Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jiřího Vaníčka, Ph.D., MA, BA, b) Ing. Marcely Mikeštíkové, Ph.D., c) Ing. Vladimíra Vaníčka, d) Ing. Martina Vaníčka, Ph.D., e) Ing. Jiřího Vaníčka, všech zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2025 č. j. 28 Cdo 2054/2025-1188, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2025 č. j. 8 Co 1297/2024-1160, a výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. dubna 2024 č. j. 6 C 58/2004-1098, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a 1. Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobou ze dne 5. 3. 2004 se původních 12 žalobců dožadovalo určení, že jsou spoluvlastníky budovy č. p. X1 umístěné na pozemku parc. č. X2, pozemku parc. č. X2, budovy bez č. p. umístěné na pozemku parc. č. X3 a pozemku parc. č. X3, všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj na LV č. X4 pro k. ú. T. (dále jen "nemovitosti"). Nemovitosti přešly na stát bez náhrady na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 6. 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, jako součást zbytkového statku X. Původním přídělcem nemovitostí bylo Státní rybářství, národní podnik, a od 2. 6. 1959 pak byly svěřeny první vedlejší účastnici. 3.Restituční nárok všechny původní oprávněné osoby uplatnily nejprve u povinné osoby (první vedlejší účastnice) v roce 1992 a následně v řízení před pozemkovým úřadem, a to podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") a také podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okresní úřad Strakonice - Okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 20. 11. 1995 rozhodl, že oprávněné osoby nabývají k předmětným nemovitostem podílové spoluvlastnictví. Oprávněné osoby proto vzaly zpět svůj návrh podaný podle zákona č. 87/1991 Sb. První vedlejší účastnice pak namítala, že nemovitosti nelze vydat s ohledem na zákonné překážky ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě, a proto podala opravný prostředek Městskému soudu v Praze, který v r. 1997 rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k doplnění k řešení otázky, zda došlo k zásadní přestavbě nárokované budovy, kterou by tato stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby podle § 11 odst. 4 zákona o půdě. Dále první vedlejší účastnice uplatnila novou argumentaci, že se na nemovitosti zákon o půdě nevztahuje. Pozemkový úřad se obrátil s předběžnou otázkou na Ústřední pozemkový úřad, který dne 25. 4. 2002 rozhodl, že nemovitosti jsou nemovitostmi, na které se vztahuje § 1 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podala Univerzita Karlova rozklad, o němž rozhodl ministr zemědělství Ing. Jaroslav Palas dne 16. 9. 2002 tak, že na nemovitosti se zákon o půdě nevztahuje. Pozemkový úřad proto rozhodnutím ze dne 24. 3. 2003 zamítl restituční nárok oprávněných osob. Jeho rozhodnutí dne 16. 6. 2003 potvrdil Ústřední pozemkový úřad. 4.Žalobou podanou v roce 2004 se pak dvanáct žalobců dožadovalo určení, že jsou spoluvlastníky označených nemovitostí. Mezi nimi byl i právní předchůdce stěžovatelů, Ing. Josef Vaníček, který se domáhal svého spoluvlastnického podílu o velikosti 7/24. V průběhu soudního řízení zemřel a do jeho práv vstoupili stěžovatelé. Mezitím bylo soudy rozhodnuto o odmítnutí žaloby ostatních jedenácti žalobců pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání opravných prostředků v řízení před správním orgánem (v případě žalobců 5. až 8. a 11. až 15. nebyl opravný prostředek pro opožděnost projednán a žalobkyně 9. a 10. vůbec neužily v řízení přes správním orgánem řádný opravný prostředek - dovolání bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 603/2007).
5.Stěžovatelé (žalobci) v řízení před Okresním soudem ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") upřesnili svůj nárok tak, aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí v poměru u žalobců 1. a 2. po 1/3 a u žalobců 3. a 4. po 1/6 spoluvlastnického podílu na nemovitostech s tím, aby byla současně stanovena povinnost první vedlejší účastnici nemovitosti žalobcům vydat v tomto poměru. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2013 žalobu stěžovatelů zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2015 odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost v části, v níž se týkalo nákladů řízení, ve zbývající části dovolání zamítl. K ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud nálezem ze dne 5. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2090/15 , vyslovil, že rozsudky obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelů na soudní ochranu a všechny rozsudky zrušil. Ústavní soud stanovil, že na posuzovanou věc dopadá ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, a tedy nemovitosti spadají pod pojem původní zemědělské usedlosti; nemovitosti byly součástí původního zbytkového statku X a tehdejší hydrobiologická stanice byla a je součástí rybničního hospodářství (viz body 54 až 57 nálezu). 6.Okresní soud v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") přezkoumával správnost rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích ze dne 24. 3. 2003, v němž úřad zamítl restituční nárok původních žalobců jako oprávněných osob. Toto rozhodnutí následně k odvolání Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 16. 6. 2003 potvrdil (ve vztahu ke stěžovatelům; ve vztahu k žalobcům 5. - 15. řízení skončil procesním způsobem). Stěžovatelé se domáhali nahrazení těchto správních rozhodnutí rozsudkem, neboť požadovali vydání nemovitostí podle zákona o půdě. 7.Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že spoluvlastníky nemovitostí jsou stěžovatel a) v rozsahu 7/144, stěžovatelka b) v rozsahu 7/144, stěžovatel c) v rozsahu 7/72, stěžovatel d) v rozsahu 7/144 a stěžovatel e) v rozsahu 7/144 (výrok I.), žalobu na určení vlastnictví ohledně zbývajících 17/24 nemovitostí zamítl (výrok II.), čímž změnil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Strakonice ze dne 24. 3. 2003 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003 (výrok III.). Výroky IV., V. a VI. rozhodl okresní soud o nákladech řízení podle § 142 o. s. ř., a to tak, že stěžovatelé měli ve věci úspěch jen částečný (29,2 %), proto okresní soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. První i druhá vedlejší účastnice měly úspěch v 70,8 % a náleží jim tedy rozdíl mezi jejich úspěchem a neúspěchem, tedy 46,6 % nákladů řízení. Náklady státu soud rozdělil mezi všechny účastníky řízení. 8.Krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku ve výroku I., II. a III. rozsudek okresního soudu potvrdil. Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení tak, že v souladu s § 150 o. s. ř., první i druhé vedlejší účastnici, ani státu, právo na náhradu nákladů dosavadního ani odvolacího řízení nepřiznal. Krajský soud konstatoval, že v posuzované věci jde o spor skutkově a především právně složitý a také i díky tomu řízení trvalo nezanedbatelnou dobu. Soud zohlednil jednání první vedlejší účastnice především v počáteční fázi ještě před zahájením řízení před správním orgánem a dále i v průběhu správního řízení, přičemž podle názoru soudu toto její jednání ve svém důsledku vedlo k tomu, že některé oprávněné osoby v uplatňování svého restitučního nároku nepokračovaly. 9.Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost (výrok I.) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 022 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelů
10.Stěžovatelé tvrdí, že jim lze vydat předmětné nemovitosti jako celek, včetně podílů oprávněných osob, které uplatnily právo na vydání nemovitostí úspěšně, ale v následujícím řízení ho ztratily na základě nezákonného protiústavního rozhodnutí správního orgánu, neboť na jejich případ lze analogicky aplikovat § 21 zákona o půdě. V posuzované věci lze dospět ke spravedlivému rozhodnutí, jež respektuje smysl restitučních předpisů a dobré mravy tak, že nemovitosti lze stěžovatelům vydat jako celek. 11.Rozhodnutí týkající se nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům a uložení povinnosti zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení považují stěžovatelé za nesprávné a protiústavní. Stěžovatelé tvrdí, že v posuzované věci jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby jim soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši a naopak nepřiznával žádnou náhradu nákladů řízení první vedlejší účastnici z důvodu jejího jednání v rozporu s dobrými mravy.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12.Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 13.Ústavní soud připomíná, že ratio legis restitučních zákonů spočívá ve snaze napravit alespoň částečným způsobem následky porušení základních práv vlastníků v době totalitního režimu všude tam, kde je to možné. Restituční zákony a jejich jednotlivá ustanovení, jakož i předpisy související, je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Soudy jsou tak povinny volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce [srov. již nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03 (N 96/34 SbNU 35)], a zejména nevedla k novým křivdám na oprávněných osobách.
14.Stěžovatelé se v ústavní stížnosti setrvale domáhají tzv. přirůstání podílu podle § 21 zákona o půdě a tvrdí, že jim podle tohoto ustanovení náleží vlastnické právo k celým nemovitostem, nikoli jen ke spoluvlastnickému podílu odpovídajícím nároku jejich právního předchůdce. V souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu § 21 zákona o půdě ve znění "je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá" neopravňuje k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily (viz také nálezy ze dne 21. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 360/99 , ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 280/04 ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1550/13 či usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3048/17 , ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 717/25 ). Uvedené je mimo jiné projevem zásady přiměřenosti při nápravě historických křivd, neboť vydání majetku, který právnímu předchůdci stěžovatelů nenáležel, již spadá mimo účel restitučního zákonodárství. 15.Stěžovatelé si tak v předchozím řízení i v ústavní stížnosti nárokují i podíly, které v zákonem stanovené lhůtě neuplatnili (resp. jejich právní předchůdce) a jejichž vydání (byť neúspěšně) požadovaly další oprávněné osoby, o jejichž nárocích již bylo rozhodnuto pravomocným (a pro tyto účastníky již konečným a nezměnitelným) rozhodnutím pozemkového úřadu. Obecné soudy stěžovatelům řádně vysvětlily, že jejich nárok ve svém souhrnu činil 7/24 nemovitostí, neboť zbývající tehdejší žalobci nevyužili v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky ohledně zbývajících 17/24 nemovitostí. Předmětem řízení se tak stal pouze nárok týkající se 7/24 nemovitostí. Stěžovatelé ve své argumentaci opomíjí, že byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně (nepodáním odvolání, či jeho opožděným podáním), nelze § 21 zákona o půdě aplikovat. 16.Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda § 150 o. s. ř. , jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 ) a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05 ). Při rozhodování o nákladech řízení krajský soud korigoval rozhodnutí okresního soudu a důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. v posuzované věci shledal. Krajský soud zohlednil především délku soudního řízení, která nebyla způsobena stěžovateli a nekorektnost jednání první vedlejší účastnice (změny postojů při řešení restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona o půdě), což mohlo způsobit i neuplatnění restitučního nároku některých oprávněných osob. Přestože nepřiznal krajský soud náklady řízení stěžovatelům, po řádně odůvodněné úvaze a posouzení všech okolností v souladu s § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení ani vedlejším účastnicím a státu, i když stěžovatelé měli ve věci pouze částečný úspěch (29,2%). Rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení pak bylo plně v souladu s výsledkem dovolacího řízení. Ústavní soud pochybení obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení neshledal, neboť obecné soudy nepostupovaly svévolně a své závěry řádně odůvodnily. 17.Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelů, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu