezdové brány umístěných na pozemkových parcelách p. č. X1 a X2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na LV č. X3 pro obec T., k. ú. T. Vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky pozemkových parcel p. č. X4 a X5 se stavbou č. p. X6. Stěžovatelé jsou vlastníky pozemkových parcel p. č. X1, X7, X8 a X2, se stavbami č. p. X9 a stavbou bez popisného či evidenčního čísla. Uvedené pozemky a stavby účastníků tvoří areál v ulici XX, stavba vedlejších účastníků je od roku 2002 užívána jako veterinární klinika a ve prospěch této stavby bylo smlouvou z 10. 3. 2005 zřízeno věcné břemeno práva chůze a jízdy zatěžující vymezenou část pozemků stěžovatelů. Stěžovatelé nainstalovali dne 14. 9. 2025 v areálu mobilní oplocení do výšky 2 metrů a vjezdovou bránu, jejíž ovládání zpřístupnili vedlejším účastníkům. Tvrzení vedlejších účastníků o rušené držbě zpochybnili stěžovatelé tím, že i po instalaci oplocení a brány je právo chůze a jízdy k nemovitosti vedlejších účastníků zachováno, oplocení kopíruje hranice pozemků a brána je otvíratelná tak, aby umožnila vjezd i výjezd vozidel jak vedlejších účastníků, tak zákazníků jejich veterinární kliniky. Stěžovatelé rovněž uvedli, že vedlejší účastníci v jejich neprospěch dlouhodobě zneužívají zřízené věcné břemeno práva chůze a jízdy ke svévolnému parkování vozidel na pozemcích stěžovatelů. Okresní soud tak nevzal za prokázané, že stěžovatelé oprávněnou držbu vedlejších účastníků ruší. Účelem služebnosti cesty je zajištění příchodu a odchodu, případně příjezdu a odjezdu přes část služebného pozemku a nikoli zajištění parkování na tomto pozemku. Relativně krátká vzdálenost od hranice pozemku ke vchodu do budovy vedlejších účastníků navíc nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb a příjezdu k nim.
4.Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatelé jsou povinni obnovit původní stav odstraněním mobilního oplocení a vjezdové brány umístěných na pozemkových parcelách p. č. X1 a X2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na LV č. X3 pro obec T., k. ú. T., a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Již podle okresního soudu vedlejší účastníci prokázali v podané posesorní žalobě pokojnou držbu, resp. držbu jako takovou. Vedlejší účastníci prokázali své faktické panství nad výkonem svého práva zcela volného vstupu pěšky či motorovým vozidlem ve prospěch svých pozemků přes zatížené pozemky stěžovatelů v souladu s geometrickým plánem z 19. 11. 2004. Rovněž prokázali, že jsou podle smlouvy o zřízení věcného břemene užívání nemovitosti z 10. 3. 2005 držitelem práva vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti s užíváním stavby veterinární kliniky č. p. X6 na parcele č. p. X5. Prokázali, že stěžovatelé jejich držbu svémocně ruší. Vedlejší účastníci věcné břemeno chůze a jízdy zřízené smlouvou ve prospěch stavby veterinární kliniky dlouhodobě realizovali bez omezení přístupu mobilními ploty. Nově instalované mobilní oplocení realizaci této sjednané služebnosti přinejmenším objektivně ztěžuje zúžením a omezením manévrovacího prostoru příjezdu vozidel ke klinice. Stěžovatelé tedy ruší držbu vedlejších účastníků a k rušení této držby přistoupili svémocně. Se stěžovateli lze souhlasit v tom, že parkování vozidel obecně do obsahu smluvně sjednaného věcného břemene práva chůze a jízdy zahrnout nelze. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že obsah vedlejšími účastníky realizovaného práva služebnosti cesty je třeba vztahovat k účelu užívání budovy, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. V situacích, kdy klient veterinární kliniky přiveze zvíře ve stavu vyžadujícím naléhavé ošetření nebo zvíře po provedeném zákroku odváží (nebo když je majitel zvířete zdravotně omezen), je patrně nutné nechat vozidlo po určitý čas přímo před veterinární klinikou odstaveno. Podobné situace lze předpokládat i při zásobování kliniky dodávkovými vozy nebo z provozu kafilérie. Vedlejší účastníci prokázali rušenou držbu i to, že je rušena stěžovateli - jinými právními otázkami (kromě včasnosti podané žaloby) se v řízení o žalobě z rušené držby zabývat nelze. Žalobu z rušené držby podali vedlejší účastníci včas, stěžovatelé neprokázali existenci zákonného důvodu ke svémocnému zásahu do práva vedlejších účastníků (např. existenci odpovídajícího soudního rozhodnutí). Jiné právní otázky jsou vyhrazeny řízení na základě případné petitorní žaloby.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5.Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastníci užívají budovu číslo popisné X6 jako veterinární ordinaci, při tomto užívání však dlouhodobě zneužívali v neprospěch stěžovatelů zřízené věcné břemeno práva chůze a jízdy a to parkováním vozidel svých a svých zákazníků na pozemcích stěžovatelů. Byli stěžovateli opakovaně ústně i písemně upozorněni a vyzýváni k nápravě. K té ale nedošlo. Vzhledem k tomu, že vlastnická práva stěžovatelů byla trvale omezována nad míru přiměřenou poměrům v daném místě a čase, vedlejšími účastníky a jejich zákazníky, tak stěžovatelé své pozemky oplotili s tím, že právo chůze a jízdy k nemovitosti vedlejších účastníků zachovali. Veterinární ordinace byla nadále v provozu, mimo jiné z oznámení na webových stránkách ordinace plyne, že je klinika stále v provozu, pouze není zajištěno pro zákazníky této ordinace parkování. Plot nevyžadoval stavební povolení, je mobilní, nebrání ve výhledu a zcela kopíruje hranice pozemků stěžovatelů. Stěžovatelé mají za to, že postupovali v souladu se zákonem a v souladu s ustálenou judikaturou. Mají ve shodě s okresním soudem za to, že v řízení nebylo prokázáno, že rušili svémocným způsobem držbu, neboť účelem služebnosti cesty je zajištění příchodu, odchodu, případně příjezdu a odjezdu přes část služebného pozemku, nikoliv zajištění parkování na tomto pozemku. Napadené rozhodnutí držbu žalobců ještě rozšířilo na úkor vlastnického právo stěžovatelů v tom smyslu, že nařídilo stěžovatelů odstranit všemi pokojně užívanou vjezdovou bránu.
6.Krajský soud svým rozhodnutím zasáhl do vlastnického práva stěžovatelů v tom smyslu, že svým výrokem I. uložil stěžovatelům povinnost odstranit mimo jiné vjezdovou bránu umístěnou na předmětných pozemcích, ačkoliv tato brána sloužila a slouží k ochraně vlastnických práv stěžovatelů a navíc zde byla instalována již v roce 2009 a byla pokojně užívána jak stěžovateli, tak vedlejšími účastníky. Krajský soud ve svém rozhodnutí šel nad rámec údajné pokojné držby vedlejších účastníků. Nejednalo se o zřízení nové brány, ale pouze o její úpravu v rozsahu užívání. Od roku 2009 měli a mají vedlejší účastníci klíče k vjezdové bráně. Stěžovatelé vyhověli napadenému usnesení v tom smyslu, že odstranili mobilní oplocení, jehož součástí byla i manuálně otvíraná vjezdová brána. Neodstranili ale hlavní elektrickou vjezdovou bránu, zřízenou již v roce 2009 (od té doby oběma stranami sporu pokojně užívanou k ochraně vlastnických práv). To vedlejší účastníci zneužili a podali vůči stěžovatelům návrh na exekuci odstraněním vjezdové brány. Stěžovatelé se v daném řízení nyní brání návrhem na zastavení exekuce.
7.Napadené rozhodnutí krajského soudu stěžovatelé považují za neurčité v rozsahu výroku I. neboť v areálu se nacházela (a nachází) jak elektrická vjezdová brána, tak sporná mechanická manuální vjezdová brána jako součást nově instalovaného mobilního oplocení. Z výroku I. není zřejmé, k jaké bráně se vztahuje. Z logiky věci podle stěžovatelů se výrok I. nápadného rozhodnutí vztahuje k manuálně ovládané vjezdové bráně jako součásti nového mobilního oplocení, která vedla k přístupu k budově veterinární ordinace a byla stěžovateli odstraněna, nikoliv na pevnou elektrickou bránu, která zde slouží od roku 2009. V září 2025 před podáním žaloby na ochranu pokojné držby došlo ze strany stěžovatelů k modernizaci vjezdové elektrické brány, kdy šířka průjezdu byla rozšířena z 2.75 m na nynějších 3.10 m, což stěžovatelé dokládají připojenými fotografiemi z roku 2023, 2024, 2025 a aktuální z roku 2026.
III. Posouzení Ústavním soudem
8.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které byly účastny řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9.Řízení ve věcech ochrany rušené držby je svojí povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04 ]. Tyto závěry lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby.
10.S přihlédnutím k povaze řízení o žalobě z rušené držby Ústavní soud při provádění přezkumu takových rozhodnutí uplatňuje pouze omezený test ústavnosti. Podstatou přezkumu je posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), bod 14, usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16 či usnesení ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15 ].
11.Krajský soud dospěl (oproti soudu okresnímu) k opačnému závěru o důvodnosti podané posesorní žaloby. Vyšel ze zjištění, že držba práva vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti stěžovatelů byla nerušená a pokojná až do 14. 9. 2025, kdy stěžovatelé zamezili vedlejším účastníkům přístup na jejich pozemek v dosavadním rozsahu. Šlo o svémocný zásah do dosud pokojného stavu držby. Ačkoliv pro tento postup měli stěžovatelé své důvody, těmi se soudy mohou zabývat v rámci petitorní žaloby, na což stěžovatele nasměřoval již krajský soud (bod 4 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Před obecnými soudy vyšlo najevo, že sporné mobilní oplocení a vjezdová brána umožňují otevření průjezdu maximálně v úhlu 45 stupňů, což znemožňuje pohyb některých vozidel spojených s provozem veterinární ordinace (jde o návštěvy klientů s velkými zvířaty nebo nákladní vozy kafilérie). Skutečnost, že se vozy nad 3,5 tuny nedostanou do areálu, stvrdili sami stěžovatelé ve svém vyjádření před okresním soudem (bod 15 usnesení okresního soudu).
12.Co se týče určitosti výroku, formulace výroku I. napadeného usnesení odpovídá vymezení okresním soudem (taktéž ve výroku I. usnesení Okresního soudu v Teplicích). Pro Ústavní soud bylo podstatné, že z výroku napadeného usnesení v kombinaci s jeho odůvodněním je patrné, že se výrok dotýká toliko mobilního oplocení a nově instalované manuálně otevíratelné brány (obojí instalováno dne 14. 9. 2025), nikoliv elektrické brány instalované již v roce 2009.
13.Nyní přezkoumávaný exekuční titul má vést k obnově pokojného stavu přede dnem 14. 9. 2025. Soudní exekutor smí provést jen to, co je předmětem exekučního titulu. To v tomto případě mimo jiné znamená, že si při výkonu exekuce musí počínat tak, aby obnovil pokojný stav přede dnem 14. 9. 2025. Rozsah, v jakém byla splněna vykonávaná povinnost stěžovateli, bude zkoumán v zahájeném řízení o zastavení exekuce. S ohledem na probíhající řízení o zastavení exekuce, které se může stát předmětem řízení před Ústavním soudem, se rozhodující senát nemůže k věci blíže vyjadřovat, a předjímat tak rozhodnutí exekučního soudu.
14.Obecné soudy otázce samotné držby a jejího rušení věnovaly patřičnou pozornost. Skutečnost, že krajský soud stěžovatelům oproti okresnímu soudu nepřisvědčil, sama o sobě porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje. Smyslem posesorní žaloby je ochrana, popřípadě obnovení posledního stavu držby, jde tedy o prozatímní ochranu posledního faktického stavu. Tento faktický stav ani nemusí být ve skutečnosti nutně v souladu s právem. Nejde tak o ochranu subjektivních práv, zde vlastnického práva stěžovatele jako práva základního. Jak již bylo Ústavním soudem uvedeno výše, stěžovatelé disponují právními nástroji, kterými mohou své vlastnické právo proti vedlejším účastníkům prosadit. Stěžovatelům, kterým bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, totiž zůstává zachována možnost podat proti vedlejším účastníkům žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že vedlejší účastníci jako žalovaní (v řízení o ochranu z rušené držby vystupují jako žalobci) neoprávněně zasahují do vlastnického práva stěžovatelů. Vzhledem k tomu, že v dané věci soudy náležitě zjistily existenci posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatelů, nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit stěžovatelům v argumentaci o porušení práva na spravedlivý proces či práva na ochranu vlastnictví (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2133/15 ).
15.Co se týče stěžovateli namítané judikatury, Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2941/2004 dospěl mimo jiné k závěru, že vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemene oprávněné, aby vykonávala své právo i za jiných okolností, vlastníkem nově vytvořených, avšak jen takových, které výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni podstatně neztíží. Jestliže však vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, jde o neoprávněný zásah do jejího práva, proti kterému jí přísluší ochrana u soudu. Ústavní soud nezjistil, že by bylo napadené rozhodnutí s namítanou judikaturou v rozporu. Vlastníci pozemku zatíženého věcným břemenem průjezdu a průchodu mohou svůj pozemek oplotit a opatřit bránou, pokud toto opatření nebude mít za následek podstatné ztížení výkonu práva žalobců jako oprávněných z věcného břemene. Právě k této situaci však podle dokazování obecných soudů došlo a rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu správné.
16.V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto - v rámci omezeného přezkumu rušené držby - neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
17.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který nyní sdílí osud neúspěšné ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, když rozhodl přímo ve věci samé bezodkladně poté, co se seznámil se spisem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu