Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., právně zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti dvěma usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2025 sp. zn. 61 To 302/2025 a sp. zn. 61 To 303/2025, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky
1.Dvěma ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva pokojně užívat majetek (čl. 1 odst. 1 věta první Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dále byl porušen zákaz svévole při výkonu veřejné moci (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025 byly obě ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. I. ÚS 1970/25 a sp. zn. III. ÚS 1971/25 ) spojeny ke společnému řízení. 2.Jak soud z podání stěžovatelky, přiložených a vyžádaných listin zjistil, Generální ředitelství cel, Odbor 35 pátrání Liberec, Oddělení odhalování daňové trestné činnosti Hradec Králové-referát, vede trestní řízení, jehož předmětem je podezřelé jednání společnosti A (dříve B) a jejích jednatelů J. R. Ž. (zemřelý) a R. Ž. a M. Ž., vykazující znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. 3.Usneseními pověřeného celního orgánu ze dne 18. 3. 2025 č. j. GŘC-1899-356/TČ-2023-835021 a č. j. GŘC-1899-365/TČ-2023-835021 byly po předchozím souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle § 79g odst. 1, ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnota jednak nemovitost specifikovaná v citovaném usnesení ve vlastnictví stěžovatelky (bytová jednotka a podíl na společných částech domu a pozemcích), a dále podle § 79g odst. 1, ve spojení s § 79a odst. 1, § 79c odst. 5 trestního řádu ve výroku usnesení specifikované zbraně a tlumiče hluku evidované na stěžovatelku. V záhlaví označenými usneseními Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky proti výše citovaným usnesením celního orgánu. 4.Proti usnesením městského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnosti, jež se v podstatných částech obsahově shodují. Stěžovatelka napadeným usnesením vytýká jejich nedostatečné odůvodnění ve vztahu k jejím námitkám proti zajištění označené nemovitosti a movitých věcí. Stěžovatelka namítá, že soudní kontrola provedená městským soudem byla ryze formální. Městský soud se nezabýval podstatou jejích námitek, kterými vysvětlila podezřelé majetkové transakce, což svědčí o jeho svévolném postupu. Stěžovatelka považuje realizovaný zásah policejního orgánu za zcela nepřiměřený, když především hodnota zajištěné nemovitosti zjevně několikanásobně přesahuje výši výnosů, jejichž nabytí stěžovatelkou by soud mohl i při nejvyšší míře benevolence předpokládat. Dále namítá, že trestní řád nikde nestanoví, že by soužitím některé osoby s podezřelým zakládalo bez dalšího důvod pro postup podle § 79a trestního řádu; takový postup je v rozporu s principem legality. II.
Procesní předpoklady řízení a vlastní posouzení věci
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6.Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana dle čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (usnesení ze dne 5. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 986/25 ). Dočasné povaze majetkových zajišťovacích institutů pak odpovídá i rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu. 7.Ústavní soud ve své judikatuře zformuloval určité požadavky, kterým by měly orgány činné v trestním řízení při rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydána příslušným orgánem, nemohou být projevem svévole a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 ).
8.V posuzovaném případě jsou uvedené požadavky splněny. Pověřený celní orgán je policejním orgánem ve smyslu § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu, jeho výše označená usnesení mají zákonný podklad a nevykazují známky libovůle. Napadená usnesení městského soudu, kterými byla tato rozhodnutí přezkoumána, nevykazují ani jiná pochybení. Městský soud poukázal na probíhající prověřování mj. partnera stěžovatelky pro jednání vykazující znaky závažné hospodářské trestné činnosti se škodou ve výši desítek milionů korun (b. 3-6 napadených usnesení). Rovněž se městský soud vypořádal s povahou institutu zajištění, a to specificky ve vztahu k náhradní hodnotě i postavení stěžovatelky coby zúčastněné osoby. Stejně tak městský soud reagoval na stěžovatelčiny námitky stran přiměřenosti zajištění jak nemovitosti, tak movitých věcí (zbraní a tlumičů hluku), jakož se i dostatečně vyjádřil k povaze dokazování v této fázi trestního řízení. 9.K argumentaci vytýkající městskému soudu nedostatečnou reakci na stížnostní námitky stěžovatelky tak Ústavní soud konstatuje, že z obou napadených usnesení je patrné, jaké její námitky městský soud vypořádal a jak, přičemž stěžovatelka v podané ústavní stížnosti nespecifikovala, co konkrétně měl městský soud opomenout, nýbrž polemizuje obecně s vypořádáním svých námitek soudem. Obě napadená usnesení, jak již bylo zmíněno výše, jsou však z pohledu Ústavního soudu dostatečně odůvodněná, nejsou nepřezkoumatelná ani nesrozumitelná.
10.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu