Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Mitrowské, zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem, sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 30 Cdo 1062/2025-147, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení 196 989,78 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí vznikla uhrazením služeb svého právního zastoupení za zastupování v neoprávněné exekuci vedené Okresním soudem v Rakovníku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 26 EXE 1611/2012, v níž měla postavení povinné. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2024 č. j. 8 C 158/2024-101 žalobu stěžovatelky zamítl.
3.K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2024 č. j. 25 Co 240/2024-125 rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud odůvodnil, že nejsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady podle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."); nadto uzavřel, že mezi vadným výkonem veřejné moci a vznikem případné škody nebyla dána příčinná souvislost. 4.Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Vyložil, že stěžovatelka uvedla, že dovolání závisí na vyřešení jedné otázky hmotného práva, související s výkladem § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve vztahu k níž věnovala převážnou část své dovolací argumentace, avšak ve vztahu k závěru o absenci příčinné souvislosti nevymezila dovolací důvod a podmínky přípustnosti dovolání, ale omezila se na obecnou kritiku závěru odvolacího soudu, aniž by z ní byla patrna právní otázka ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Jestliže přitom obstojí jeden důvod pro zamítnutí žaloby (absence příčinné souvislosti), nemůže zbylý důvod (výklad § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) založit přípustnost dovolání, neboť by to na výsledném posouzení věci nic nezměnilo. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl její dovolání z procesních důvodů pro údajné nevymezení podmínek přípustnosti. Nejvyššímu soudu vytýká, že se ztotožnil s konstrukcí odvolacího soudu, který si sám "vykonstruoval" novou škodu spočívající v majetkové újmě z důvodu, že jí protistrana neuhradila přiznanou částku. Od počátku řízení však tvrdila, že škodná událost je tvořena vydáním nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce a že škoda jí vznikla tím, že musela sama uhradit náklady právního zastoupení vynaložené na zastavení exekuce, tedy v bezprostřední příčinné souvislosti s nezákonným nařízením exekuce, čímž byla otázka příčinné souvislosti odpovězena. Ve svém dovolání vyjádřila jednoznačný názor, podle kterého o otázce příčinné souvislosti nelze vůbec uvažovat.
6.Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s otázkou výkladu § 31 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., která je stěžejní pro určení nároku na náhradu nákladů řízení a je úzce spjata s příčinnou souvislostí. Stěžovatelka ve svém dovolání vysvětlila, že náhrada škody vzniká okamžikem, kdy dojde ke zmenšení jejího majetku v důsledku nezákonného rozhodnutí, nikoliv až neuhrazením pohledávky třetí osobou. Stěžovatelka brojí proti tomu, že jí bylo zamezeno v meritorním projednání nároku za situace, kdy stát poškozenému ukládá povinnost primárně vymáhat nárok proti třetí osobě, a zároveň téže osobě umožní se takového závazku zbavit v rámci oddlužení. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9.Stěžovatelka napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Ačkoliv dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama o sobě nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li již v právním řádu zakotveno - musí respektovat ústavněprávní principy, zejména základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž ve skutečnosti netrpí, dochází k porušení tohoto práva [nález ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13 (N 113/73 SbNU 779)]. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání ústavně konformním způsobem. 10.V obecné rovině Ústavní soud připomíná, že ustanovení § 237 občanského soudního řádu vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má dovolací soud řešit, a současně vymezit, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný a z jakého důvodu. Nestačí pouhý odkaz na citované ustanovení; dovolatel musí označit relevantní judikaturu a vysvětlit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by měla být změněna [srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16; nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 (N 204/109 SbNU 198), body 27 - 28]. Platná právní úprava přitom klade na dovolatele relativně vysoké nároky, což však není bezdůvodné (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). 11.V projednávané věci odvolací soud zamítl žalobu, neboť dospěl k závěru, že náhradu škody nelze stěžovatelce přiznat ze dvou důvodů: jednak pro výklad § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (viz zejm. body 33 až 39 jeho rozsudku) a jednak pro absenci příčinné souvislosti (viz body 40 až 47 jeho rozsudku). Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, protože druhý z důvodů řádně nezpochybnila, přičemž každý z nich obstojí samostatně; nezabýval se proto věcnou stránkou dovolání ve vztahu k žádnému z těchto důvodů. Ústavní soud přitom obecně neshledává nic protiústavního v postupu Nejvyššího soudu, který jako nepřípustné odmítne dovolání, které řádně nenapadá jeden ze samostatně stojících důvodů, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2980/24 , ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3721/19 či ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 596/16 ). 12.Ústavní soud si za účelem přezkumu vyžádal stěžovatelčino dovolání a porovnal jeho obsah s odůvodněním napadeného usnesení. Ověřil přitom, že stěžovatelka ve vztahu k závěru o absenci příčinné souvislosti skutečně nevymezila žádnou právní otázku ani neuvedla, který předpoklad přípustnosti považuje za splněný. V bodě 13 dovolání pouze obecně konstatovala, že úvahy odvolacího soudu ohledně příčinné souvislosti nelze akceptovat a že je tato souvislost nesporná. Z dovolání nevyplývá žádná konkrétní otázka hmotného či procesního práva ani uvedení, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný, což Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil. Závěr o vadnosti dovolání v tomto rozsahu proto z ústavního hlediska obstojí.
13.Pokud je stěžovatelka přesvědčena, že odvolacím soudem dovozený nedostatek příčinné souvislosti a související úvahy jsou nesprávné či vychází z nesprávných předpokladů a že o otázce příčinné souvislosti nelze vůbec uvažovat, měla tento závěr zpochybnit zákonem předvídaným způsobem v rámci dovolání. Pokud tak neučinila, nelze Nejvyššímu soudu vyčítat, že odmítl její dovolání ve vztahu k otázce výkladu § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. jako nepřípustné bez dalšího. 14.Ústavní soud zdůrazňuje, že nijak neposuzuje ani nepotvrzuje ústavní konformitu, natož věcnou správnost závěrů odvolacího soudu. Pokud totiž stěžovatelka tyto nosné důvody nenapadla způsobem, který by umožnil Nejvyššímu soudu jejich přezkum v dovolacím řízení, nemůže je následně přezkoumávat ani Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 30. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 3218/25 ).
15.Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu