Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IMOSA spol. s r. o., sídlem Kolmá 857/6, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou, sídlem Ctiboř 42, Častrov - Ctiboř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2025 č. j. 20 Cdo 2547/2025-678, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2025 č. j. 64 Co 560/2024-431, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. srpna 2024 č. j. 48 EXE 483/2024-102, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Dany Durasové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky (dále také "povinné") na zastavení exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přestože ze strany třetích osob bylo za povinnou (stěžovatelku) vedlejší účastnici uhrazeno plnění přiznané exekučním titulem, stalo se tak v rámci exekuce až poté, co byla exekuce oprávněně nařízena. Kromě vymáhané pohledávky je proto třeba uhradit také náklady exekuce. Protože vymáhaná částka není zcela uhrazena, nelze exekuci zastavit. Tvrzení stěžovatelky, že dluh byl zaplacen ještě před tím, než se dozvěděla o probíhající exekuci, může mít podle soudu význam pouze pro výši nákladů exekuce, nikoliv však pro závěr, zda jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 3.Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2025 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud konstatoval, že vyrozumění o zahájení exekuce s výzvou soudního exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a s exekučními příkazy bylo povinné doručeno do datové schránky tzv. fikcí doručení dne 4. 4. 2024. Téhož dne podala jedna z třetích osob plnících za stěžovatelku příkaz k provedení platby ve prospěch vedlejší účastnice (resp. jejího právního zástupce) ve výši 500 000 Kč. Stěžovatelka uvedla, že platba byla provedena v pondělí 8. 4. 2024. U druhé platby ve výši 729 067,40 Kč uhrazené ve prospěch vedlejší účastnice (resp. jejího právního zástupce) za stěžovatelku jinou z třetích osob nelze z potvrzení banky zjistit, kdy byl příkaz podán, stěžovatelka však uvedla, že k tomu došlo dne 5. 4. 2024. Krajský soud uvedl, že z hlediska okamžiku plnění je rozhodující okamžik, kdy došlo k odepsání peněžních prostředků z bankovního účtu. V řízení navíc bylo prokázáno, že stěžovatelka nejpozději dne 2. 4. 2024, kdy sepsala své podání určené exekučnímu soudu, o exekuci věděla, dokonce znala spisovou značku věci. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatelka plnila až pod tlakem exekuce. Exekuce tak byla v daném rozsahu provedena a nemůže být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Z vymáhaného nároku stále zbývá uhradit část úroku z prodlení, náklady vedlejší účastnice a náklady exekuce. 4.Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka v dovolání formulovala otázky, které nezaložily přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu na vyřešení těchto otázek vůbec nezáviselo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka tvrdí, že k úhradě dluhu došlo dříve, než jí bylo vůbec známo, že probíhá exekuce. Vyrozumění o zahájení exekuce bylo doručeno dne 4. 4. 2024 fikcí, přičemž k přihlášení do datové schránky, a tedy k prokazatelnému seznámení se s běžící exekucí došlo až dne 7. 4. 2024. První platba byla zadána do banky 4. 4. 2024, tedy ještě před doručením fikcí. Druhá platba byla do bankovnictví zadána v pátek 5. 4. 2024, tedy také před prokazatelným seznámením s podanou exekucí.
6.Pokud obecné soudy ve svých usneseních uvádějí, že jednatelka stěžovatelky se domáhala zastavení exekuce již dne 2. 4. 2024 a musela tedy již před plněním ze strany třetích osob vědět, že byla prohlášena exekuce, pak stěžovatelka tvrdí, že se jedná o chybu a závěr, který je v rozporu s obsahem spisu a nemá oporu v provedeném dokazování. Exekutorka Mgr. Andrea Říhová totiž současně řešila i exekuci č. j. 223 EX 205/24-19, směřující v jiné věci proti stěžovatelce, kde oprávněnou je rovněž vedlejší účastnice, kde skutečně jednatelka stěžovatelky podala návrh na zastavení exekuce dne 2. 4. 2024. Záměna důkazů před krajským soudem vedla k nesprávnému zjištění skutkového stavu a v důsledku toho byla věc špatně posouzena po právní stránce.
7.Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s tvrzením stěžovatelky, že právního zástupce oprávněné požádala e-mailem o posečkání do 15. 4. 2024, ten její žádost vzal na vědomí bez toho, že by ji upozornil, že před uplynutím žádané lhůty podá návrh na exekuci. Právní zástupce vedlejší účastnice měl prakticky jistotu, že pohledávka bude uspokojena dobrovolně, přesto podal návrh na exekuci a po té, kdy zjistil, že stěžovatelka plnila prostřednictvím třetích osob, se uchýlil k obstrukcím, jejichž cílem bylo bezesporu oddálit datum splnění závazku a co nejvíce zatížit stěžovatelku náklady exekuce. Jednal tedy lstivě a jeho právní úkony by měly být posouzeny jako neplatné.
8.Stěžovatelka dále namítá, že přestože se jednatelka stěžovatelky omluvila z jednání u krajského soudu a žádala o jeho odročení z důvodu nemoci, což doložila lékařským potvrzením, a uvedla, že má zájem se jednání osobně zúčastnit, soud jednání neodročil a účast jí tak znemožnil. Soud si před zahájením řízení neověřil, zda se právní zástupkyně z jednání neomluvila, v napadeném usnesení nepravdivě uvedl, že se neomluvila a jednal v její nepřítomnosti, přestože i ona na pokyn stěžovatelky žádala o odročení.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu, je třeba poukázat na to, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. 10.Z obsahu spisu i řízení vedeného Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 54/24 je zřejmé, že v pozadí posuzované věci je rodinný spor mezi matkou (jednatelkou stěžovatelky) a její dcerou (vedlejší účastnicí řízení). Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Obecné soudy vyhodnotily, že v posuzované věci se jednalo o dobrovolné plnění poskytnuté stěžovatelkou sice bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci (a pod tlakem) exekučního řízení. Především krajský soud řádně posoudil, kdy a za jakých okolností stěžovatelka (resp. třetí osoby), úhradu na umoření exekvovaného dluhu poskytly (viz body 10 - 12, 14 rozsudku). Stěžovatelce nelze přisvědčit, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s listinnými důkazy. Ústavní soud ověřil, že v podání adresovaném okresnímu soudu ze dne 2. 4. 2024 (č. l. 151) stěžovatelka mj. oznamuje soudu, že podává návrh na okamžité zastavení exekuce a v záhlaví je uvedena sp. zn. 48 EXE 483/2024, pod kterou byla projednávaná věc u okresního soudu vedena. Ústavní soud tedy aprobuje závěr krajského soudu o tom, že stěžovatelka dne 2. 4. 2024 prokazatelně věděla o exekuci, která byla proti ní vedena a poskytnuté plnění nemůže být důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak setrvale požaduje stěžovatelka. 11.Obecné soudy neshledaly postup vedlejší účastnice jako zneužití práva, neboť disponovala exekučním titulem, který byl vykonatelný 1. 3. 2024, a k exekučnímu vymáhání svého nároku přistoupila až poté, co stěžovatelce uplynula lhůta ke splnění uložené povinnosti. Závěr obecných soudů Ústavní soud nepovažuje za protiústavní.
12.Krajský soud v bodě 8 napadeného usnesení řádně odůvodnil projednání věci dne 28. 2. 2025 v nepřítomnosti jednatelky stěžovatelky (opakovaná omluva z jednání tvrzeným, avšak objektivně nedoloženým, úrazem jednatelky; možnost substituce jednatelky; neodůvodněné jednání stěžovatelky s následkem absence procesního zastoupení). Stěžovatelka tvrzený chybný procesní postup krajského soudu pouze konstatuje, nijak jej však nedokládá.
13.Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů o tom, že stěžovatelka plnila (resp. zajistila plnění) až pod tlakem exekuce, což nemůže být důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (ve formulaci dovolacích otázek stěžovatelka konstruovala odlišný skutkový stav, než k jakému dospěl krajský soud). Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky. 14.Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu