Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2024 č. j. 8 Tdo 336/2024-13418, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2023 sp. zn. 7 To 417/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. června 2023 č. j. 3 T 65/2016-13094, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu
1.Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 20. 8. 2020 č. j. 3 T 65/2016-11688 zprostil stěžovatele a další dvě osoby obžaloby. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 8. 9. 2021 č. j. 7 To 41/2021-12459 rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
2.Napadeným rozsudkem uznal nalézací soud stěžovatele (vedle dalších dvou osob) vinným ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství. Za uvedené jednání stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let a peněžitý trest v celkové výši 300 000 Kč. Odvolání stěžovatele a jednoho ze spoluodsouzených odvolací soud ve veřejném zasedání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud odmítl jejich následné dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil pomocí na dohodě mezi tehdejším premiérem a "rebelujícími" poslanci z jeho strany, kteří za nehlasování získali (ať sami, nebo jimi určené osoby) členství v orgánech společností s majetkovou účastí státu. II.
Argumentace stěžovatele
3.Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 4.Podle stěžovatele obecné soudy vadně (a) aplikovaly dobré mravy volné politické soutěže, (b) dovodily úmyslné zavinění, (c) posoudily povahu přidělené práce a (d) povahu vzdání se mandátu, a ani (e) nezohlednily délku řízení při rozhodování o peněžitém trestu.
5.Ad a) má stěžovatel za to, že novátorská definice dobrých mravů v politické soutěži nevykládá skutkovou podstatu trestného činu podplácení, ale přetváří ji. Odmítá závěr, že vzdání se poslaneckých mandátů výměnou za pracovní uplatnění v subjektech se státní majetkovou účastí bylo vybočením z dobrých mravů. Takový přístup je porušením zásad nullum crimen sine lege skripta, certa et praevia (čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny) a odkazuje na nálezy ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 , ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 a ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 . 6.Ad b) stěžovatel připomíná, že v dlouhém řízení byl nejprve obžaloby zproštěn a teprve v následném průběhu řízení bylo porušení dobrých mravů zjištěno a cizelováno. Stěžovatel tedy v době páchání trestného činu nemohl znát jejich mantinely a překročil-li je, nemohl tak rozhodně učinit úmyslně, zejména nebyla-li otázka "trafik" dosud v praxi řešena (viz usnesení ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2882/14 ). Na nesystémovost poukazuje odkazem na jiný - trestně nestíhaný případ (Jaroslav Tvrdík - ČSA). Stěžovatel nadto vystupoval jen jako "poslíček", zprostředkovávající kontakt mezi znepřátelenými poslanci a premiérem, nemohl tedy předpokládat protiprávnost svého jednání, neboť šlo (a nadále jde) o běžnou součást politiky, proto nemohlo být jeho jednání úmyslné. Uvedeným přístupem obecných soudů byla porušena i presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo.
7.Ad c) stěžovatel uvádí, že obsazování postů právnických osob s účastí státu bývalými poslanci, je projevem politické vůle vládnoucí strany (koalice). Meze tohoto postupu je dána příslušnými zákony nikoli dobrými mravy. Stěžovatel poukazuje na podobné postupy v pozdějších letech, které však nebyly kriminalizovány a také na přehlíženou skutečnost, že dotčení bývalí poslanci si přechodem z politické do podnikatelské sféry finančně pohoršili.
8.Ad d) má stěžovatel za to, že obecné soudy chybně vyložily definiční znak skutkové podstaty trestného činu podplácení ve vztahu k věcem veřejného zájmu. Za zásadní považuje, zda vzdání se poslaneckého mandátu je jeho výkonem, tedy obstaráváním věcí ve veřejném zájmu. V projednávané věci není možné založit trestní odpovědnost stěžovatele na rozhodnutí rebelujících poslanců poslanecký mandát již nevykonávat. Stejně tak ani nastoupivší náhradníci nebyli instruováni, jak se mají v budoucnu zachovat. Vzdání se mandátu proto nemohlo ovlivnit výsledek budoucího hlasování a tedy ani naplnit obstarávání věcí veřejného zájmu, jak je chápe trestní právo (viz též zpráva trestního kolegia ze dne 26. 1. 1988 sp. zn. Tpfj 28/87 či právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1454/2017).
9.Ad e) nalézací i odvolací soud zohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení pouze při rozhodování o trestu odnětí svobody, nikoli o výši peněžitého trestu (viz například nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 ). Vzhledem k tomu, že od spáchání trestného činu uplynulo přes dvanáct let, má stěžovatel za to, že jeho trestní stíhání mělo být odloženo podle § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu (viz usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 173/22 ). III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
10.Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11.Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. To v projednávané věci nezjistil. 12.Z napadeného rozsudku se podává, že nalézací soud v původním rozhodnutí vycházel především z výpovědí obžalovaných a svědků, nezohlednil však odposlechy, které byly k věci pořízeny, neboť je považoval za nepoužitelné. Poté byla věc odvolacím soudem vrácena s tím, že odposlechy jsou použitelné a je nutné k jejich obsahu přihlédnout. Proto nalézací soud znovu provedl dokazování a připomenul, že odposlechy byly primárně prováděny k jiné trestné činnosti spoluodsouzené, byly však z nich získány informace o nyní posuzované trestné činnosti, která byla z původní věci vyloučena k samostatnému projednávání (bod 100). Jakkoli si i v opakovaném řízení odsouzení (body 4-12) ani svědkové (body 13-99) již nepamatovali detaily svých rozhovorů a svá jednání prezentovali jako legální politické vyjednávání, zajištěné odposlechy přesně popisovaly, co bylo skutečným obsahem jejich ujednání (str. 49-81). Nalézacímu soudu nelze vytýkat, nepřiznal-li některým výpovědím svědků takový význam, jaký požadoval stěžovatel, který právě na nich založil svou obhajobu. Nalézací soud hodnotil provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy posoudil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a současně uvedl důvody, pro něž považoval některé navržené důkazy za nadbytečné, a proto je neprovedl (bod 169). Po provedeném řízení nalézací soud uzavřel, že stíhaným jednáním obžalovaných byla naplněna skutková podstata trestného činu podplácení (body 170-173). Při rozhodování o výši trestu (body 174-177) přihlédl k době, která bez zavinění odsouzených, uplynula mezi spácháním trestného činu a vynesením rozsudku, a proto uložil pouze podmíněné tresty odnětí svobody; u peněžitého trestu vycházel nalézací soud z reálných příjmů odsouzených v době vynesení rozsudku. Současně nalézací soud srozumitelně vysvětlil, proč neshledal důvody pro zastavení trestního stíhání. 13.Rovněž odvolací soud se v napadeném usnesení věnoval použitelnosti odposlechů nařízených původně v jiné věci, z níž byla projednávaná trestná činnost vyloučena (viz str. 9- 21) a dále konstatoval, že odvolání jsou opakováním obhajoby vypořádané již v řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud popsal, proč se ztotožnil s tím, že důkladný popis koordinovaného a konspiračního jednání odsouzených i dalších osob, jak je provedl nalézací soud, považuje za naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podplácení (bod 27 a 28). Odvolací soud se zabýval rovněž výší uložených trestů, vlivem průtahů na trest odnětí svobody i přiměřenost peněžitého trestu. Rovněž vysvětlil, proč neshledal naplnění důvodů pro zastavení trestního stíhání, jak je i v odvolání navrhoval stěžovatel (bod 30).
14.Také Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je opakováním obhajoby a odvolacích námitek. Zabýval se obhajitelností výhod poskytovaných v rámci politické práce s tím, že za klíč hranice neobhajitelnosti poskytované výhody (a) považuje dobré mravy volné soutěže politických stran (body 81-85). V konkrétní projednávané věci však povahu přidělování pracovních pozic (c) neposoudil jako obvyklou realizaci politické moci (bod 88). Posuzoval rovněž povahu výkonu mandátu (d), včetně vzdání se ho (body 89-93). Nejvyšší soud rovněž (body 96-99) přezkoumal námitku týkající se úmyslného zavinění (b). Uvedené závěry jsou srozumitelné, logické, a proto na ně lze zcela odkázat.
15.Obecné soudy individuálně posoudily jednání zúčastněných osob, jejich motivaci a jim svěřené úkoly. Vysvětlily na základě čeho (konspirativní komunikace) dovozují vědomí o protiprávnosti jejich jednání (body 173 rozsudku, 28 usnesení odvolacího soudu a 96-99 Nejvyššího soudu). Konstatovaly, že pro trestněprávní posouzení věci není rozhodné, jak lukrativní byla "trafika" pro zúčastněné; nalézací soud tuto otázku hodnotil například v bodu 171, kdy vycházel z obsahu odposlechů, podle kterého po splnění požadavků rebelujících poslanců budou "všichni happy". Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu "...není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují škodlivost tohoto činu." (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2886). Obecné soudy důkladně posuzovaly otázku obhajitelnosti nabídky nepolitických postů, učiněnou rebelujícím poslancům obžalovanými výměnou za (ne)hlasování, zohlednily přitom povahu mandátu poslance a uzavřely, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu není ani rozhodné, zda primárním požadavkem bylo vzdání se mandátu či jiné jednání poslanců (bod 170 rozsudku, 28 usnesení odvolacího soudu), ale postačující je již sama nabídka nebo slib. "Skutečnost, že přijetí úplatku nebo slibu úplatku neovlivní osobu obstarávající věci obecného zájmu ... je z hlediska právní kvalifikace jejího jednání podle tohoto ustanovení bez významu. Jestliže úplatek nebo slib úplatku měl vliv na jednání pachatele, zvyšuje tato okolnost závažnost trestného činu." (viz tamtéž, str. 2887). 16.Nejvyšší soud k této problematice dále odkázal (body 79-82) na komentářovou literaturu a z ní vyplývající neoprávněnosti výhody, která může vyplývat i z mimoprávního pravidla - dobrých mravů, tedy i "z porušení obecného zákazu pokoušet se poskytnutím výhod, byť nepřímo, působit na obstarání věcí obecného zájmu." (bod 82). Ze strany Nejvyššího soudu nejde o novátorskou teorii, ani vytváření skutkové podstaty nového trestného činu, ale o aplikaci některých pojmů na projednávanou věc. Podle citované literatury je neoprávněnost výhody závislá na protiprávnosti příčiny. "Neoprávněnost výhody ... může vyplývat z rozporu s jinými právními předpisy, ale může plynout také z obecného zákazu pokoušet se poskytnutím výhod, byť nepřímo, působit na obstarání věci obecného zájmu... Pro závěr o tom, že jde o úplatek, není rozhodující jeho formální označení (...), ale jeho skutečná povaha ve spojení se sledovaným účelem." (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s 4186). Nejvyšší soud popsal naplnění výkladu znaků trestného činu, nikoli vytvoření nových, přičemž poukázal i na podrobnou argumentaci státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (body 33-37), kterou považoval za souladnou se svými závěry (body 83 a násl.). Stejně tak Nejvyšší soud reagoval na tvrzený rozpor se svou vlastní judikaturou (zejména sp. zn. Tpjf 28/87), který však, na rozdíl od stěžovatele, nespatřuje, což logicky vysvětlil v odůvodnění svého usnesení (bod 92).
17.Nejvyšší soud se nezabýval otázkou výše uděleného trestu ani případného zastavení trestního stíhání (e), neboť stěžovatel tyto otázky zjevně nepovažoval za dovolací námitky. Přestože, podle čl. 4 Ústavy, jsou základní práva pod ochranou soudní moci; není tedy úkolem pouze Ústavního soudu dohlížet, proběhlo-li trestní řízení bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a v opačném případě posoudit, jaký dopad má porušení tohoto práva na kompenzaci účastníkům trestního řízení. Jak je však z odůvodnění napadeného rozsudku patrné (body 174 a 177), nalézací soud zohlednil délku řízení a v důsledku toho uložené tresty moderoval. Za přiměřený považoval trest v polovině trestní sazby (1-6 let), s ohledem na délku řízení však uložil trest odnětí svobody v dolní polovině (takto snížený trest nepovažuje stěžovatel za nepřiměřený). Nalézací soud však současně stěžovateli uložil peněžitý trest v rozsahu 100 denních sazeb (ve výši 3000 Kč), neboť "popsané faktory určující povahu a závažnost jím spáchané trestné činnosti umožňují držet se v rámci 1/7 možné výměry" ze 730 denních sazeb, tedy u spodní hranice trestu, který bylo na místě uložit. Takové závěry nalézacího soudu považoval i odvolací soud za přiměřené (bod 30). Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že při určení výše peněžitého trestu nebyly průtahy v řízení zohledněny. Obecné soudy se rovněž zabývaly účelem a nezbytností uložení trestu obžalovaným, a to s ohledem na dotčení základů demokratického fungování státu (viz str. 31 usnesení odvolacího soudu). 18.Z předložených podkladů je patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly jak v rámci jeho obhajoby, tak i v řízeních o opravných prostředcích. Své podání založil na nesouhlasu s hodnocením svých námitek především Nejvyšším soudem a odmítá způsob, jak byly vypořádány. Samotný nesouhlas však nelze bez dalšího považovat za porušení základních práv a nepostačí ani odkaz na relevantní judikaturu, z níž však stěžovatel vyvozuje jiné závěry.
19.Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) poskytují záruku, že věc budou rozhodovat nezávislé a nestranné soudy podle předem stanovených pravidel. Tato práva však nezaručují, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Z napadených rozhodnutí je patrné, jakým jednáním stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu podplácení tak, jak je tato protiprávní činnost popsána v trestním zákoníku (čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny). Je úkolem právě obecných soudů, aby vyložily právní předpisy ústavně konformním způsobem. Vychází-li stěžovatel při hodnocení své věci z jiného (subjektivního) výkladu, založeného na přesvědčení, že "takhle se to dělá normálně" nelze jeho vidění věci přisvědčit. Jakkoli jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat ex officio, musí tak činit v souladu s právními předpisy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). V projednávané věci měly orgány činné v trestním řízení i obecné soudy k dispozici dostatek jednoznačných důkazů pro vyslovení viny, což v jiných případech nemusí být splněno, a proto nemusí být podobná činnost trestně stíhána. 20.Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) vyplývá pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález sp. zn. IV. ÚS 2718/21 ). Avšak toto pravidlo lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost, vnímaná subjektivně účastníkem řízení - nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci. 21.Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v jeho věci porušily jeho základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy poskytly všem obžalovaným dostatek prostoru k uplatnění námitek a návrhů, ať v hlavním líčení či v řízeních o opravných prostředcích, věcí se důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podplácení, jak je definován v § 332 trestního zákoníku. Postup obecných soudů byl v souladu s procesními předpisy a jejich rozhodnutí řádně a úplně odůvodněna, a proto lze v podrobnostech na jejich přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Argumentaci stěžovatele je pak nutné považovat za pouhou polemiku s pro něj nepříznivými závěry obecných soudů, která však není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. 22.Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu