Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 2074/37, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2025 č. j. 12 To 258/2025-757 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. června 2025 č. j. 3 T 58/2019-725, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2.Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 10. 2019 č. j. 3 T 58/2019-395, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2020, byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který, jakož i za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 trestního zákoníku, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců s dohledem. Dále mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a uhradil dlužné výživné. II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se nezabývaly tím, že žije dlouhodobě v Německu ve společné domácnosti s družkou a dvěma nezletilými dětmi a že výkon trestu odnětí svobody by měl devastující dopad nejen na něj, ale i na družku a děti. Poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování o nařízení podmíněně odloženého trestu. Tvrdí, že po usazení se v Německu plnil podmínky dohledu, že německý soud vydal v době podmíněného odsouzení rozhodnutí o jeho osvědčení, avšak rozhodující soudy nic neudělaly pro zjištění skutečného stavu věci. Rovněž poukazuje na to, že v případě trestných činů, které spáchal v Německu (které podrobně popisuje), nešlo o tak závažná pochybení, že by odůvodňovala tvrzení, že v průběhu podmíněného odsouzení nevedl řádný život. Má za to, že soudy rovněž řádně nezjišťovaly skutečný stav ohledně jeho ekonomické situace, resp. to, zda měl reálnou možnost dostát uloženým povinnostem, nezabývaly se tím, zda přeměna trestu na trest nepodmíněný je nezbytná a zda nelze dosáhnout účelu trestu mírnějšími prostředky. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná. Je přesvědčen, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem a právním hodnocením.
6.Součástí ústavní stížnosti je návrh na odložení vykonatelnosti, který stěžovatel odůvodňuje zejména tím, že nástupem do výkonu trestu mu hrozí nenahraditelný zásah do osobní svobody, ztratil by zaměstnání, došlo by k narušení jeho rodinného života a existenční stability nezletilých dětí, k znemožnění splácení dlužného výživného atd. Odkladem vykonatelnosti podle něj nebude ohrožen žádný naléhavý veřejný zájem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 9.Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o vykonání uloženého trestu odnětí svobody, nesdílí. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje již dříve uplatněnou argumentaci, se kterou se však soudy již adekvátním způsobem vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
10.Z napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu se podává, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť byl třikrát odsouzen, jednou v České republice za přečin zanedbání povinné výživy, dvakrát v Německu za trestné činy nezastavení po dopravní nehodě a řízení vozidla pod vlivem návykové látky. Rozhodující soudy správně zdůraznily skutečnost, že trest, kterého se týkají napadená rozhodnutí, byl trestem souhrnným (uloženým mimo jiné i za přečin zanedbání povinné výživy). Stěžovatel tak ve zkušební době podmíněného odsouzení trestnou činnost opakoval, což je přitěžující okolnost. Ač soudy částečně přisvědčily námitce stěžovatele o nízké závažnosti trestného činu nezastavení po dopravní nehodě, současně zdůraznily, že závažnost trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky je vysoká. Rovněž konstatovaly, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení zcela rezignoval na povinnost nahradit způsobenou škodu i dlužné výživné a že ani jeho spolupráci s probační a mediační službou nelze hodnotit pozitivně.
11.Za daných okolností Ústavní soud shledal, že nelze než přisvědčit názoru obecných soudů, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil. Ač měl stěžovatel dostatek času (5 let), aby uhradil, byť částečně, způsobenou škodu, jejíž uhrazení mu bylo stanoveno i jako povinnost podle § 85 odst. 2 trestního zákoníku (nyní § 85 odst. 4 trestního zákoníku), během zkušební doby neuhradil nic, čímž dal najevo, že podmíněné odsouzení na něj nemělo dostatečný výchovný účinek. V dané souvislosti nelze přehlížet, jak správně učinily příslušné soudy, že stěžovatel je v produktivním věku, je vyučen a je plně práceschopný. Jen stěží by tak bylo možno uvěřit jeho tvrzení, že si za dobu pěti let nebyl schopen najít zaměstnání. Navíc v řízení vyšlo najevo, že i v době nezaměstnanosti pobíral v Německu sociální dávky takové výše, které mu umožňovaly škodu splácet, přesto tak nečinil. Nic mu také nebránilo případně se vrátit za prací do České republiky, kde by nepochybně mohl mít i z podprůměrné mzdy prostředky k tomu, aby škodu a dlužné výživné začal splácet. 12.Není tak pochyb o tom, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění zásadním způsobem selhal, neboť se nezdržel páchání trestné činnosti, nezaplatil škodu ani dlužné výživné a rovněž prokazatelně řádně nespolupracoval s probační a mediační službou. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že v současné době se jeho výdělková situace zlepšila, že ač zpočátku ani v Německu jeho spolupráce s probačními orgány nebyla vzorná, po usazení se ve F. začal plnit podmínky dohledu, a že výkon trestu povede k znemožnění placení jeho dluhů. Stejně tak je za daných okolností irelevantní konstatování stěžovatele, že německý soud vydal v době jeho podmíněného odsouzení rozhodnutí o jeho osvědčení, které navíc v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je to právě stěžovatel, kdo odpovídá za své jednání, přesto ani ve zkušební době podmíněného odsouzení prokazatelně nezměnil svůj způsob života tak, aby se trestné činnosti napříště vyvaroval.
13.Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě jejich zrušení. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky protiústavního pochybení.
14.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 15.O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu