Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou, sídlem Koliště 1965/13a, Brno, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně ve věci sp. zn. 1 KZN 1015/2025, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. ledna 2025 č. j. 5 ZN 1919/2024-35 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Oddělení analytiky a kybernetické kriminality ze dne 28. listopadu 2024 č. j. KRPB-159278-70/TČ-2024-060288-DOH, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Oddělení analytiky a kybernetické kriminality, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Ustanovené opatrovnici stěžovatelky JUDr. Haně Klusáčkové se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 16 141,40 Kč.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení a postup Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") při výkonu dohledu ve věci sp. zn. 1 KZN 1015/2025 s tvrzením, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka v době, kdy jí bylo 13 let, nalezla v nehtovém studiu, kde vypomáhala své matce, která v něm pracuje, na matkou jí svěřeném telefonu, používaném ke komunikaci se zákazníky nehtového studia, řadu videí ze skryté kamery ze svého pokoje, z nichž na některých se převléká. S věcí se svěřila kamarádce, ta o tom informovala svoji matku, která věc nahlásila policejním orgánům.
3.V návaznosti na to byly dne 30. 7. 2024 zahájeny úkony trestního řízení. Dne 28. 11. 2024 však bylo rozhodnuto napadeným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Oddělení analytiky a kybernetické kriminality (dále jen "policie") podle § 159a odst. 1 trestního řádu o odložení trestní věci, neboť nebylo potvrzeno podezření ze spáchání přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 ani poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. 4.Napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") byla zamítnuta stížnost stěžovatelky (podaná ustanovenou opatrovnicí) proti usnesení policie jako nedůvodná. Krajské státní zastupitelství následně neshledalo důvodným stěžovatelčin podnět k výkonu dohledu nad postupem městského státního zastupitelství.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka má za to, že byla naplněna skutková podstata přečinu poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 č. j. 4 Tdo 843/2015-37 vážnou újmu na právu na soukromí ve smyslu § 181 trestního zákoníku může představovat například i zřízení utajené pozorovatelny na takových místech, na kterých poškození mylně předpokládali nejvyšší míru intimity, jako například na toaletě nebo v koupelně, a přechovávání videozáznamů s intimními záběry bez souhlasu poškozených. V projednávané věci byla kamera nainstalována v pokoji dítěte, tedy na místě, které dítě právem považuje za svůj osobní prostor a kde oprávněně předpokládá nejvyšší míru intimity, a k přechovávání záběrů nebyl dán souhlas. 6.Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení stran toho, čí byl mobilní telefon s videozáznamy, a proč záběry vznikly, vycházejí z vysvětlení podezřelých (matky poškozené a jejího partnera) bez komplexnějšího ověření. O výpovědi své matky, že záběry byly pořizovány, aby na ni dohlížela, má stěžovatelka pochybnosti. Není jí jasné, proč by matka měla za nutné nahrávky uchovávat.
7.Stěžovatelce se nadto jeví, že není dána podstatná odlišnost od situace řešené zmíněným judikátem Nejvyššího soudu (popřípadě od medializovaného případu nahrávek ve sprše spáchaného B. B. /jedná se o pseudonym/), ani kdyby byly výpovědi podezřelých pravdivé. Není rozdíl mezi natáčením v koupelně a v dětském pokoji - obě místa znamenají zachycení poškozeného v intimních chvílích. I zde byly záběry uchovávány. Pokud šmírující osobou měla být o stěžovatelku pečující osoba, na věci to nic nemění, respektive je to spíše přitěžující, neboť taková osoba by naopak její soukromí měla zajišťovat. Narušení soukromí dítěte instalací skrytého nahrávacího zařízení a ponecháváním vzniklých nahrávek nelze přejít prostým konstatováním, že se jednalo o konání nestandardní.
8.Odůvodnění orgánů činných v trestním řízení je dle stěžovatelky z uvedených důvodů nedostatečné, neodpovídá zmíněné rozhodovací praxi obecných soudů a má charakter libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předchozího řízení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV.
Vyjádření k věci
10.Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
11.Policie a krajské státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
12.Městské státní zastupitelství vyjádřilo názor, že námitky stěžovatelky již byly v řízení vypořádány. Byla vyslechnuta stěžovatelka, kamarádka, které se svěřila, matka stěžovatelky i matčin partner. Byla zajištěna dostupná digitální data z mobilního telefonu, i z dalších elektronických zařízení, přičemž za tímto účelem byla provedena domovní prohlídka. Byly obstarány informace ze školy, kde stěžovatelka studovala.
13.Na tomto základě nebylo zjištěno, že by došlo k výrobě pornografického díla, které by bylo jakýmkoliv způsobem šířeno. Směrnice 2011/93/EU o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii je definuje jako "jakýkoli materiál, který zobrazuje dítě, které se účastní skutečného nebo předstíraného jednoznačně sexuálního jednání, jakékoli zobrazení pohlavních orgánů dítěte prvotně k sexuálním účelům, jakýkoli materiál, který zobrazuje osobu se vzhledem dítěte, která se účastní skutečného nebo předstíraného jednoznačně sexuálního jednání, nebo každé zobrazení pohlavních orgánů osoby se vzhledem dítěte k prvotně sexuálním účelům, nebo realistické obrázky dítěte, které se účastní jednoznačně sexuálního jednání, nebo realistické obrázky pohlavních orgánů dítěte k prvotně sexuálním účelům." Obdobné vymezení dětské pornografie obsahuje i čl. 9 odst. 2 Úmluvy Rady Evropy o kybernetické kriminalitě.
14.Dané nahrávky neodpovídají tomu, jak je chápáno pornografické dílo, zejména když bylo prokázáno, že kameru dala do pokoje své dcery její matka a takto získané nahrávky chtěla použít k výchovným účelům. V tomto směru orgány činné v trestním řízení vyšly nejen z výpovědí matky stěžovatelky a partnera této matky, ale byl zkoumán i obsah daných videozáběrů. Verzi matky, že měla za potřebné na stěžovatelku více dohlédnout, např. kontrolovat, zda si dcera neaplikuje vyzývavý make-up a oblečení a nepořizuje z toho fotky a nedává je na sociální sítě, přitom podporuje vícero zjištění. Ze školy byla získána informace, že matce stěžovatelky bylo telefonováno o jejím závadném chování, kdy stěžovatelka měla mnoho neomluvených absencí. Sama stěžovatelka uvedla, že již v minulosti měla v pokoji kamera umístěnou z důvodu výchovných problémů. Při domovní prohlídce pak nebyly nalezeny žádné soubory s motivy dětské pornografie. Bylo zkoumáno čí je telefon, na kterém byly dané videozáznamy, a zda něco nesvědčí o nějakém šíření nahrávek, přičemž nebylo zjištěno nic podezřelého. Bylo tedy uzavřeno, že záběry stěžovatelky nebyly vytvářeny se sexuálním podtextem, ale z důvodů výchovných (jakkoliv realizovaných nevhodným způsobem).
15.Pokud jde o otázku, zda i tak nemůže jít o trestný čin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 trestního zákoníku, daná skutková podstata je naplněna jen pokud je zde "vážná újma na právech". Její existenci je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce či obtížně odstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala. 16.Jednání ve stěžovatelkou srovnávané věci, posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 843/2015, spočívalo vtom, že tehdejší obviněný bez výslovného souhlasu nájemníků umístil za zrcadlo v koupelně kameru, která byla nasměrována na celou plochu koupelny, přičemž je takto sledoval a monitoroval, když poškození neměli o jeho počínání žádné povědomí, a tak je uvedl v omyl ohledně nerušeného užívání prostoru koupelny a nezasahování do jejich práv, čímž hrubě zasáhl do intimity soukromí a osobnostních práv. V další stěžovatelkou zmiňované věci, řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011 sp. zn. 6 Tdo 942/2011, obviněný umístil kameru v koupelně bytu, který obývala bývalá žena se společnými dětmi.
17.Stěžovatelkou uváděné případy se tedy týkaly odlišných situací. Kamera u nich byla umístěna v koupelně, tedy prostoru určeném k intenzivní intimní hygieně. V prvém případě navíc cizí osobou a patrně ze sexuálních důvodů. V druhém případě se sice neprokázala sexuální motivace, na druhou stranu však byla vyvrácena obhajoba někdejšího obviněného, že tak činil jako nositel rodičovské odpovědnosti. S těmito případy nelze srovnávat pořízením nahrávek dítěte v ložnici osobami, jenž je mají v péči, bez sexuálního podtextu, kdy není vyvrácen "dobrý" záměr matky.
18.Státní zastupitelství přitom zdůraznilo, že nezpochybňuje, že instalací sledovacího zařízení v soukromém pokoji osoby dochází k zásahu do ústavně zaručených práv jednotlivce (viz čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy) a že mají být respektována pravidla ochrany soukromí v § 84 a 86 občanském zákoníku. Takovými právy zajisté disponuje i dítě, byť to může být v protikladu se zákonnou povinností rodičů své dítě chránit. Sledování dítěte tedy může představovat neoprávněný zásah do jeho soukromí. 19.Dle městského státního zastupitelství však v posuzované věci nevhodné zasahování do soukromí dítěte není namístě postihovat předpisy trestního práva. Kamera byla umístěna v pokoji stěžovatelky z důvodu, že její matka měla obavy ohledně stěžovatelčina chování v okamžiku, kdy není pod její přímou kontrolou. Jakkoli nevhodný takovýto postup byl s ohledem na intimitu dospívající třináctileté dívky, tak se jedná o skutek podstatně méně společensky závažný, než skutky popisované v citovaných usneseních Nejvyššího soudu. Závažnost prověřovaného jednání není takové intenzity, aby na něj bylo nutné reagovat prostředky trestního práva. V souladu se zásadou ultima ratio by měla být primárně používána ochrana občanskoprávní. K tomu ostatně došlo zásahem opatrovnického soudu, který svěřil stěžovatelku do péče otce.
20.Městské státní zastupitelství dále dodalo, že právo na účinné vyšetřování je Evropským soudem pro lidská práva aplikováno úžeji u zásahů do respektování soukromého a rodinného života než u práva na život, zákazu mučení nebo zákazu otroctví a nucených prací. Muselo by jít o zásah mimořádně závažný a intenzivní. V rozsudku velkého senátu Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013 stížnost č. 5786/08, týkajícím se se utajeného nahrávání čtrnáctileté dívky při sprchování jejím nevlastním otcem, tak Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že porušení práva podle čl. 8 přichází v úvahu jen tehdy, pokud vedle nemožnosti trestního stíhání neexistuje ani efektivní cesta vymáháním škody před civilními soudy. Stěžovatelce proto s přihlédnutím k míře závažnosti věci právo na účinné vyšetřování nepřísluší. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta, popřípadě zamítnuta.
21.Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta sdělila, že argumentace městského státního zastupitelství se jí jeví nepřiléhavá. Dochází k obviňování oběti, kdy je v podstatě dovozováno, že stěžovatelka si za sledování kamerou může sama, protože se chovala nevhodně. Chování zahrnující objevování vlastní sexuality je však v daném věku dítěte běžné. Nelze jím ospravedlnit zásah do nejintimnějšího prostředí dítěte spočívající v tajné instalaci záznamové kamery do dětského pokoje. Co se týče kamery umístěné na pokoj v minulosti, ani s ní stěžovatelka nesouhlasila, a tím spíše neměla být kamera umisťována znovu. Telefonát školy se dle vyjádření ředitele týkal jen cca 30 neomluvených zameškaných hodin a některých drobností jako užívání vulgárních výrazů. Stěžovatelka také setrvává na svém názoru, že věc je podobná s případy řešenými zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu. To že se mělo jednat o dohled matky nad svým dítětem, nepředstavuje podstatnou odlišnost. Navíc je možné, že k nahrávkám měl přístup partner stěžovatelčiny matky, u kterého by mohlo jít i o užití nahrávek k sexuálnímu uspokojení. Matka možná partnera kryje. Vyjádření městského státního zastupitelství celkově manipulativně bagatelizuje vinu a způsobenou škodu a naopak útočí na stěžovatelku a téměř staví matku do role oběti nucené využít nestandardních prostředků ve snaze zabránit dceři v dráze prostitutky.
22.Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
a)obecná východiska
23.Ústavní soud při posuzování ústavních stížností poškozených proti výsledku trestního řízení respektuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ze které plyne, že státy Úmluvy mají povinnost v této Úmluvě či v jejích protokolech zakotvená základní lidská práva a svobody osob ve své jurisdikci chránit, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva. Povinností států je tak přijmout opatření směřující k zajištění toho, aby osoby v jejich jurisdikci nebyly vystaveny jednáním porušujícím práva zaručená Úmluvou. Tím se přitom rozumí jak zakotvení příslušných institutů a skutkových podstat v positivním právu, tak efektivní trestní vyšetřování a stíhání v konkrétní věci (srovnej rozsudek M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003 stížnost č. 39272/98, bod 149, 150, 152 a 153).
24.Tato povinnost vyplývá primárně z práva na život [srov. např. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)], zákazu mučení a nelidského zacházení [např. nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 2468/24 ] a zákazu otroctví a nucených prací [např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci T. I. a další proti Řecku ze dne 18. 7. 2019 stížnost č. 40311/10]. Může plynout ale i z práva na ochranu majetku (např. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , bod 22 a násl.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Litvě ze dne 14. 10. 2008 stížnost č. 70930/01) nebo z práva na ochranu soukromého a rodinného života [např. nález ze dne 22. března 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 (N 41/111 SbNU 166)].
25.Evropský soud pro lidská práva však nedovozuje existenci práva na účinné vyšetřování bez dalšího u každé osoby, která tvrdí, že byla poškozena trestným činem. Restriktivnější přístup zaujal například u nedbalostních protiprávních jednání (např. rozsudek velkého senátu Nicolae Virgiliu Tănase proti Romunsku ze dne 25. 6. 2019 stížnost č. 41720/13).
26.Evropský soud pro lidská práva také uznává, že povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Je nutno vnímat praktické obtíže, kterým mohou státní orgány při vyšetřování čelit, a potřebu rozhodovat se operativně a upřednostňovat vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů. V případech méně závažných trestných činů, například v oblasti majetkové kriminality, tak stát nesplní své závazky vůči poškozeným plynoucí z Úmluvy pouze tehdy, pokud lze zjistit hrubé a závažné nedostatky ve vyšetřování nebo trestním stíhání (rozsudek Blumberga proti Lotyšsku, bod 67).
27.Zároveň je namístě přihlížet i k tomu, zda poškozený, byť trestní řízení nebylo úspěšně ukončeno, má možnost zahájit občanskoprávní řízení proti údajným pachatelům trestného činu, které má přiměřené vyhlídky na úspěch a může mu poskytnout reálný alternativní prostředek k zajištění ochrany jeho práv (tamtéž bod 68, rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013 stížnost č. 5786/08, bod 85, rozsudek Korotyuk proti Ukrajině ze dne 19. 1. 2023 stížnost č. 74663/17, bod 37 a následující, usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 773/24 , bod 18).
28.Povinnost vedení efektivního trestního řízení vzniká, vznese-li dotčená osoba tvrzení, že došlo k zásahu do základních práv zaručených Úmluvou. Podmínkou je, aby tvrzení bylo hájitelné a vzbuzovalo důvodné podezření (M. C. proti Bulharsku bod 100).
29.Jde o povinnost prostředků a nikoli výsledku. Stát musí zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (Blumberga proti Lotyšsku, bod 67). Vyšetřování nemusí vést k odsouzení pachatele. Neexistuje absolutní právo na stíhání nebo odsouzení konkrétní osoby v případě, že nedošlo k zaviněnému selhání při snaze činit pachatele trestných činů odpovědnými. Povinností je však volit správné prostředky, aby výsledek mohl být dosažen (podobně rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva X. a další proti Bulharsku ze dne 2. 2. 2021 stížnost č. 22457/16, bod 186).
30.Procesní závazek vést efektivní vyšetřování se skládá z kumulativních požadavků na a) nezávislost a nestrannost, b) přiměřenou rychlost, c) umožnění veřejné kontroly a participace poškozených a d) důkladnost a dostatečnost [nález ze dne 26. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 443/23 , bod 28].
31.K naplnění požadavku na dostatečnost vyšetřování je nutné, aby vnitrostátní orgány zjistily skutkové okolnosti případu v rozsahu nezbytném k posouzení věci. Aby bylo vyšetřování účinné, musí být dostatečně důkladné. Orgány musí přijmout přiměřená opatření, která mají k dispozici, aby získaly důkazy týkající se předmětného trestného činu. Musí se vždy opravdu pokusit zjistit, co se stalo, a neměly by se spoléhat na ukvapené nebo neopodstatněné závěry, které by vedly k ukončení jejich vyšetřování. Jakýkoli nedostatek ve vyšetřování, který by narušil jeho způsobilost objasnit fakta nebo totožnost odpovědných osob, by mohl být v rozporu s tímto standardem. Ojedinělá pochybení nemusejí vypovídat o porušení práva na účinné vyšetřování, avšak orgány činné v trestním řízení musí zohlednit veškeré relevantní skutečnosti a nesmí postupovat svévolně. Závěry vyšetřování musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních prvků (X. a další proti Bulharsku, bod 185, 186 a 190).
b)existence práva na účinné vyšetřování v posuzované věci
32.Pokud jde o nyní posuzovanou věc, police šetřila situaci, kdy mělo dojít ke skrytému natáčení stěžovatelky v místě, kde se převléká, přičemž bylo nutné prověřit i to, k čemu natáčení slouží, a zda nejde o zneužití stěžovatelky k tvorbě dětské pornografie. Mělo se jednat o zásah do soukromí stěžovatelky značné intenzity, spáchaný úmyslně, navíc vůči dítěti, který by přinejmenším v případě tvorby pornografie představoval závažné kriminální jednání.
33.Ústavní soud se nemůže připojit k názoru městského státní zastupitelství, že právo na účinné vyšetřování stěžovatelce s přihlédnutím k nižší míře zásahu do soukromí nepříslušelo. Tato nižší závažnost věci totiž nebyla na počátku vyšetřování zřejmá, když bylo nejprve třeba zjistit, proč a jak nahrávky vnikly a k čemu ve svém důsledku sloužily.
34.Tvrzení stěžovatelky vypovídající o možném zásahu do stěžovatelčiných práv zaručených čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy byla hájitelná a bylo povinností orgánů činných v trestním řízení provést účinné vyšetřování odpovídající výše popsaným požadavkům. Ústavní soud se proto zabýval, zda těmto požadavkům dostály. c)dodržení práva na účinné vyšetřování
35.Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Policie KRPB-159278/TČ-2024-060288-DOH (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek shledal, že provedené šetření se jeví úplné a důkladné. Orgány činné v trestním řízení správně rozpoznaly, jak je zřejmé i z výše citovaného vyjádření městského státního zastupitelství, že stěžovatelce svědčí právo na soukromí, do kterého bylo zasaženo, a zkoumaly bližší okolnosti a možné naplnění skutkové podstaty konkrétního trestního činu. Byť stěžovatelka namítá, že mělo být komplexněji zkoumáno, čí byl mobilní telefon a proč záběry vznikly a byly uchovávány, lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení se na tyto otázky zaměřily. Došlo k výslechu poškozené a závažnost jí uváděných skutečností byla prověřována. Byly vyslechnuty i další relevantní osoby, včetně matky stěžovatelky i jejího partnera, přičemž lze podotknout, že matka podrobně vysvětlila, proč měla za potřebné stěžovatelku skrytou kamerou kontrolovat (č. l. 43 a násl. spisu). Vyjádření obou zmíněných byla po celou dobu konstantní, a to v podstatě již od okamžiku, kdy stěžovatelka matku s nahrávkami v telefonu konfrontovala, tedy ještě než byla věc nahlášena orgánům činným v trestním řízení. Oba s policií spolupracovali a umožnili odemknutí mobilního telefonu a zálohu dat. Byla provedena i domovní prohlídka a zajištěna a zkoumána data z jejich dalších elektronických zařízení. Přitom nebyla nalezena žádná dětská pornografie. Nebylo zjištěno ani nic dalšího podezřelého, například že by nahrávky byly někam zasílány. Naopak byly zjištěny skutečnosti, které podporují verzi, že důvodem pořízení nahrávek byla snaha dohlížet na chování poškozené, jako například to, že ze školy bylo voláno matce ohledně některých problémů s poškozenou, zejména neomluvených zameškaných hodin (č. l. 113 spisu), či že kamera byla za podobným účelem umístěna do stěžovatelčina pokoje již v minulosti. Záznamy, kde se stěžovatelka převléká, činily pouze menšinu z kamerových záznamů nalezených na daném telefonu (č. l. 137 spisu).
36.Je pochopitelné, že stěžovatelka chce, aby byl důkladně prošetřen důvod pořízení nahrávek a co se s nimi dělo. Pokud za daného skutkového stavu měly orgány činné v trestním řízení za to, že verze stěžovatelčiny matky a jejího partnera nebyla vyvrácena, přičemž se ani nejeví, že by bylo opomenuto obstarání a provedení nějakých potencionálně zásadních důkazních pramenů (ostatně ani stěžovatelka konkrétní důkazní návrhy nevznáší), jejich postup a úvahy nelze označit za protiústavní libovůli.
37.Pokud jde o otázku, zda i při akceptaci skutkových tvrzení matky stěžovatelky a jejího partnera nemůže být naplněn trestný čin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 trestního zákoníku, argumentace orgánů činných v trestním řízení, vyjádřená i ve výše citovaném vyjádření městského státního zastupitelství, nepředstavuje zásah do ústavních práv stěžovatelky. Umístění kamery v domácnosti zabírající prostor, kde se vyskytuje dítě, nelze automaticky považovat za trestné, ale je nutné vážit všechny okolnosti, např. souhlas se zásahem (zde irelevantní). Ústavní soud se přitom nepřipojuje k názoru stěžovatelky, že by umístění kamery ze strany člena rodiny mělo být hodnoceno jako stejně závažné, či dokonce závažnější, než osobou cizí. Členové společné domácnosti si přirozeně v určité míře vzájemně zasahují do soukromí a částečně jej sdílejí (byť pochopitelně ne běžně skrytými kamerami). Jeho narušení z jejich strany zpravidla bude pociťováno méně intenzivně. Závažnost zásahu je ovlivňována též mírou legitimity důvodu, pro který k němu dochází. Pokud rodič umístí kameru, protože chce dohlédnout na chování svého dítěte, jde o méně závažné jednání než různé zavrženíhodné pohnutky. Intenzita zásahu do soukromí se odvíjí také od umístění kamery. Je rozdíl mezi umístěním kamery v koupelně, kde se člověk běžně věnuje nahý osobní hygieně, než záběr na část pokoje, jakkoliv jde samozřejmě rovněž o soukromý prostor, kde se rovněž může dostat do výhledu kamery spoře oblečený. Lze proto přisvědčit městskému státnímu zastupitelství, že stěžovatelčina věc vykazuje relevantní odlišnosti od případů, řešených výše zmiňovanými judikáty Nejvyššího soudu, na které odkazovala. 38.Rozdílný přístup podle míry narušení práva na soukromí chráněného čl. 8 Úmluvy ostatně zastává i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Ta má za potřebné užití trestněprávní represe především v případech, kdy došlo k fyzickému násilí, zatímco u zásahů týkajících se např. obrazových materiálů může postačovat, že právní rámec nabízí možnost užití nástrojů občanskoprávních (Söderman proti Švédsku bod 84 - 85).
39.Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. 40.Zástupkyni stěžovatelky náleží podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu odměna a náhrada hotových výdajů, které platí stát (zde Česká republika - Ústavní soud). Výši této odměny a náhrady Ústavní soud stanovil v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v částce 16 141,40 Kč, když jde o dva úkony právní služby - podání návrhu ve věci samé a repliku - po 6 220 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč, a daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu ve výši 2 801,40 Kč. Ústavní soud nepřiznal náhradu nákladů za úkon převzetí zastoupení, neboť je zřejmé, že zástupkyně již byla ve věci činná a byla s ní plně seznámena v rámci trestního řízení, tedy nepřebírala ji až pro řízení před Ústavním soudem (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 150/25 , bod 48). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu