Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Čtvrtečky, zastoupeného JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou, sídlem Jateční 2121/6, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2025 č. j. 10 Co 479/2025-42, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a města Ostrov, sídlem Jáchymovská 1, Ostrov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 29. 8. 2025 č. j. 27 EXE 701/2025-30 zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Milošem Dvořákem, jejímž předmětem je částka 3 000 Kč s příslušenstvím, představující pokutu za dopravní přestupek ve výši 2 000 Kč a náklady řízení v částce 1 000 Kč. Uvedený soud nedospěl k závěru, že by exekuce byla podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nepřípustná. S poukazem na to, že se stěžovatel opakovaně dopouští dopravních přestupků a přes výzvy uložené pokuty nehradí, označil podaný návrh za zneužití práva a s argumentem, že výše nákladů exekuce ovlivňuje sám stěžovatel, konstatoval, že vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora odpovídá zásadě přiměřenosti, a její nezastavení není nespravedlivé či v rozporu s principy spravedlivého řízení. 3.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení Okresního soudu v Sokolově jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil. II.
Stěžovatelova argumentace
4.Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na procesně nepřípustných argumentech. Tvrdí, že neodpovídá skutečnosti, že vedlejší účastník nedisponuje aparátem pro vymáhání pohledávky, neboť jde o náplň práce finančního odboru městského úřadu. Poukazuje i na to, že náklady exekuce činí 6 655 Kč, tedy více než dvojnásobek jistiny, a namítá, že nevyužil-li vedlejší účastník (jako oprávněný) levnější způsob vymáhání, resp. nepožádal-li jiného správce daně o převedení přeplatku na úhradu tohoto nedoplatku (§ 154 odst. 4 daňového řádu), porušil § 175 odst. 1 a 2 daňového řádu a princip proporcionality. 5.Obecné soudy podle stěžovatele nedostály ústavnímu požadavku zkoumat, zda exekuční návrh není zjevným zneužitím práva k inkasu nepřiměřených nákladů exekuce, odmítá, že by bylo možné založit rozhodnutí na jeho "přestupkové minulosti", aniž by se k tomu mohl vyjádřit, s tím, že jeho "znalost věci" nezbavuje orgány veřejné moci povinnosti postupovat hospodárně a šetrně, resp. zbytečně nenavyšovat náklady, a jeho procesní obranu nelze označit za zneužití práva jen kvůli jeho postupu v minulosti. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1766/2019 nepovažuje stěžovatel za přiléhavý, neboť nelze přehlížet úspornější a citlivější způsob vymáhání bagatelních pohledávek, a dovolává se usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1565/17 a nálezů ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16 (N 241/83 SbNU 747) a ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8.Stěžovatel tvrdí, že exekuce měla být zastavena, neboť oprávněný měl zvolit jiný způsob vymáhání nedoplatku, jenž by byl vůči němu šetrnější, a argumentuje údajně nepřiměřenou výší nákladů exekuce v částce 6 327,50 Kč, jež má činit více jak dvojnásobek jistiny. Ústavní soud však závěr obecných soudů, podle kterého není vymáhaná částka neproporcionální ve vztahu k nákladům na její vymožení, neshledal zjevně nepřiměřeným, jenž by z hlediska ústavnosti nemohl obstát. Stěžovatel měl možnost vzniku těmto nákladů zabránit včasným splněním své povinnosti k úhradě, k čemuž mu bylo poskytnuto dostatek času (viz body 11, 12 rozhodnutí krajského soudu). Neodpovídá ani skutečnosti, že se stěžovatel nemohl ke své "přestupkové minulosti" vyjádřit, neboť tak učinil v odvolání. K tomu Ústavní soud dodává, že exekuce již probíhá a její zastavení by vedlo jen k prodloužení vymáhání nedoplatku a vzniku dalších nákladů; pokud by ostatně skutečné náklady exekuce byly zcela nepřiměřeným zásahem, stěžovatel má možnost uplatnit proti jejich určení soudním exekutorem námitky (srov. usnesení ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2510/20 , bod 8). K námitce stěžovatele týkající se aparátu pro vymáhání pohledávky Ústavní soud připomíná argumentaci krajského soudu uvedenou v bodech 14 až 16 napadeného usnesení, kterou považuje za přiléhavou a k níž nemá co dodat.
9.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu