Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Markem Škráškem, advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024 č. j. krajsky/49_Co_164_2023-645 a výroku V. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. června 2023 č. j. okresni/6_C_61_2016-499, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a F. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a § 37 odst. 2 Listina základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „okresní soud“) byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovateli o odškodnění pracovního úrazu. Výrokem V. daného rozsudku bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3.K podaným odvoláním byl rozsudek okresního soudu ve výroku V. změněn napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) tak, že vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na částečné náhradě nákladů řízení částku 11 433 Kč (výrok II.) a na částečné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 888 Kč (výrok III.).
4.Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 02.12.2025 č. j. nsoud/21_Cdo_1401_2025-707 odmítl a zavázal vedlejšího účastníka k náhradě nákladů dovolacího řízení. II.
Argumentace stěžovatele
5.V podané ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že v předmětném soudním sporu byl 100 % úspěšný a že musel zaplatit náklady právního zastoupení potřebné k účinné ochraně svých práv v soudním řízení. Na nákladech právního zastoupení nárokoval 1 152 320,51 Kč a byla mu přiznáno cca 1 % těchto právních výloh, což považuje za nespravedlivé. Má za to, že soud při stanovení sazby odměny za jeden úkon právní služby vycházel z nesprávného ustanovení advokátního tarifu, k čemuž poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu.
III.
Přípustnost ústavní stížnosti
6.Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
7.Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost lze podat „ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje“ (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8.Tímto rozhodnutím bylo v daném případě již rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí toliko konstatoval, že v části, která směřuje proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné. Takové rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, protože dovolání proti výrokům o nákladech řízení bylo ze zákona nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu ani dovolání nepodal (dovolání podal toliko vedlejší účastník).
9.Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu tak začala běžet již dnem doručení rozhodnutí tohoto soudu. Pokud totiž zákon dovolání výslovně nepřipouští a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 03.04.2025 sp. zn. usoud/III.__S_633_25 , body 17 a 18, usnesení ze dne 29.05.2024 sp. zn. usoud/IV.__S_217_24 , bod 14 aj.). 10.Stěžovatel však v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Napadený rozsudek krajského soudu mu (resp. jeho právnímu zástupci) byl doručen dne 27.11.2024. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu tedy skončila v pondělí 27.01.2025 (viz § 57 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však podal ústavní stížnost až 29.01.2026, tedy rok po uplynutí zákonné lhůty. 11.Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2026
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj