Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) P. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, a 2) R. N., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, sídlem Kollárova 1064/18, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 565/2025-10614 ze dne 20. 8. 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 55/2022 ze dne 21. 3. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 56 T 9/2020-9561 ze dne 20. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že [v případě stěžovatele 1)] jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, resp. [v případě stěžovatele 2)] jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Ústavní stížnosti stěžovatelů projednávané původně pod sp. zn. I. ÚS 2981/25 a IV. ÚS 621/26 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 25. března 2026 ke společnému řízení.
3.Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatelé (společně s dalšími obžalovanými) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném k 20. 5. 2022) spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovateli 1) byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu šesti let a peněžitý trest v celkové výši 400 000 Kč (200 denních sazeb po 2 000 Kč). Stěžovateli 2) byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a peněžitý trest v celkové výměře 125 000 Kč (125 denních sazeb po 1 000 Kč). Skutek, za který byli stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že ve společném záměru zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") při pořizování motorových vozidel z jiných členských států Evropské unie a jejich následném prodeji v tuzemsku, byl účelově vytvořen řetězec obchodních společností fakticky ovládaných obžalovanými či jejich dalšími spolupachateli, formálně působící ve fakturačním řetězci jako pořizovatelé motorových vozidel z jiného členského státu Evropské unie a řízené tzv. bílými koňmi. Tyto společnosti pořízená vozidla obratem formálně přeprodaly dalším společnostem, načež byly v daňových přiznáních k DPH uváděny nepravdivé údaje, zejména byl nepravdivě uplatňován nárok na odpočet DPH z fiktivních přijatých zdanitelných plnění. Stěžovatelé se na této trestné činnosti měli podílet jako tzv. "vodiči bílých koní", když zajišťovali osoby, které se nechaly ovládat a které na sebe nechaly za finanční odměnu převést obchodní společnosti tvořící obchodní řetězec, do jejichž statutárních orgánů se nechaly ustanovit. Stěžovatelé si byli vědomi, že tyto osoby nebudou ve společnostech vyvíjet žádnou aktivní činnost, především nebudou plnit své povinnosti dané zákonem vyplývající z jejich funkce, zejména povinnosti vůči třetím osobám, včetně včasného a řádného vyměření daně. Takto zjednali a instruovali několik konkrétních (v rozsudku identifikovaných) osob, od nichž pak přebírali přístupové údaje k internetovému bankovnictví a do datových schránek a předali je další nezjištěné osobě, přičemž byli srozuměni s tím, že tato osoba využije tyto společnosti, které jí takto fakticky poskytli, k páchání trestné činnosti. 4.Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé, další obžalovaní a státní zástupce odvolání, která vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná.
II. Argumentace stěžovatelů
5.Stěžovatel 1) namítá, že jednání, pro něž byl odsouzen, není trestné. Domnívá se, že v jeho případě došlo k zaměnění trestné činnosti (tzv. vodění bílých koní) s poskytováním běžných služeb (zejména nominee jednatelů a společníků), jež realizuje od roku 2005. Uvádí, že tyto služby poskytoval i obžalovanému P. V., přičemž jen menší část poskytnutých služeb souvisela s jednáním popsaným v obžalobě. Má za to, že tvrzení městského soudu, že "není schopen uvést ani doložit, komu tyto společnosti fakticky dal k dispozici", je v rozporu s provedenými důkazy. Tvrdí, že žádná trestná činnosti nebyla prokázána ani provedenými odposlechy, resp. že žádný z provedených důkazů neprokazoval, že by věděl o trestné činnosti obžalovaného V.
6.Stěžovatel 1) namítá, že soud prvního stupně výpovědi svědků svévolně a manipulativně vyložil jako doznání a usvědčující důkaz a že (v bodě 408 napadeného rozsudku) dezinterpretoval část jeho komunikace s obžalovaným V. Jako běžnou a veřejně nabízenou operaci označuje i převod společnosti X na bezdomovce, který mu soud kladl k tíži. Poukazuje na to, že ze stíhané trestné činnosti neměl žádný profit. Stěžovatel 1) zdůrazňuje, že jeho spolupracovníci, označovaní za bílé koně, přistupovali ke své činnosti odpovědně a spolehlivě, na rozdíl od pracovníků obžalovaného V. a stěžovatele 2). Tvrdí, že soud excesivně dezinterpretoval výsledky dokazování a že jej uznal vinným ze skutku, pro který nebyl obviněn a pro který nebyla podána obžaloba. Namítá, že závěr soudu o tom, že musel vědět o trestné činnosti, není opřen o jakékoli racionální argumenty a ani nenaplňuje příslušnou část definice nepřímého úmyslu. Stejně tak podle něj není z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, z čeho byl dovozen závěr o jeho srozumění s páchanou trestnou činností. Zdůrazňuje, že spoléhal na svůj úsudek a dlouhodobou známost s obžalovaným V. a jeho odpovědný a spolehlivý přístup. Za iracionální považuje požadavek soudu, aby se zajímal o to, co se bude dít po prodeji služby, společnosti či datové schránky.
7.Stěžovatel 1) rozporuje judikaturu, na kterou odkazoval vrchní soud, s tím, že závěry z ní vyplývající na jeho věc nedopadají. Městskému soudu vytýká, že při ukládání souhrnného trestu nepřihlédl k tomu, že v řízení, v němž byl odsouzen za trestnou činnost, vůči které byl v nyní projednávané věci ukládán souhrnný trest, došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Vrchní soud mu podle jeho názoru v souvislosti s trestem nepřípustně přičetl k tíži, že svou výpovědí neusvědčoval sebe či jiné osoby.
8.Stěžovatel 2) tvrdí, že provedené důkazy spolehlivě prokázaly, že jeho spolupráce s obžalovaným J. (tedy jeho zapojení do činnosti dané skupiny) byla ukončena v dubnu 2016. Je přesvědčen, že mu nelze přičítat ty dílčí útoky, které byly provedeny po ukončení jeho participace na páchání trestné činnosti. Namítá, že z přípisu Ministerstva vnitra, odboru eGovernmentu vyplývá, že přístupové údaje k datové schránce společnosti Y (dále jen "společnost Y") existující v době této jeho spolupráce, nebyly nikdy použity, takže je podle něj logicky vyloučeno, aby komukoliv předal funkční přístupy do datových schránek umožňující páchání trestné činnosti. Uvedený přípis považuje za opomenutý důkaz, neboť se jím Nejvyšší soud v napadeném usnesení nijak nezabýval a nehodnotil jej. Závěr obecných soudů, že přístupové údaje k datové schránce převzal a předal další nezjištěné osobě, považuje za extrémně rozporný s obsahem zmíněného přípisu. Nejvyššímu soudu vytýká, že nezohlednil ani jeho ukončení participace na trestné činnosti, k níž došlo v dubnu 2016, ani nefunkčnost jeho příspěvku k ní (tedy faktické nevyužití přístupových údajů k datové schránce), resp. že se náležitě nevypořádal s jeho námitkou zahrnující tyto okolnosti.
