Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti FB LODŽIE s. r. o., sídlem Musilova 1638/9, Brno, zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024 č. j. 28 Cdo 1334/2024-160, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Omelkou, sídlem Orlí 492/18, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Stěžovatelka se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala zaplacení peněžité částky, která odpovídala jistotě složené při účasti na veřejné zakázce vedlejšímu účastníkovi jako jejímu zadavateli. Stěžovatelka poté, co jí vedlejší účastník oznámil její výběr jako dodavatelky veřejné zakázky, odmítla uzavřít smlouvu o dílo. Proto ji vedlejší účastník vyloučil z další účasti na zadávacím řízení podle § 124 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Následně z ekonomických důvodů zrušil zadávací řízení veřejné zakázky a stěžovatelce oznámil, že uplatňuje právo z plnění jistoty podle § 41 odst. 8 zákona o zadávání veřejných zakázek. Městský soud dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo právo si složenou jistotu ponechat a žalobu zamítl. 3.Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí městského soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom s jeho skutkovými i právními závěry.
4.Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Podle něj má jistota v zákoně o zadávání veřejných zakázek i sankční povahu. Právo na plnění z účastníkem poskytnuté jistoty vzniká zadavateli pouze ze zákonem taxativně stanovených důvodů podle § 41 odst. 8 zákona o zadávání veřejných zakázek. Tyto důvody jsou účastníkům předem známy. Z ustanovení lze zároveň dovodit odlišné pojetí institutu jistoty oproti jiným právním předpisům. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Podle stěžovatelky Nejvyšší soud pro své závěry neshromáždil přesvědčivé argumenty. Z gramatického výkladu dotčeného ustanovení nelze dovodit charakter jistoty jako propadné sankce. Z § 41 odst. 6 zákona o zadávání veřejných zakázek vyplývá, že se jistota vrátí tomu, kdo ji složil. Právní řád ve všech ostatních případech pojem jistota používá jako formu zajištění závazku, která nemá povahu pokuty. Právní pojmy by přitom měly mít v právním řádu stejný význam, pokud z konkrétního zákona nevyplývá explicitně něco jiného. V této souvislosti odkázala na nález ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 . Odkazy Nejvyššího soudu na odbornou literaturu nenahrazují, co nevyplývá z textu zákona. Navíc všechny funkce jistoty definované odbornou literaturou mohou být naplněny i tehdy, pokud by si zadavatel proti povinnosti vrátit jistotu započítal vlastní pohledávky. Smysl jistoty spočívá v nahrazení nákladů zadavatele marně vynaložených v souvislosti se zadávacím řízením. Obecné soudy se tak dopustily neústavního dotváření práva. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti dále odkázala na nález ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3701/15 a na zásadu in dubio pro libertate. III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
6.Ústavní soud zaslal účastníku řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení ústavní stížnost k vyjádření.
7.Podle Nejvyššího soudu je argumentace stěžovatelky v rovině podústavního práva. Nejvyšší soud zvolil jednu z možných interpretačních cest. Nejvyšší soud nedovodil existenci žádné povinnosti, kterou zákon nepředvídá. Argumentace bezrozporností právního řádu je zřejmě lichá. V tomto kontextu Nejvyšší soud poukázal na úpravu závdavku v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dáním závdavku poskytuje strana svému protějšku jistotu. V důvodové zprávě se explicitně uvádí, že závdavek plní penální funkci. Pojem jistoty tak není jednoznačně neslučitelný se sankční funkcí.
8.Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu. Jistota v zákoně o zadávání veřejných zakázek má sankční povahu. Měla-li by být složená jistota vrácena, postrádala by její existence smysl. I ze skutkových zjištění vyplývá, že to byla stěžovatelka, která svým neodpovědným přístupem utvrzovala vedlejšího účastníka o správnosti nižší ceny, za kterou měla být schopna zakázku realizovat. Přestože byla na možnou chybu v součtu upozorněna, teprve po výzvě k podpisu své stanovisko změnila.
9.Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v replice uvedla, že vyjádření Nejvyššího soudu nereflektuje podstatu ústavní stížnosti. Odkaz na institut závdavku není případný. Důvodová zpráva k zákonu o zadávání veřejných zakázek o penální funkci jistoty nehovoří. Nejvyšší soud nadto přehlédl, že úprava závdavku výslovně stanoví možnost si závdavek ponechat. S takovým termínem u práva na jistotu zákon o zadávání veřejných zakázek nepracuje. Vedlejší účastník směšuje právo na plnění z jistoty s interpretací toho, co je jistota.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10.V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
11.Podstatou posuzované věci je výklad § 41 zákona o zadávání veřejných zakázek, v němž je upraven institut jistoty, její funkce a povaha v systému zákona o zadávání veřejných zakázek. Jde tedy o výklad podústavního práva, který je primárně úkolem obecných soudů. Ústavní soud do tohoto procesu zasahuje, až pokud jej doprovází kvalifikované vady. Mezi ně patří zejména situace, kdy se obecný soud dopustí nepřípustné libovůle. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu případů, kdy k takové libovůli dochází. Může spočívat v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo např. ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 212/16 , bod 19, nebo ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 , bod 26). 12.Stěžovatelka svou stížnost staví zejména na uniformním výkladu institutu jistoty vyplývajícího ze zásady jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu. V této souvislosti odkázala i na nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 . V něm Ústavní soud zdůraznil, že právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. Uvedené se však neuplatní bezvýjimečně v tom smyslu, že upravuje-li více právních předpisů obdobný institut se shodným označením, je automaticky vyloučeno, aby mezi nimi existovaly byť dílčí odlišnosti. Vždy je nutné upravené instituty vnímat kontextuálně a respektovat jejich smysl a účel. V nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16 , body 12 a 13, tak např. Ústavní soud uvedl, že zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu se takto uplatní zpravidla jen u právních institutů (jimž odpovídají příslušné právní pojmy), které jsou v pravém slova smyslu meziodvětvové, resp. univerzální. Převzetí legální definice z jednoho právního předpisu definované pro jeho účely a použití takto definovaného významu v kontextu jiného právního předpisu nelze ani v případě, že k tomu dojde, provést mechanicky.
13.Nejvyšší soud se rozebíranou námitkou stěžovatelky zabýval. Uvedl k ní, že v právě posuzované věci se zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu stěžovatelkou zastávaným způsobem neprosadí. Zákon o zadávání veřejných zakázek vymezuje situace, v nichž má zadavatel právo na plnění jistoty, včetně stanovení podmínek pro vznik daného nároku. Dovodil proto, že institut jistoty se v kontextu zákona o zadávání veřejných zakázek uplatní za odlišných podmínek oproti jiným právním předpisům. Ve svém vyjádření Nejvyšší soud dále poukázal na to, že "penální" funkce se projevuje i v institutu závdavku, který občanský zákoník považuje za jistotu. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že Nejvyšší soud nepostupoval v právě posuzované věci v rozporu s výše citovanou judikaturou. Nejenže poukázal na (ne zcela jednotné) pojetí jistoty z hlediska míry naplnění funkcí, které plní, dovodil ale i důvody, pro které se má sankční funkce zastávaným způsobem prosadit. Reflektoval závěry judikatury Ústavního soudu týkající se zásady jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a dostatečným způsobem vyložil, z jakých důvodů se stěžovatelkou zastávaným způsobem neuplatní. Ústavnímu soudu za takové situace nepřísluší přehodnocovat Nejvyšším soudem přijatý výklad podústavního práva, neboť z výše uvedeného nevyplývá přítomnost kvalifikované vady. Jakkoliv stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu např. vztahujícími se k relevanci odkazu na úpravu závdavku, je její argumentace zaměřena striktně na výklad jednotlivých ustanovení postrádající ústavněprávní přesah.
14.Ústavněprávní přesah věci nezakládají ani ostatní námitky stěžovatelky. Ty jsou především polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu. Jde-li o odkaz stěžovatelky na zásadu in dubio pro libertate, je nezbytné uvést, že pro její uplatnění je prostor tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu, a současně lze-li jednoznačně určit, který z více výkladů znamená nejmenší zásah do základního práva či svobody. Nejvyšší soud přitom vysvětlil, z jakých důvodů je podle něj institut jistoty v zákoně o zadávání veřejných zakázek specifický. Vyšel nejen z jazykového výkladu dotčených ustanovení, ale i z jejich smyslu a účelu v kontextu tohoto zákona. Jeho výklad vede k poskytnutí vyšší míry jistoty, že účastník po podání nabídky na plnění veřejné zakázky dostojí svým povinnostem. Stěžovatelka, ačkoliv s výkladem Nejvyššího soudu nesouhlasí, v tomto ohledu nenabízí srovnatelnou alternativu (tj. alternativu naplňující ve stejné míře Nejvyšším soudem předestřenou míru jistoty zadavatele), resp. dostatečně přesvědčivě nezpochybňuje, proč by se poskytnutí takové míry jistoty zadavateli nemělo v tomto případě prosadit. Za takových okolností neuplatnění zásady in dubio pro libertate není protiústavní, a proto není ani dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
15.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu