Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Alice Kutzendörferové, zastoupené. JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, sídlem Hellichova 1, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2025 č. j. 22 Cdo 2676/2025-343, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2025 č. j. 17 Co 301/2023-288, 17 Co 57/2024, výrokům IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. května 2023 č. j. 19 C 200/2022-128, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 19 C 200/2023-203, doplňujícího usnesení ze dne 3. dubna 2024 č. j. 19 C 200/2022-242 a opravného usnesení ze dne 3. dubna 2024 č. j. 19 C 200/2022-244, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Michala Kutzendörfera, svěřenského správce svěřenského fondu Dorfenia, soukromý svěřenský fond, 2) MUDr. Hany Mojžíšové a 3) MUDr. Jana Mojžíše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění doplňujícího rozsudku a doplňujícího a opravného usnesení (dále jen "rozsudek obvodního soudu") rozhodl, že vedlejší účastníci 2) a 3) jako žalovaní jsou povinni na své náklady odstranit z pozemku p. č. X v k. ú. Ú. neoprávněnou stavbu v podobě podezděného oplocení umístěného u východní hranice předmětného pozemku v rozsahu vymezeném v tomto rozsudku (výrok I.), dále vedlejším účastníkům 2) a 3) uložil povinnost zdržet se užívání části pozemku p. č. X v k. ú. Ú. vymezené v tomto rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastník 1) domáhali, aby vedlejší účastníci 2) a 3) na své náklady odstranili z pozemku p. č. X v k. ú. Ú. neoprávněnou stavbu v podobě podezděného oplocení umístěného u východní hranice předmětného pozemku, a to v rozsahu vymezeném v tomto rozsudku (výrok IV.), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastník 1) domáhali, aby se vedlejší účastnici 2) a 3) zdrželi užívání části pozemku p. č. X v k. ú. Ú. vymezené v tomto rozsudku (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. rozsudku a výrok II. doplňujícího rozsudku). Obvodní soud zamítavé výroky odůvodnil tím, že vedlejší účastníci 2) a 3) nabyli vlastnictví k připlocené části pozemku p. č. X vydržením, neboť ji drželi nepřetržitě po dobu více jak deseti let a byli v dobré víře, že jim tato část pozemku patří (§130, § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). 3.Proti výrokům IV. a V. a akcesorickým výrokům rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé IV. a V. a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4.Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud považoval úvahy městského soudu za přiměřené a dostatečně odůvodněné. II.
Argumentace stěžovatelky
5.V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů o dobrověrném užívání pozemku v další části, kde sousedem pozemku vedlejších účastníků byli nikoli rodiče stěžovatelky (manželé Přenosilovi), ale obec Praha. Vedlejší účastníci 2) a 3) museli vědět, že pozemek jimi částečně zaplocený je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Nadto vedlejší účastník v řízení uváděl, že v roce 2004 byl sepsán notářský zápis, deklarující vydržení vlastnického práva manželů Přenosilových k této části pozemku, kdy vedlejší účastník 3) jako zastupitel Městské části Praha - Ú. přispěl ke schválení tohoto majetkoprávního úkonu. Z uvedeného vyplývá, že nejpozději před sepsáním tohoto notářského zápisu mu muselo být známo, že vlastníkem zaplocené části pozemku je obec Praha. Tím muselo dojít k přetržení trvání dobré víry v užívání pozemku jím zaploceného právě v této části, kde vlastníkem byla obec Praha.
6.Obvodní soud i městský soud přiznaly vedlejším účastníkům 2) a 3) vlastnické právo k dotčené části pozemku p. č. X jejím vydržením, a to i přesto, že dotčený pozemek se po část domnělé vydržecí doby nenacházel ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky, jejích rodičů (manželů Přenosilových). Za této situace stěžovatelka považuje za nesprávné posouzení existence dobré víry vedlejších účastníků 2) a 3) při tvrzeném vydržení části pozemku p. č. X, kdy dobrou víru vedlejších účastníků 2) a 3) nelze odvozovat od chování (strpění) manželů Přenosilových, kteří vlastníky připlocené části pozemku p. č. X nebyli, ale vlastníkem pozemku p. č. X byla obec Praha. Vedlejší účastníci 2) a 3) museli podle stěžovatelky vědět, že vlastníkem pozemku p. č. X nejsou až do roku 2004 manželé Přenosilovi. S jejich tvrzeným svolením s připlocením tohoto pozemku nelze spojovat dobrou víru vedlejších účastníků 2) a 3) resp. započítávat toto období do běhu desetileté vydržecí lhůty. Při posouzení otázky, zda byl držitel "se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří", je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. Závěr o dobré víře vedlejších účastníků 2) a 3) se tedy nemůže zakládat na kupní smlouvě, kterou uzavřeli s manžely Kraftovými.
7.Stěžovatelka namítá, že kupní smlouva nemůže být domnělým právním titulem pro dobrověrné nabytí pozemku vedlejšími účastníky 2) a 3) i z toho důvodu, že vedlejší účastníci 2) a 3) si tento plot sami postavili více než jeden rok po uzavření této kupní smlouvy. Domnělý právní titul musí svědčit o (byť mylném) přesvědčení držitele, že nabývanou věc skutečně nabývá, i pokud se později ukáže, že právní úkon byl neplatný či vůbec neexistoval. V daném případě vedlejší účastníci 2) a 3) nekupovali pozemek p. č. X ani jeho část, nýbrž pozemek p. č. X1. Proto se kupní smlouva na jejich pozemek nemůže stát titulem pro nabytí pozemku sousedního. Kupní smlouva mezi vedlejšími účastníky 2) a 3) a manžely Kraftovými obsahovala přílohu, ze které je patrné, že vedlejšími účastníky 2) a 3) kupovaný pozemek při západní hranici sousedí s pozemkem p. č. X2 rodičů stěžovatelky (manželů Přenosilových) jen zčásti, dále severně navazuje jiný pozemek, bez označení parcelním číslem.
8.Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav, provedené důkazy hodnotily excesivním způsobem, v důsledku čehož byl jimi učiněný právní závěr o oprávněné držbě vedlejších účastníků 2) a 3) v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Soudy se dále dostatečně nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelky o absenci dobré víry vedlejších účastníků 2) a 3). Napadenými rozhodnutími bylo porušeno rovněž právo stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah do svého vlastnického práva spatřuje stěžovatelka i v závěru městského soudu o nehospodárnosti, resp. neúčelnosti žalobního požadavku na odstranění stavby realizované sousedem (drátěného plotu na betonové podezdívce) na pozemku stěžovatelky. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11.V předmětné věci městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, podle kterých vedlejší účastníci 2) a 3) zakoupili pozemek p. č. X1 v roce 1997, v roce 1998 pozemek oplotili. Domnívali se, že plot je na hranici pozemků p. č. X1 a p. č. X, neboť nový plot stavěli podél stávajícího plotu právních předchůdců stěžovatelky, manželů Přenosilových. Ti se stavbou plotu neprojevili nesouhlas. Vedlejší účastníci 2) a 3) k připlocenému pozemku projevili držební vůli, drželi jej a fakticky s ním nakládali, užívali jej, a teprve v roce 2010 bylo ze strany stěžovatelky a vedlejšího účastníka 1) zpochybněno umístění plotu, když dřívější výhrady nebyly v řízení prokázány. Na základě výše uvedených skutečností dospěl městský soud shodně s obvodním soudem k závěru, že podmínky pro vydržení části připloceného pozemku byly splněny.
12.Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastníci 2) a 3) nabyli vlastnické právo k připlocené části pozemku u hranice s pozemkem p. č. X1 vydržením, neboť se oprávněně domnívali, že jsou na základě kupní smlouvy, kterou v roce 1997 nabyli pozemek p. č. X1 od manželů Kraftových, vlastníky celého zaploceného pozemku. Vedlejší účastníci 2) a 3) tedy měli domnělý právní titul k užívání pozemku, který představuje právě výše uvedená kupní smlouva z roku 1997, jíž nabyli vlastnictví k pozemku p. č. X1. Zaplocení provedli vedlejší účastníci 2) a 3) v roce 1998 podél provizorního oplocení bez podezdívky oddělujícího pozemek p. č. X v dobré víře a s vědomím uživatelů sousedního pozemku, právních předchůdců stěžovatelky. Měli dobrou víru, že jim zaplocený pozemek patří, která nebyla až do roku 2010, tedy po více než 10 let, zpochybněna. Před geodetickým zaměřením hranic v roce 2009 nebylo v terénu možné posunutí plotu seznat, neboť připlocená plocha přesahovala hranici pozemku vedlejších účastníků 2) a 3) v průměru o 20 cm, celková plocha je tedy v porovnání s výměrou pozemku p. č. X1 malá. Pro splnění podmínek pro vydržení proto svědčí také okolnost, že zaplocení pozemku nebylo v terénu objektivně postřehnutelné, neboť hranice se jevila jako rovná.
13.Městský soud dále dospěl k závěru, že pozemek p. č. X3, jehož oplocení na pozemek stěžovatelky a vedlejšího účastníka 1) p. č. X rovněž zasahuje, sice vedlejší účastníci 2) a 3) také užívali, šlo však o pozemek hlavního města Prahy, což bylo vedlejším účastníkům 2) a 3) známo, do vlastnictví jej nabyli až smlouvou v roce 2003.
14.Nad rámec závěru o vydržení vlastnického práva k připlocenému pozemku vedlejšími účastníky 2) a 3) městský soud poukázal na to, že odstranění plotu vedlejších účastníků 2) a 3) se v tomto případě jeví jako zcela nehospodárné. Nejvyšší soud však k neúčelnosti odstranění stavby oplocení přiléhavě upřesnil, že závěr o vydržení sporné části pozemku p. č. X v dovolacím přezkumu obstál, stavba oplocení vedlejších účastníků 2) a 3) je nyní umístěna na jejich vlastním pozemku, nejde tedy o stavbu neoprávněnou (srov. rozsudek ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 5780/2016). Na řešení otázky (ne)účelnosti odstranění neoprávněné stavby tedy není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud připojil svou úvahu o tom, že odstranění stavby by bylo krajně nehospodárné, pouze nad rámec závěru o vydržení vlastnictví žalovaných k připlocené části pozemku p. č. X, tedy včetně části pozemku, na kterém je oplocení umístěno. Podle Nejvyššího soudu proto bylo nadbytečné zabývat se správností právního posouzení neúčelnosti odstranění stavby oplocení, a to i v případě, že by šlo o další z důvodů pro zamítnutí žaloby. I kdyby byl totiž závěr odvolacího soudu o neúčelnosti odstranění stavby založen na nesprávném právním posouzení, nejednalo by se o důvod, pro který by mohl dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušit. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15.Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku vedlejšími účastníky 2) a 3). Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
16.Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatelky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17.Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18.Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu