Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Kontára, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2025 č. j. 20 Cdo 348/2025-364, Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2024 č. j. 26 Co 231/2023-325 a Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. června 2023 č. j. 53 EXE 2495/2015-263, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Popis věci a její procesní vývoj
1.Stěžovatel si půjčil peníze u GE Money Bank, a. s. Ta následně svoji pohledávku postoupila za úplatu oprávněné obchodní společnosti Intrum Czech, s. r. o. (dříve Profidebt, s. r. o.). V té době stěžovatelův dluh činil necelých 33 tis. Kč. Oprávněná společnost následně uzavřela se stěžovatelem dvě smlouvy: jednak dohodu o uznání dluhu, jednak rozhodčí smlouvu (přesněji rozhodčí doložku). Ani poté stěžovatel neuspokojil dluh. Oprávněná společnost se proto obrátila na rozhodčí soud. Ve věci rozhodoval Mgr. Jan Fišer, rozhodce uvedený ve výčtu rozhodců, kteří mohou případný spor projednat a rozhodnout. V rozhodčí smlouvě mj. bylo, že rozhodčí řízení projednávané tímto rozhodcem se budou konat v sídle obchodní společnosti Rozhodčí společnost Pardubice, s. r. o (dále "rozhodčí společnost"). Sídlo bylo rovněž adresou pro doručování podání účastníků rozhodčího řízení. Rozhodce vydal nález, na základě kterého stěžovatel jako povinný musel oprávněné společnosti zaplatit dlužnou částku, smluvní pokutu (0,1 % z dlužné částky) a náhradu nákladů rozhodčího řízení. Díky tomu oprávněná společnost měla exekuční titul, podala proto exekuční návrh. Stěžovatel ovšem navrhl, aby se zahájené exekuční řízení zastavilo.
2.Okresní soud v Břeclavi návrhu nevyhověl ani napodruhé (první rozhodnutí bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno a vráceno k dalšímu řízení). Nikdo nenutil stěžovatele, aby uznal dluh, ani aby souhlasil s rozhodčím řízením. Není třeba blíže zkoumat propojení mezi rozhodcem, oprávněnou společností a rozhodčí společností. Také není třeba zjišťovat, zda existuje smlouva mezi nimi. Je pravda, že nikdo neuhradil rozhodčí poplatek. Nejde ale o okolnost, která by činila rozhodčí nález nicotným. Společnost zajišťovala pro rozhodce různé administrativní služby; nerozhodovala místo něho. Byť rozhodce vydal vysoký počet nálezů, neznamená to, že rozhodčí nález je neplatný či že rozhodce je podjatý pro ekonomickou závislost. Výslechy rozhodce a jednatele společnosti jsou nadbytečné.
3.Stěžovatel se odvolal, Krajský soud v Brně jeho odvolání nevyhověl a zamítavé usnesení potvrdil. Odkázal na své předchozí rušící rozhodnutí. V reakci na stěžovatelův judikaturní odkaz uvedl, že se nynější věc skutkově liší. Stěžovatel měl i po uzavření dohody dost času, aby uspokojil celý dluh, aniž by se musel obávat dalšího zvyšování dluhu během jeho splácení. Smluvní pokuta nastoupila až v okamžiku, kdy stěžovatel nehradil dluh řádně a včas. Oprávněná společnost nemusela při uzavření dohody posuzovat úvěruschopnost stěžovatele. Stěžovatel mohl uspokojit dluh podle splátkového kalendáře, a to po dobu nejméně dvou let. Není pravda, že nález vydala rozhodčí společnost. Vymezení předmětu činnosti v obchodním rejstříku ("rozhodčí činnost") nesvědčí o tom, že nález vydala právě tato společnost. Jak rozhodce, tak jednatel rozhodčí společnosti shodně uvedli, že rozhodčí společnost poskytovala rozhodci jen podpůrné, administrativní činnosti. Přestože se nepodařilo zjistit, zda existuje trojstranná dohoda (stranami byly údajně oprávněná společnost, rozhodce a rozhodčí společnost), stále platí, že ve věci rozhodl rozhodce. Dílčí úkony může rozhodce nechat provést jinými osobami, třebas zaměstnancem rozhodčí společnosti. Rozhodce tuto skutečnost nepopřel. Nálezy si ale psal sám, případně je psal někdo jiný, ovšem vždy pod jeho dozorem. Protože dříve vypovídal v jiné věci, opětovný výslech byl zbytečný. Pokud se rozhodčí poplatek neuhradil, rozhodce stále měl pravomoc vydat nález. Krajský soud připustil, že odesílatelem rozhodčího nálezu nebyl rozhodce, ale rozhodčí společnost. Důležité však je, že rozhodčí nález byl řádně doručen. Pokud rozhodce byl advokátním koncipientem společníka rozhodčí společnosti, není podjatý ani ekonomický závislý.
4.Stěžovatel podal dovolání, neúspěšně. Nejvyšší soud jej odmítl jako nepřípustné, neboť se neřeší nic nového a krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Pravomoc rozhodčího soudu není podmíněna zaplacením rozhodčího poplatku. Chybný odesílatel nemá žádný vliv na účinnost (řádnost) doručení. Rozhodčí nález byl vykonatelný. Rozhodčí smlouva se zmiňovala o rozhodčí společnosti, stěžovatel o ní musel vědět. Opětovný výslech osob je nadbytečný. Jakkoli jednatel připustil existenci dohody, pro otázku transparentnosti rozhodčího řízení to nemá žádný význam. Nynější rozhodce nebyl ekonomický závislý ani na oprávněné společnosti, ani na rozhodčí společnosti. Závěrem Nejvyšší soud upozornil, že exekuce během dovolacího řízení skončila jejím provedením - dlužná částka necelých 33 tis. Kč byla zcela vymožena (v bodě 17 zmíněné vyrozumění soudního exekutora ze dne 14. 2. 2025 č. j. 197 EX 11850/15-132).
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel předkládá tři argumenty, proč jsou napadená rozhodnutí neústavní. Zaprvé, na doručence nebyl odesílatelem přímo rozhodce, ale rozhodčí společnost. Zadruhé, exekuční soudy opomněly důkaz, nevyslechly rozhodce a jednatele rozhodčí společnosti. Zatřetí, exekuční soudy se argumentačně nevypořádaly s jeho argumentací nálezem ze dne 16. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1851/19 . Rozhodce byl podle stěžovatele ekonomicky závislý na rozhodčí společnosti.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud si vyžádal jak soudní spis, tak vyjádření všech účastníků nynějšího řízení.
7.Krajský soud uvedl, že stěžovatel netrval na tom, aby soud vyslechl rozhodce. Co se týče trojstranné dohody, její existence se předpokládala. Nešlo v praxi o nic neobvyklého. I když rozhodce, který byl současně advokátním koncipientem, neměl žádnou odměnu z rozhodčí činnosti, nutně to neznamená, že nebyl nestranný či nezávislý. Není třeba, aby civilní soudy podrobněji zkoumaly vazby rozhodce s oprávněnou společností a rozhodčí společností, zejména pokud skutková zjištění nenaznačují, že by se mzda rozhodce, resp. advokátního koncipienta odvíjela od počtu rozhodnutých věcí.
8.Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění krajského soudu, který vysvětlil, proč nevyslechl rozhodce. Způsob, jakým se civilní soudy vypořádaly s otázkou ekonomické závislosti rozhodce, mnohokrát obstál před Ústavním soudem.
IV.