9.Stěžovatel 2) dále namítá, že jeho jednání, tedy zprostředkování dosazení osob do funkcí jednatelů obchodních společností, nenaplňuje žádný ze znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku. Z toho dovozuje, že v jeho případě došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege. Poukazuje na důkazy, které podle jeho mínění podporují jeho verzi skutkových událostí, má za to, že tato verze byla přinejmenším stejně pravděpodobná jako verze obžaloby, a z toho dovozuje, že odmítnutím jeho obhajoby došlo k porušení principu in dubio pro reo. Dodává, že i kdyby jeho jednání mělo být považováno za trestné, bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť nevykazovalo znaky spolupachatelství, ale nanejvýš účastenství ve formě pomoci. 10.Jako rozpornou se zjištěným skutkovým stavem stěžovatel 2) odmítá argumentaci, na základě které Nejvyšší soud odmítl v jeho případě aplikovat institut účinné lítosti ve smyslu § 33 trestního zákoníku. Poukazuje na průtahy v trestním řízení, konkrétně na to, že vrchní soud předložil Nejvyššímu soudu spis s podanými dovoláními až po více než dvou letech, tedy v době, kdy už byl dokonce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, čímž se podle něj stalo dovolací řízení iluzorní a právo na spravedlivý proces formálním. Tvrdí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo (ke dni podání ústavní stížnosti) doručeno jeho obhájci. Způsob, jakým městský soud vyhlásil napadený rozsudek, považuje za vadný, neboť tento soud vyhlásil pouze neúplné torzo rozsudku, což tehdejší právní úprava neumožňovala. Jemu uložený trest odnětí svobody vnímá jako nepřiměřený, a to s ohledem na stejný trest, jenž byl uložen obžalovanému V., který se měl (podle stěžovatelova názoru) podílet na trestné činnosti v nesrovnatelně větší míře. III.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
11.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání stížností příslušný. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 12.Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
13.Námitky obou stěžovatelů směřují proti právnímu posouzení jejich jednání coby trestného činu. Tento svůj názor však zakládají na tom, že na vlastní jednání nazírají izolovaně, bez zasazení do kontextu jednání uskutečněného dalšími pachateli a zločinného plánu směřujícího ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Jinak řečeno, jejich vlastní, izolovaně posuzované jednání skutečně nenaplňovalo znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. To je ovšem typické pro případy spolupachatelství, kdy má společné jednání spolupachatelů podobu tzv. řetězu dílčích jednání jednotlivých spolupachatelů. Články tohoto řetězu samy o sobě nenaplňují skutkovou podstatu (ani některý z jejích znaků), nicméně jejich spojením již k naplnění skutkové podstaty dochází.
14.Právě o takový případ se jednalo i v nyní posuzované věci, neboť jednání stěžovatelů spočívající ve vytváření obchodních společností, jejich obsazování najatými osobami (tzv. bílými koňmi) a následné předání těchto společností (včetně přístupových údajů k nim) dalším osobám nenese znaky žádného trestného činu. Toto jednání však bylo jedním z klíčových prvků trestné činnosti založené na vytvoření řetězu obchodních společností fungujících prostřednictvím snadno ovladatelných bílých koní a jejich následné kooperaci směřující ve výsledku právě ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Jak přitom výstižně konstatoval Nejvyšší soud v bodě 16 napadeného usnesení, žádná z okolností případu nemohla stěžovatele opravňovat k jiné představě, než že dosazení tzv. bílých koní do funkcí jednatelů nečinných společností a předání přístupových údajů bude následně zneužito k protiprávní manipulaci s příslušnými společnostmi, která spočívá typicky ve zkrácení daně z přidané hodnoty.
15.Právě to, že jednání stěžovatelů coby tzv. vodičů bílých koní představovalo jeden ze základních prvků předmětné trestné činnosti, bylo důvodem, kvůli kterému obecné soudy posoudily jejich jednání jako spolupachatelství a nikoli jako účastenství ve formě pomoci (srov. bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud v této právní kvalifikaci ani v úvahách k ní vedoucích nespatřuje žádnou svévoli či zjevnou odchylku od judikaturního i doktrinálního posuzování spolupachatelství.
16.Závěr o spolupachatelství stěžovatelů na předmětné trestné činnosti byl pochopitelně závislý rovněž na naplnění subjektivní stránky, tedy na prokázání vědomosti stěžovatelů o tom, že se svou aktivitou zapojují do činnosti směřující ve výsledku ke krácení daně, resp. na dovození jejich srozumění s tímto následkem. K této otázce ostatně směřuje hlavní část námitek stěžovatele 1).
17.Obecné soudy založily závěr o úmyslném zavinění všech tzv. vodičů bílých koňů (tedy včetně obou stěžovatelů) na konstrukci vycházející ze samotného charakteru této činnosti. Podstatu této konstrukce přehledně shrnul Nejvyšší soud v bodě 21 napadeného usnesení, když konstatoval, že stěžovatelům muselo být zřejmé, že dosazení tzv. bílých koní do jinak nečinných společností, spojené s převzetím přístupových údajů k internetovému bankovnictví a k datovým schránkám a jejich předáním další osobě, nemůže být samoúčelné a že tyto kroky slouží k tomu, aby s těmito údaji bylo jménem zmíněných společností nakládáno za účelem dosažení nelegálního cíle, jímž je typicky zkrácení daně z přidané hodnoty. Uskutečnění popsaného jednání je tak nutno vnímat jako kladný postoj stěžovatelů k následku v podobě krácení daně, což ostatně potvrdilo provedené dokazování (srov. body 408 a 427 rozsudku městského soudu a body 32 a 33 usnesení vrchního soudu).
18.Uvedená konstrukce přímo navazuje na závěr obecných soudů, že činnost stěžovatelů nemůže být považována za standardní činnost směřující k legálním účelům, byť sama o sobě trestná není, jak již bylo zmíněno. Nejednalo se o standardní nominee servis, jak se snaží tvrdit zejména stěžovatel 1), neboť toto jednání nesměřovalo k zajištění odborně způsobilých a důvěryhodných osob za účelem vedení obchodních společností, nýbrž osob, od nichž se naopak očekávalo, že nebudou vyvíjet žádnou vlastní aktivitu (srov. bod 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jinak řečeno, jednalo se o činnost, která těžko může mít jiné racionální využití než v rámci páchání trestné činnosti. Jestliže stěžovatel 1) v souvislosti s uvedeným závěrem obecných soudů rozporuje argumentaci městského soudu (obsaženou v bodech 407 a 408 napadeného rozsudku), vychází tyto jeho námitky z odlišného hodnocení provedených důkazů, aniž by však přímo reagoval na konkrétní argumenty městského soudu či identifikoval ústavněprávně relevantní vady, jimiž podle jeho názoru bylo zatíženo hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám tohoto stěžovatele, že městský soud provedené důkazy interpretoval manipulativně, popř. je dezinterpretoval - žádné takové vady nejsou z napadeného rozsudku městského soudu patrné.
19.V souvislosti se závěrem obecných soudů o úmyslném zavinění stěžovatelů Ústavní soud odkazuje rovněž na argumentaci obsaženou v bodech 27 až 30 napadeného usnesení vrchního soudu. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele 1), že na jeho věc nedopadají závěry vyplývající z judikatury, na niž vrchní soud odkazoval. Také v odkazovaných případech totiž daná trestná činnost spočívala v uskutečňování jednání, jež samo o sobě je sice trestné, nicméně smysl dává pouze coby součást trestné činnosti, z čehož lze dovodit srozumění pachatele s touto trestnou činností. Totožné konstatování lze vztáhnout k jednání tzv. vodičů bílých koní, o které jde v nyní posuzované věci.
20.Ústavní soud uvedenou konstrukci obecných soudů vedoucí k závěru o nepřímém úmyslu stěžovatelů zapojit se do páchání daňové trestné činnosti považuje za racionální a ústavněprávně konformní. Při provádění popsaných aktivit stěžovatelé reálně nemohli věřit tomu, že směřují k jinému účelu než k páchání trestné činnosti, což se rovná jejich srozumění s touto trestnou činností.
21.Jako neopodstatněnou Ústavní soud vyhodnotil námitku stěžovatele 1), že byl uznán vinným ze skutku, pro který nebyl obviněn a pro který nebyla podána obžaloba. S touto námitkou se vypořádal vrchní soud v bodech 23 a 24 napadeného usnesení. Ústavní soud k jeho argumentaci nepovažuje za potřebné cokoli dodávat, zvláště když na ni stěžovatel 1) v ústavní stížnosti nereaguje.
22.Za opodstatněnou nepovažuje Ústavní soud ani výtku stěžovatele 1), že městský soud při ukládání souhrnného trestu nepřihlédl k tomu, že v předchozím řízení, v němž byl odsouzen za sbíhající se trestnou činnost, došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Není totiž v pravomoci soudu, který ukládá souhrnný trest, aby přezkoumával zákonnost předchozího rozhodnutí o trestu za sbíhající se trestný čin, vůči němuž je souhrnný trest ukládán. Stejně tak Ústavní soud nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele 1), že mu vrchní soud v souvislosti s posuzováním uloženého trestu přičetl k tíži, že svou výpovědí neusvědčoval sebe či jiné osoby. Stěžovatel tuto námitku nekonkretizuje odkazem na konkrétní pasáž napadeného usnesení vrchního soudu a Ústavní soud žádnou podobně interpretovatelnou pasáž v tomto usnesení nenalezl.
23.S klíčovými námitkami stěžovatele 2) se velmi důsledně vypořádal vrchní soud. Ten především v bodech 45 až 49 napadeného usnesení (v návaznosti na argumentaci obsaženou v bodě 414 napadeného rozsudku městského soudu) vyvrátil stěžovatelovu námitku, že u něj nelze dovozovat odpovědnost za tu část trestné činnosti, ke které došlo po dubnu 2016, kdy se - dle vlastních slov - odtrhnul od skupiny, resp. ukončil spolupráci s obžalovaným J. Vrchní soud vysvětlil, že jednání tzv. vodičů bílých koní, jímž byl v daném případě i stěžovatel, logicky vždy předchází samotné trestné činnosti, jež využívá společností ovládaných právě prostřednictvím tzv. bílých koní. Z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je však podstatné, že mezi popsanou činností a následným krácením daně byla evidentní příčinná souvislost, neboť jimi zajištěné osoby (bílí koně) ovládaly obchodní společnosti tvořící součást obchodního řetězce, v jehož rámci docházelo k imitaci obchodních transakcí za účelem zkrácení DPH. Jinak řečeno, stěžovatelova činnost byla součástí vytváření podmínek, bez nichž by následné krácení DPH nebylo možné, jak již ostatně bylo uvedeno.
24.Ústavní soud považuje tuto argumentaci obecných soudů za přesvědčivou a neshledává důvod k tomu, aby ji zpochybňoval, zvláště když na ni stěžoval 2) v ústavní stížnosti fakticky nijak konkrétně nereaguje. Ústavní soud pouze dodává, že závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1107/20 ze dne 6. 1. 2021, na který stěžovatel 2) odkazuje, na nyní posuzovanou věc nedopadají. V případě řešeném citovaným nálezem byl totiž stěžovatel odsouzen i za dva dílčí útoky pokračujícího deliktu, u kterých byla pochybnost, že byly realizovány před tím, než se do dané trestné činnosti zapojil. V nyní posuzované situaci je stěžovateli přičítána odpovědnost za skutek, jehož součást tvořilo jednání uskutečněné až po ukončení jeho participace na této trestné činnosti, ovšem toto následné jednání a jím způsobený následek byly (jak již bylo zmíněno) v příčinné souvislosti s jednáním samotného stěžovatele.
25.Vrchní soud se v bodě 50 napadeného usnesení náležitě vypořádal i se stěžovatelovou námitkou, že přístupové údaje k datové schránce společnosti Y existující v době této jeho spolupráce, nebyly nikdy použity. Vysvětlil, že podstata stěžovatelovy trestné činnosti spočívala v dodání společnosti obsazené bílým koněm, tedy ve faktickém předání této společnosti do moci jiné osoby, aniž by se dále zajímal o další aktivity této společnosti, které již nebyly závislé na jeho vůli. Okolnost, zda přímí pachatelé daňové trestné činnosti danou společnost (resp. její datovou schránku) použili pro dosažení svého záměru hned nebo až s určitým (i větším) časovým odstupem, není z hlediska posouzení trestnosti jeho jednání relevantní.
26.Také v tomto případě Ústavní soud považuje uvedené úvahy za logické a prosté jakékoli svévole. Racionalitu naopak postrádá stěžovatelovo tvrzení, že nevyužití datové schránky vylučuje závěr o tom, že byl komukoli poskytnut přístup do ní. Předání přístupu do datové schránky jiné osobě totiž samozřejmě nemusí vést automaticky k tomu, aby tato jiná osoba schránku skutečně (ihned) využívala.
27.S ohledem na výše uvedené vyhodnotil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou též námitku stěžovatele 2) založenou na tvrzení, že v jeho věci byly naplněny podmínky účinné lítosti ve smyslu § 33 písm. a) trestního zákoníku. Jak správně uvedl Nejvyšší soud v bodě 25 napadeného usnesení, uvedený způsob zániku trestnosti je podmíněn mj. tím, že pachatel zamezil škodlivému následku nebo jej napravil. V daném případě ovšem stěžovatel po ukončení své činnosti nijak nezamezil vzniku následku v podobě zkrácení daně, který - jak již bylo vysvětleno - vznikl v příčinné souvislosti s jeho dosavadním jednáním, a tudíž mu tento následek může být přičítán. Podmínky účinné lítosti proto v jeho případě nemohly být naplněny. 28.V souvislosti se stěžovatelovým poukazem na skutečnost, že vrchní soud předložil Nejvyššímu soudu spis s podanými dovoláními až po více než dvou letech (což připustil sám Nejvyšší soud v bodě 31 napadeného usnesení), Ústavní soud konstatuje, že byť lze jistě tuto okolnost označit za nežádoucí průtahy trestního řízení, neměla vliv na ústavněprávní konformitu napadených rozhodnutí. V době vzniku této okolnosti již byl stěžovatel pravomocně odsouzen a vykonával uložený trest, přičemž k tomuto odsouzení a potrestání došlo ústavněprávně souladným způsobem. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že zmíněné průtahy s předložením dovolání Nejvyššímu soudu činily dovolací řízení iluzorní a právo na spravedlivý proces toliko formální. Není totiž důvod se domnívat, že by Nejvyšší soud přezkum rozhodnutí soudů nižších stupňů jakkoli zanedbal.
29.Ani další námitky stěžovatele 2) neposkytují Ústavnímu soudu důvod ke kasačnímu zásahu. Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo tomuto stěžovateli doručeno (jak sám v ústavní stížnosti uvádí), takže ani případné tvrzené nedoručení, resp. pozdější doručení tohoto usnesení obhájci nemohlo zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stejný závěr platí i ve vztahu k případnému zkrácenému vyhlášení napadeného rozsudku městským soudem. Stěžovatel nepopírá, že mu byl řádně doručen písemný opis tohoto rozsudku, tedy byl náležitě seznámen s celým jeho obsahem. Jak vyplývá z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019, na který ostatně stěžovatel 2) odkazuje, nevyhlášení rozsudku sice představuje postup rozporný s Ústavou, ovšem nedochází tím k porušení žádného ústavně zaručeného práva účastníka řízení. Stejný závěr tím spíše musí platit pro případy, kdy rozsudek vyhlášen je, avšak v neúplné podobě. Ústavní soud proto nepovažoval za potřebné ověřovat, zda městský soud skutečně napadený rozsudek vyhlásil v neúplné podobě, popř. o jak výrazné zkrácení šlo.
30.V souvislosti s námitkou stěžovatele 2) směřující proti uloženému trestu Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku a peněžitý trest, u něhož byla výměra počtu denních sazeb (vyjadřující povahu a závažnost činu) stanovena ve spodní čtvrtině zákonného rozpětí vyplývajícího z § 68 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). Takový trest proto podle Ústavního soudu jistě nelze považovat za excesivně přísný. Okolnost, jaký trest byl nebo nebyl uložen jiné osobě odsouzené ve stejné věci, na uvedený závěr nemůže mít žádný vliv. 31.Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť jednání stěžovatelů vykazovalo znaky spolupachatelství na zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, když představovalo jeden z podstatných předpokladů pro naplnění znaků tohoto trestného činu. Obecné soudy u stěžovatelů ústavněprávní konformním způsobem dovodily naplnění subjektivní stránky, tedy jejich úmyslné zavinění. Ústavní soud na straně obecných soudů neidentifikoval žádnou deformaci provedených důkazů, opomenuté důkazy, extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a rozhodnými skutkovými zjištěními ani svévolnou interpretaci právní úpravy, popř. jiné vady, jež by bylo možno považovat za porušení jejich práva na spravedlivý proces. Akceptuje závěr obecných soudů, že vina stěžovatelů byla spolehlivě prokázána, takže nebyl prostor pro aplikaci principu in dubio pro reo. Ve výsledku tak Ústavní soud nenalezl žádný důvod ke kasačnímu zásahu.
32.Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu