Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2025, č. j. 8 Tdo 495/2025-495, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 11 To 324/2024-384, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 7. 2024, č. j. 14 T 16/2024-336, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Uvedené trestné činnosti se stěžovatel dopustil v rozsudku popsaným jednáním. 3.Okresní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
4.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem popsaným v rozsudku. 5.Jednání stěžovatele krajský soud kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. 6.Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
7.Stěžovatel uvádí, že opakovaně žádal krajský soud o změnu termínu veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, přičemž svou žádost doplnil lékařskými zprávami. Z těchto zpráv podle něho vyplývá, že se měl podrobit předem naplánovanému lékařskému vyšetření a že na nový termín by nebylo možné v dohledné době objednat. Krajský soud však jeho žádostem nevyhověl. Stěžovatel uvádí, že se chtěl ve věci vyjádřit, výslovně tedy požádal o umožnění účasti, neboť byl přesvědčen, že jeho vyjádření k provedeným důkazům může ovlivnit úvahy odvolacího soudu o přiměřenosti uloženého trestu. Má tedy za to, že krajský soud porušil jeho ústavní právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, znemožnil-li mu účast při odvolacím jednání. 8.Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud odkázal na nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu, přičemž se naopak dovolává právních závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2152/08 a sp. zn. II. ÚS 648/05 , s nimiž je dle jeho názoru rozhodnutí Nejvyššího soudu i krajského soudu v rozporu.
9.Stěžovatel uvádí i další námitky týkající se podle jeho tvrzení porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá, že v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce. Opírá se o vyjádření matky jeho nezletilého syna M. během hlavního líčení, ze kterého usuzuje, že byla v osobním styku se soudcem, který před lety rozhodoval opatrovnický spor mezi ní a stěžovatelem. Vliv tohoto soudce se měl v důsledku podepsat na chování krajského soudu vůči jeho osobě. 10.Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že soud neměl poučovací povinnost vůči stěžovateli, pokud jde o následky jím učiněného právního úkonu (převodu nemovitosti), ve vztahu k plnění jeho vyživovací povinnosti. Za nesprávnou pokládá i argumentaci krajského soudu k námitce ne bis in idem. Výše uvedeným právním úkonem stěžovatele mělo totiž být opakovaně argumentováno již v předcházejícím trestním řízení a v řízení o nové úpravě výživného pro nezletilého. Podle krajského soudu přitom šlo o legitimní postup, neboť odkaz na zmíněný právní úkon byl pro další rozhodování relevantní.
11.Stěžovatel uplatňuje dílčí výhrady proti částem rozhodnutí Nejvyššího soudu, o nichž se domnívá, že vyjadřují nepřátelský postoj vůči jeho osobě. Dále stěžovatel namítá otázku společenské škodlivosti svého jednání. Upozorňuje, že v době rozhodování Nejvyššího soudu byla schválena novela trestního zákoníku, která stěžovatelovo jednání dekriminalizovala, k čemuž měl Nejvyšší soud dle stěžovatele přihlédnout. Tím, že tak Nejvyšší soud neučinil, mohlo podle stěžovatele dojít k porušení článku 39 Listiny.
III.
Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem
12.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou rozhodnutí okresního soudu, které již bylo zrušeno v průběhu předchozího řízení rozhodnutím krajského soudu. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 13.Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2658/25-20 ze dne 25. 9. 2025 bylo rozhodnuto o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci. V posuzované věci vydal napadené usnesení senát 8 Tdo Nejvyššího soudu, jehož předsedkyní byla JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala. Z tohoto důvodu I. senát Ústavního soudu, složený z předsedy senátu Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra, určený k rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, shledal naplnění důvodu vyloučení dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 15.Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem, což se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo.
16.K námitce, že odvolací soud rozhodoval o odvolání stěžovatele bez jeho osobní přítomnosti, lze uvést následující. Ústavní soud přisvědčuje argumentu Nejvyššího soudu, že podmínky, za kterých se může konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, nejsou na rozdíl od hlavního líčení stejně rigorózní. Stěžovatel nebyl dle § 233 odst. 1 trestního řádu k veřejnému zasedání předvolán, pouze byl o jeho konání vyrozuměn. Jeho přítomnost tudíž nebyla na veřejném zasedání nutná. Onemocnění obviněného pak samo o sobě nemusí být dostatečnou omluvou jeho neúčasti u veřejného zasedání, resp. důvodem k odročení veřejného zasedání. Dostatečnou omluvou je onemocnění tehdy, pokud by stěžovatel nebyl schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Lze však opět přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že taková skutečnost z předložených podkladů neplyne. Ačkoliv nebylo možné stanovit nový termín lékařské kontroly do konce roku 2024, nešlo o významnou okolnost vzhledem k tomu, že veřejné zasedání se konalo 14. 11. 2024, a tedy do termínu dalšího možného vyšetření zbývalo pouze relativně krátké období. Ze žádného předloženého lékařského sdělení přitom nevyplynulo, že by byl stěžovatel odkladem lékařského vyšetření ohrožen na životě, nebo mu stávající zdravotní stav bránil v účasti na soudním jednání. Zároveň, jak Nejvyšší soud podotkl, byl stěžovatel k věci již vyslechnut, a měl tedy příležitost svá práva uplatnit. Je také vhodné podotknout, že tvrzená nemožnost účasti obviněného nebránila účasti jeho právního zástupce, prostřednictvím kterého by svá práva efektivně uplatnil. Takový přístup odpovídá i směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, která v čl. 8 odst. 2 stanoví výjimky z požadavku na členský zajistit, aby podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem. Jednou z těchto výjimek je právě situace, kdy byla osoba o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna. 17.Pokud jde o namítané nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2152/08 a sp. zn. II. ÚS 648/05 , pak lze konstatovat odlišnou situaci a postavení stěžovatelů. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2152/08 uvedl Ústavní soud následující: "S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. Veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného proto nelze konat, pokud obviněný výslovně projevil nesouhlas s jeho konáním v nepřítomnosti, přičemž důvod své nepřítomnosti doložil konkrétním objektivním důkazem, z něhož bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání znemožněna." V daném případě bylo ústavní stížnosti vyhověno, ovšem z důvodu pochybení na straně krajského soudu, který se při pochybnostech o zdravotním stavu stěžovatele měl obrátit přímo na ošetřující lékařku stěžovatele a neomezit se na (navíc chybné) konstatování, že stěžovatel nedal souhlas s vyžádáním lékařských zpráv k jeho zdravotnímu stavu. V nyní posuzovaném případě bylo naopak doloženo dostatečné množství podkladů, na základě kterých mohly obecné soudy vyvodit objektivní a spolehlivý závěr o zdravotním stavu stěžovatele ve vztahu k jeho možnosti účasti na veřejném zasedání. V nálezu sp. zn. II. ÚS 648/05 Ústavní soud dovodil, že: "Za situace, kdy se stěžovatel pro nemoc z veřejného zasedání omluvil, řádně důvod své nepřítomnosti doložil a požádal o jeho odročení, měl odvolací soud jeho žádosti vyhovět." Závěry uvedeného nálezu však nelze automaticky vztahovat na všechny případy, v nichž stěžovatel žádá o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Každou takovou žádost je nutné posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti. V nyní projednávané věci nebyla prokázána objektivní překážka, která by účast stěžovatele na veřejném zasedání činila nemožnou. Za této situace proto nelze dovozovat porušení stěžovatelova práva na obhajobu. 18.Pokud jde o námitku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tu stěžovatel vznesl již v řízení před obecnými soudy. Konkrétně tak učinil v samostatném návrhu na vyloučení soudkyně okresního soudu Mgr. Jitky Drábkové. Identické námitky pak uplatnil i v dovolání. Okresní soud o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 14 T 16/2024, a to tak, že podle § 30 odst. 1 trestního řádu jmenovaná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. Krajský soud posléze usnesením ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 11 To 325/2024, stížnost proti tomuto usnesení podanou stěžovatelem jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší soud následně uvedl, že za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele. Tento závěr koresponduje s přístupem, jenž v této otázce zaujímá i Ústavní soud. Citovat lze například nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001: "Dále lze shodně se stěžovateli konstatovat, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly." 19.Lze tak souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, že soudy se s uplatněnými výhradami stěžovatele řádně vypořádaly a logicky je vysvětlily. V argumentaci stěžovatele nebyla zmíněna relevantní skutečnost, pro kterou by samosoudkyně Mgr. Jitka Drábková měla být z trestního řízení vyloučena. Tvrzení stěžovatele, že matka jeho nezletilého syna byla v osobním styku se soudcem krajského soudu, přičemž tento vztah měl ovlivnit postoj soudu vůči stěžovateli, není podloženo žádnými konkrétními důkazy. Není přitom patrné, zda tímto stěžovatel namítá podjatost ve věci rozhodujících soudců krajského soudu. Je-li tomu tak, takto uplatněnou námitku by ani nebylo možné věcně posoudit, neboť ji stěžovatel v této podobě neuplatnil již v dovolacím řízení. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná tzv. materiální rozměr zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Podle této zásady je stěžovatel povinen uplatnit své námitky již v průběhu řízení před obecnými soudy, nikoliv poprvé až před Ústavním soudem. Citovat lze například nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3418/18 ze dne 8. 4. 2021, bod 23: "Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti podle § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má mimo formálního rovněž materiální rozměr, spočívající v tom, že Ústavní soud zpravidla nemůže vyhovět námitkám, s nimiž neměly obecné soudy možnost se vypořádat." 20.Co se týče namítané škodlivosti trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen, Nejvyšší soud správně dovodil, že není namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Z postoje stěžovatele je zřejmé, že jiný než trestněprávní prostředek by nevedl k nápravě. Jednání stěžovatele lze považovat za škodlivé a zásadně se nevymykající běžně se vyskytujícím trestným činům zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Namístě je zdůraznit, že soudy rozhodovaly v souladu s účinnou právní úpravou. Čl. 40 odst. 6 Listiny stanoví, že: "Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější." Zmiňovaná novela trestního zákoníku byla sice v době rozhodování Nejvyššího soudu již schválena Poslaneckou sněmovnou, avšak dosud nenabyla platnosti ani účinnosti, a tudíž nepředstavovala "pozdější zákon" ve smyslu citovaného ustanovení Listiny. Není proto opodstatněné namítat, že k ní měly soudy přihlédnout. 21.Ostatní tvrzené námitky rovněž nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Lze upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se podrobně zabýval námitkou ne bis in idem. Opakovat, co přesvědčivě stěžovateli vysvětlil již Nejvyšší soud, považuje přitom Ústavní soud za nadbytečné.
22.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu