Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele D. H., právně zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, sídlem Rýmařovská 561, Praha 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2026 č. j. 13 Co 365, 366/2025-2219, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2.V řízení před obecnými soudy je rozhodováno o úpravě styku stěžovatele a jeho sourozenců s rodiči a o výživném. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 9. 2025 č. j. 20 P 77/2020-2074 rozhodl o styku sourozenců stěžovatele s matkou a o výživném, které je matka povinna hradit na stěžovatele a jeho sourozence k rukám jejich otce. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud odkázal za novelu občanského zákoníku provedenou zákonem č. 268/2025 Sb., který vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2026. Dle městského soudu tato nová úprava znamená, že styk je nahrazen péčí a dosavadní pojetí styku, jak o něm bylo dosud rozhodováno, již nemůže obstát, a to ani v situaci, kdy o něm bylo rozhodnuto soudem prvního stupně před účinností uvedené novely a odvolací soud rozhoduje po účinnosti novely, neboť novela neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo případně možné dokončit řízení ve stávajícím režimu účinném do 1. 1. 2026. 3.V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud provedl retroaktivní výklad a aplikaci novely občanského zákoníku, neboť zanedbal přechodné ustanovení obsažené v jejím čl. II, čímž zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele a jeho bratrů. Kromě toho stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že řízení již trvá nepřiměřeně dlouhou dobu.
4.K osobě stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na datum narození stěžovatele je zřejmé, že tento je nezletilý (16 let). Stěžovatel prokazatelně podal ústavní stížnost sám, zastoupený advokátem. Z obsahu spisu je patrné, že stěžovatel má přehled o řízení i o roli Ústavního soudu a je schopen porozumět institutu zmocnění. V průběhu řízení již i městský soud v usnesení ze dne 29. 4. 2025 č. j. 13 Co 373, 470/2024-47, jímž na základě žaloby pro zmatečnost zrušil příslušná napadená rozhodnutí, konstatoval, že "z obsahu spisu ani z napadených usnesení nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by nezletilému neumožňovaly plně pochopit smysl soudního řízení, kvalifikovaně vyjádřit vlastní názor na předmětné řízení a především vyhodnotit možné důsledky s tímto řízením spojené, a to s ohledem na jeho podrobnou argumentaci s ohledem na zkušenosti, které má z dosavadních řízení trvajících od roku 2020 jak ze strany soudů, tak orgánů v trestním řízení, a které doložil. Dle názoru soudu jeho rozumové a volní vyspělosti středoškolského studenta opravňují soud k závěru, že nezletilý Daniel je oprávněn v tomto řízení samostatně právně jednat, čemuž odpovídá i jeho právo zvolit si svého zástupce ve smyslu § 24 a § 25 o. s. ř. z řad advokátů, který by v tomto řízení hájil jeho práva a názory." 5.Vzhledem k výše uvedenému odpadla nutnost postupu dle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 469 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 892 odst. 3 občanského zákoníku, který je namístě zvolit v případech, kdy je řízení před Ústavním soudem zahájeno návrhem podaným jménem nezletilých, avšak fakticky učiněný zákonnými zástupci - rodiči (obdobně např. nález ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22 ). O takovou situaci se v nyní projednávané věci nejedná. Totožně Ústavní soud přistupoval ke stížnosti nezletilé stěžovatelky v řízení, v němž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 . I tehdy Ústavní soud bez dalšího akceptoval zastoupení stěžovatelky advokátkou, kterou si v době podání stížnosti tehdy 16letá stěžovatelka sama zvolila, aniž by jí ustanovil kolizního opatrovníka. S ohledem na výše uvedené okolnosti tohoto případu rozhodující senát Ústavního soudu neměl důvod se od zavedené procesní praxe odchylovat. 6.Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.
7.Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). 8.V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že vydáním napadeného rozhodnutí, kterým městský soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou a budou nadále k dispozici prostředky k ochraně jeho práv. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li stěžovatel i nadále nespokojen s výsledkem řízení, by se mu otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí.
9.Jen okrajem však Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel správně upozorňuje na délku řízení. Ústavní soud již judikoval, že případy týkající se péče o děti je nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti, přičemž průtahy v některé z fází řízení lze tolerovat za podmínky, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovaná judikatura). Stejně tak je nutno upozornit, že stěžovatel správně upozorňuje na existenci přechodného ustanovení obsaženého v čl. II zákona č. 268/2025 Sb. 10.Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy nebylo dosud skončeno, se Ústavní soud nemohl stížností blíže zabývat a soudkyně zpravodajka ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítla [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2026
Dita Řepková v. r.
soudkyně zpravodajka