Posouzení ústavní stížnosti
10.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11.Ústavní soud úvodem upozorňuje, že exekuce skončila úplným vymožením pohledávky oprávněné společnosti, včetně příslušenství a nákladů exekuce (§ 46 odst. 2 a 8 exekučního řádu). V takovém případě ale není co zastavovat: jednou skončenou exekuci nelze v zásadě znovu otevřít (Svoboda, K. Zastavení exekuce. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 13 až 14). Tato skutečnost významně ovlivňuje, zda Ústavní soud může v nynější věci kasačně zasáhnout. Byť nálezová judikatura nevylučuje, aby Ústavní soud toliko prohlásil porušení základních práv, takový postup vyhrazuje jen pro výjimečné případy (obecně nález ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1527/19 , body 27 až 30 a tam cit. judikatura; dále nález ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 1474/24 , kde soud prohlásil porušení základních práv při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného, jenž však v mezidobí trest již nevykonával). 12.Ústavní soud stručně připomíná, že ani rozhodčí řízení není mimo dosah ústavního pořádku. Byť je mu vlastní větší míra autonomie, přesto musí být dodrženy požadavky spravedlivého procesu. Také princip nezávislého a nestranného rozhodování platí pro rozhodčí řízení a rozhodce nevyjímaje (takto stěžovatelem zmíněný nález ze dne 16. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1851/19 , bod 12; v odborné literatuře Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 30 až 31).
13.Na nynější věc obecně dopadá citovaný nález II. ÚS 1851/19 . V něm se Ústavní soud skutečně zmínil o potřebě zachovávat nezávislost a nestrannost rozhodce (bod 22). Nosný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu však ležel jinde: vytkl civilním soudům, že neústavně opomněly důkaz (bod 19). Návrh na provedení důkazu (výslech rozhodce a jednatele rozhodčí společnosti) odmítly, aniž by řekly, zda důkaz nic nepotvrzuje či nic nevyvrací, zda s věcí nijak nesouvisí či zda do věci nevnáší nic nového. V nynější věci se ale civilní soudy s důkazním návrhem vypořádaly (body 12 a 14 usnesení okresního soudu a s. 5 usnesení krajského soudu). Ústavní soud uznává, že odůvodnění civilních soudů je v tomto směru místy matoucí a ne vždy přesvědčivé. Klíčové ovšem je, že se tak nestalo svévolně. Civilní soudy odkázaly na výpovědi rozhodce a jednatele společnosti, které sice padly v jiných, avšak typově obdobných řízeních, v nichž vystupovala stejná oprávněná společnost. Neučinily tak blanketně, naopak, jejich obsah shrnuly a uvedly, proč opětovný výslech nebyl nutný (bod 9 usnesení krajského soudu). Nenastala situace, kdy by civilní soudy důkazní návrh stroze odmítly a svůj postup podpořily toliko plošným, nicneříkajícím odkazem na prejudikaturu (opačně nález ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2736/19 , bod 13). Za takové situace Ústavní soud nemá přehodnocovat postup civilních soudů při dokazování.
14.Stěžovatel v původním řízení vskutku argumentoval nálezem II. ÚS 1851/19. Nyní civilním soudům obecně vyčítá, že se nevypořádaly s jeho odkazem na výše uvedený nález. Přestože způsob, s jakým se civilní soudy vypořádaly s touto argumentací, je na hranici ústavnosti, podle Ústavního soudu ještě obstojí. Byť ne příliš pečlivě, civilní soudy přece jen zkoumaly, jaké vazby měl rozhodce. Pro civilní soudy bylo důležité, zda tu existovala přímá a bezprostřední vazba mezi rozhodcem, na straně jedné, a některou ze stran rozhodčího řízení, na straně druhé (stěžovatelem či oprávněnou společností). Stěžovatel svoji argumentaci upnul na působení rozhodce jako advokátního koncipienta společníka rozhodčí společnosti, tj. subjektu, který nebyl žádnou stranou sporu.
15.A konečně, problematika doručování se posuzuje materiálně. Podstatné je, zda se adresát mohl s písemností seznámit tak, aby se mohl domoci soudní ochrany (nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20 , bod 70). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že je mírně matoucí, pokud odesílatelem nebyl rozhodce, ale rozhodčí společnost. To však nebránilo stěžovateli, aby se s písemností seznámil. Osoby dostávají písemnosti od různých osob, i od těch, které vůbec neznají. Odvíjet řádnost doručení od znalosti odesílatele je neudržitelné. Pokud si stěžovatel nevyzvedl na poště rozhodčí nález, nastupuje fikce doručení.
16.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu