Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka), soudce Tomáše Langáška a soudkyně Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Daniela Šárovce, zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, sídlem Dobrovského 553/8, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2025 č. j. 21 As 100/2025-35 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025 č. j. 5 A 23/2023-68, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, a rektorky Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 26, čl. 33 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Rozhodnutím děkana Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ze dne 16. 2. 2023 č. j. UKFSV/19206/2023 bylo ukončeno studium stěžovatele v doktorském programu Politologie. Důvodem ukončení studia bylo nesplnění povinností vyplývajících z individuálního studijního plánu, které spočívalo v tom, že stěžovatel, ač mu bylo studium opakovaně prodlouženo celkem o 3,5 roku, neodevzdal ve stanoveném termínu text disertační práce k tzv. velké obhajobě. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí děkana bylo vedlejší účastnicí zamítnuto. Následnou žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2025 č. j. 5 A 23/2023-68 jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že oborová rada několikrát vyhověla žádostem stěžovatele o přesunutí obhajoby disertační práce. V hodnocení za rok 2021/2022 doporučila, aby uskutečnil obhajobu své disertační práce co nejdříve. Stěžovateli proto muselo být zřejmé, že právě dokončení disertační práce představuje prioritu. Stěžovatel nicméně povinnost dokončit disertační práci v průběhu akademického roku 2021/2022 ani následně v průběhu zimního semestru akademického roku 2022/2023 nesplnil, což mezi stranami nebylo sporné. V takovém případě tedy nebylo dle názoru městského soudu pochyb o tom, že doporučení oborové rady k ukončení studia stěžovatele bylo věcně opodstatněné.
3.Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 9. 10. 2025 č. j. 21 As 100/2025-35 zamítl. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, a že se v případě stěžovatele nejednalo o případ porušení zásady rovného zacházení, neboť stěžovatel neprokázal existenci srovnatelných případů, ve kterých by bylo ze strany vedlejší účastnice postupováno jinak. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel byl v průběhu svého studia školitelem upozorňován na to, že dokončení a odevzdání disertační práce k obhajobě by mělo být jeho hlavní prioritou. Rovněž oborová rada stěžovateli již v hodnocení za akademický rok 2020/2021 doporučila, aby svou disertační práci dokončil co nejdříve. Nakonec pak Nejvyšší správní soud uzavřel, že v rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí děkana se vedlejší účastnice obsáhle zabývala odvolacími námitkami stěžovatele, její rozhodnutí není zatíženo nepřezkoumatelností, a městský soud proto nepochybil, když jej nezrušil.
4.V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že úspěšně studoval ve studijním programu do roku 2021, k radikální změně v přístupu ze strany fakulty došlo v roce 2022. Stěžovatel prokázal, že směřoval své studium k závěru a žádal pouze o možnost dokončit svou disertační práci. Dále poukazuje na to, že jemu jedinému byl stanoven termín pro odevzdání práce, ačkoliv oborová rada na svém jednání dne 31. 1. 2023 potvrdila již dříve přijaté stanovisko, že takové termíny mezi splněním povinností malá a velká obhajoba disertační práce stanovovat nebude. Stěžovatel také podotýká, že s odevzdáním práce musí vyslovit souhlas školitel, u kterého však neměl stěžovatel důvěru jeho hodnocení. K rozhodování soudů pak stěžovatel namítá, že rozsudek městského soudu není náležitě odůvodněn, proto není přezkoumatelný. Jakkoliv je rozsudek městského soudu obsáhlý, tvoří velkou část faktické části odůvodnění pouze citace z odůvodnění rozhodnutí vedlejší účastnice. Kromě toho městský soud rozhodl až téměř po dvou letech od podání obžaloby, řízení tedy trpí i průtahy. Nejvyšší správní soud následně dle stěžovatele provedl pouze formální přezkum rozsudku městského soudu, což je v rozporu s požadavkem na skutečné přezkoumání rozhodnutí z hlediska ústavnosti a zákonnosti.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci
5.Ústavní soud po vyloučení soudce Jana Wintra usnesením ze dne 5. 2. 2026 rozhodoval v souladu s § 9 odst. 4 ve spojení s § 8 rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 01/26) ve složení Tomáš Langášek, Kateřina Ronovská a Dita Řepková. 6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7.Práva na vzdělání a jeho jednotlivých aspektů zaručených čl. 33 Listiny je možné se domáhat, stejně jako řady dalších hospodářských, sociálních a kulturních práv, obsažených v hlavě čtvrté Listiny, pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). V návaznosti na čl. 33 Listiny je právo na vzdělání mj. určováno i zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Podle jeho § 56 odst. 1 písm. b) se studium na vysoké škole ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že oborová rada v případě stěžovatele při mimořádném hodnocení plnění ročního individuálního plánu dospěla k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky mimořádného hodnocení, neboť neodevzdal disertační práci k závěrečné obhajobě, a vyhodnotila plnění povinností stěžovatelem stupněm C. Děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy následně vydal prvoinstanční rozhodnutí o ukončení stěžovatelova studia, které potvrdila vedlejší účastnice. Městský soud k tomu následně konstatoval, že vedlejší účastnice se zabývala věcnou správností doporučení oborové rady, a že z obsahu správního spisu nevyplývá nesprávnost doporučení ukončit stěžovateli studium. Mezi stranami není pochyb o tom, že stěžovatel svou povinnost dokončit disertační práci, jako jedinou svou studijní povinnost, nesplnil. V takovém případě bylo doporučení oborové rady k ukončení studia stěžovatele, a to konkrétně z důvodu čl. 10 odst. 8 písm. c) Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy, věcně opodstatněné, a pokud se s ním správní orgány v dané věci ztotožnily, což náležitě odůvodnily, jednaly zcela v souladu s právními předpisy. S tímto závěrem se ztotožnil také Nejvyšší správní soud. 8.Z rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že stěžovatel nesplnil konkrétní požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu a že toto nesplnění vedlo k ukončení jeho doktorského studia, jak předpokládá zákon o vysokých školách. Správní orgány i správní soudy přitom v rozhodnutích vysvětlily, v čem přesně spočívalo nesplnění povinnosti ze strany stěžovatele. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že směřoval své studium k závěru, jemu jedinému byl stanoven termín pro odevzdání disertační práce, ačkoli oborová rada potvrdila, že takové termíny stanovovat nebude, či že neměl důvěru v hodnocení ze strany školitele, Ústavní soud podotýká, že jde o námitky čistě podústavního charakteru, se kterými se již dostatečným způsobem vypořádaly správní soudy v napadených rozhodnutích. Správní soudy se vyjádřily k zásadě rovného zacházení se studenty, ke vzniku stěžovatelova legitimního očekávání i k jeho komunikaci se školitelem.
9.K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu Ústavní soud uvádí, že i s touto námitkou se již dostatečným způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí lze odkázat. Skutečnost, že městský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a ztotožnil se se závěry vedlejší účastnice, nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, ani zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Městský soud se v napadeném rozsudku věnoval všem argumentům, které stěžovatel v žalobě přednesl, a tímto naplnil svou roli přezkumného orgánu. Stejně tak postup Nejvyššího správního soudu nelze považovat za toliko formální, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud zvážil všechny námitky stěžovatele a vysvětlil, proč s nimi nesouhlasí. Závěry správních soudů, že v případě stěžovatele nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, že stěžovatel netvrdil existenci individuálního ujištění ze strany správních orgánů a městský soud jeho existenci správně z vlastní iniciativy nezjišťoval, že ukončení stěžovatelova studia nelze považovat za náhlé a učiněné bez varování a že se již vedlejší účastnice v rámci správního řízení obsáhle zabývala námitkami stěžovatele, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud zde nevidí důvodů pro kasační zásah. Pokud jde o délku soudního řízení, lze dát stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že řízení u městského soudu mohlo být kratšího trvání, nicméně tato skutečnost nemá vliv na správnost jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska.
10.Ústavní soud tedy konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné pochybení správních soudů. Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu