Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. G., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, se sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025, č. j. 11 Tdo 777/2025-4747, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2025, sp. zn. 15 To 90/2024, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2024, č. j. 3 T 27/2024-3794, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 a čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se dopustil podle krajského soudu, stručně řečeno, tak, že se s dalšími obžalovanými jednak podílel na organizaci pěstování konopí v celkovém množství zhruba 71 kg a dále si obstaral a minimálně jednou při jednání s bankou použil padělané osobní doklady. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, trestu vyhoštění na dobu 5 let a trestu propadnutí v rozsudku vyjmenovaných věcí. 3.Proti rozsudku krajského soudu podali státní zástupce i osm obžalovaných (včetně stěžovatele) odvolání, z jejichž podnětu zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu ve výroku o vině týkající se drogové trestné činnosti a ve výrocích o trestu a sám napadeným rozsudkem uznal obžalované vinnými ze spáchání totožné trestné činnosti. Stěžovatele za její spáchání odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, trestu vyhoštění na dobu 7 let a trestu propadnutí vyjmenovaných věcí. Důvodem zrušení rozsudku byla nepodloženost některých dílčích závěrů, pročež vrchní soud dokazování v potřebné míře doplnil. Původně uložené tresty pak shledal nepřiměřeně mírné.
4.Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů o stěžovatelově vině a obsahu provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá častá "pracovní" komunikace mezi obžalovanými, čímž byla vyvrácena jejich obhajoba o tom, že netvořili organizovanou skupinu. Pod žádný dovolací důvod nespadají stěžovatelovy námitky o nedostatečném odůvodnění trestu vrchním soudem. Vrchní soud se totiž zákonnými kritérii pro konkrétní výměru trestu zabýval. Navíc byl stěžovateli uložen trest při spodní zákonné hranici (a pro výkon trestu byl stěžovatel fakultativně zařazen do mírnějšího typu věznice). Za neopodstatněné považoval Nejvyšší soud rovněž stěžovatelovy námitky o porušení práva na obhajobu spočívajícím v neustanovení obhájce, který by ovládal stěžovatelův rodný jazyk. Stěžovatel především vyjádřil na začátku trestního řízení souhlas s tím, že jej bude zastupovat ustanovená obhájkyně. Dále byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem a jeho námitky o porušení § 39 odst. 4 trestního řádu tedy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Není zřejmé, jak zvolený postup omezil stěžovatele v jeho obhajobě. V přípravném řízení stěžovatel nevznesl žádnou námitku proti ustanovené obhájkyni. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám o nesprávném obsazení nalézacího soudu. Z informací poskytnutých krajským soudem Nejvyšší soud zjistil, že řada ze zapsaných přísedících se z hlavního líčení omluvila pro rozsáhlost věci, pročež nebylo možné, aby rozhodovaly přísedící, kteří jsou v seznamu seřazení za sebou. II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel namítá, že odůvodnění vrchního soudu týkající se výroku o trestu je nedostatečné. Soud výslovně uvedl, že vzal v potaz kritéria uvedená v § 37 a § 38 trestního zákoníku. Vynechal však důležitá kritéria podle § 39 a z odůvodnění není zřejmé, zda se jimi vůbec zabýval. Dále není z rozsudku patrné, zda soud vzal v potaz prohlášení viny. Ostatně v rozsudku schází hodnocení jakýchkoliv polehčujících (např. bezúhonnosti) a přitěžujících okolností. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dále soudy nezohlednily, že v průběhu řízení již bylo zřejmé, že dojde k razantní změně právní úpravy spočívající ve zmírnění trestů za podobné skutky. To vyplývá jak z důvodové zprávy k novele trestního zákoníku, tak ze zmírnění trestních sazeb za podobné jednání. Stěžovatelovo jednání bylo podle účinného zákona zvlášť závažným zločinem. Aktuálně jde o přečin. Proto není uložený trest adekvátní. 6.Dále stěžovatel namítá porušení práva na obhajobu tím, že mu nebyl ustanoven obhájce poskytující služby v jazyce, který stěžovatel ovládá. Takový postup je v rozporu s § 39 odst. 4 trestního řádu. Dříve než si stěžovatel stačil vhodného obhájce zvolit, proběhla celá řada důležitých procesních úkonů, včetně výslechů obviněných. Nemůže tedy obstát ospravedlnění, že "těžištěm" trestního řízení je fáze před soudem. Stěžovatel kupříkladu nemohl v přípravné fázi řízení využít svého práva hovořit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby (tlumočníka). 7.Stěžovatel rovněž namítá, že nalézací soud nebyl řádně obsazen, neboť v případě přísedících nebyl respektován rozvrh práce. Podle zákona o soudech a soudcích mají být přísedící určení podle seznamu uvedeného v rozvrhu práce. V případě stěžovatele však byli zjevně vybráni podle jiného kritéria (konkrétně jde o osoby pod č. 4 a č. 10 v seznamu, mezi nimiž je celá řada dalších přísedících). Odůvodnění tohoto postupu přinesl až Nejvyšší soud, který za tímto účelem prováděl zvláštní procesní úkony (dotaz k prvostupňovému soudu). Proto nemělo být stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Navíc se k tomuto postupu nemohl stěžovatel jakkoliv vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10.Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl tři skupiny námitek, přičemž všechny uplatnil rovněž v dovolání. Nejvyšší soud se s podstatou všech námitek vypořádal, pročež lze pro podrobnosti odkázat na jeho zevrubné odůvodnění.
11.K první skupině námitek, týkajících se nedostatečného odůvodnění uloženého trestu vrchním soudem, lze toliko doplnit, že z celkového kontextu rozsudku vrchního soudu (zejména bodu 92) lze dovodit, že vrchní soud přebral výčet polehčujících a přitěžujících okolností z rozsudku krajského soudu (srov. body 162 a násl.). Odlišný názor uplatnil pouze v otázce "míry", v níž by přitěžující okolností (zejména rozsah trestné činnosti, délka páchání a role stěžovatele) měly být zohledněny. Takový postup neodporuje žádnému ústavnímu principu. Skutečnost, že vrchní soud výslovně nezopakoval zohlednění kritérií podle § 39 trestního zákoníku, nečiní jeho rozsudek neústavním. Za neopodstatněné musí Ústavní soud označit rovněž námitky, týkající se vlivu pozdějších legislativních změn na uložený trest. Ani v tomto směru nemůže Ústavní soud obecným soudům nic vytknout, neboť trest, odrážející mimo jiné škodlivost činu v době spáchání, byl uložen v souladu se zákonem. Povaha marihuany, jako tzv. měkké ("méně nebezpečné") drogy, byla ze strany soudů zohledněna (bod 93 rozsudku vrchního soudu). 12.Pro úplnost považuje Ústavní soud za vhodné doplnit, že beneficium aplikace pozdější mírnější úpravy (čl. 40 odst. 6 Listiny) se ve stěžovatelově případě neužije. Jak podle doktríny (viz např. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 41 a násl., marg. 162), tak podle judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010) nedochází v řízení o mimořádných opravných prostředcích (a obdobně ani v řízení o ústavní stížnosti) k aplikaci v mezidobí účinné mírnější právní úpravy. Za rozhodný bod je považováno pravomocné uložení trestu. Tomu napovídá i jazykový výklad čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého je rozhodný okamžik, kdy "se trest ukládá". Tím byla v dané věci právní moc rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud nemá pouze z důvodu pozdější změny právní úpravy povinnost tento rozsudek zrušit a věc vrátit k novému posouzení. 13.Jde-li o druhou skupinu námitek, týkajících se tvrzeného porušení práva na obhajobu, ztotožňuje se Ústavní soud zcela s argumentací Nejvyššího soudu. Klíčové v tomto směru je, že stěžovatel ustanovenou obhájkyni přijal a nevznesl proti jejímu ustanovení žádné námitky. V takové situaci nejde o pochybení, které by mělo zvrátit odsuzující rozhodnutí, zohlední-li se ta skutečnost, že stěžovatelovy námitky jsou vedeny toliko v rovině obecné (možná nedůvěra k tlumočníkovi). Orgány činné v trestním řízení proto neměly žádnou indicii naznačující, že by stěžovatel nebyl seznámen se svou trestní věcí a že by nebyl schopen hájit svou procesní pozici (obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. 637/24, body 38-46).
14.K poslední skupině námitek, týkajících se nesprávného obsazení soudu, Ústavní soud připomíná, že tyto námitky stěžovatel vznesl až v dovolacím řízení a nedal tedy soudům rozhodujícím o jeho vině (a zejména samotnému krajskému soudu) možnost se k nim vyjádřit. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že námitku porušení práva na zákonného soudce, pod níž námitka nesprávně (resp. netransparentně) obsazeného soudu spadá, je nutné uplatnit "včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy" a garance zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny nelze "zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí" (viz např. nález ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01 ). Stěžovatel námitky vůči složení senátu neuplatnil, přestože byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem.
15.Nejvyšší soud se s námitkou nesprávného obsazení soudu vypořádal logicky a srozumitelně (viz body 73 - 78 napadeného usnesení). K jejímu posouzení požádal krajský soud o objasnění postupu při přidělování přísedících v dané věci. Tento postup byl důsledkem výše uvedené procesní pasivity stěžovatele, který nedal možnost nalézacímu a odvolacímu soudu možnost se k této námitce vyjádřit. Ústavní soud se proto neztotožňuje se stěžovatelem, že by postup Nejvyššího soudu, spočívající v opatření "nových" důkazů automaticky zakládal opodstatněnost (resp. vylučoval zjevnou neopodstatněnost)m, či dokonce důvodnost dovolání. Principům spravedlivého procesu nicméně odpovídá zásada, aby se účastník řízení mohl k provedeným důkazům vyjádřit. Neodmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovu námitku pro její nekonkrétnost, jak navrhoval Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, a opatřoval-li za účelem jejího posouzení nové (tedy ve spise doposud neobsažené) důkazy, měl s tímto důkazem stěžovatele seznámit (např. přeposláním mu dané listiny "na vědomí"), což neučinil. Toto pochybení však podle Ústavního soudu nedosahuje takové intenzity, aby vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu. Ani po konfrontaci s tímto důkazem nevznesl stěžovatel v ústavní stížnosti jakoukoliv konkrétní námitku ohledně protiprávnosti obsazení nalézacího soudu. Jeho námitky tak zůstávají, na rozdíl od zjištění Nejvyššího soudu, zcela obecné. V takové situaci by zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu představovalo přehnaně formalistický a nehospodárný postup, zvlášť při vědomí toho, že zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu nedochází k žádnému bezprostřednímu účinku v hmotných ústavních právech stěžovatele (např. přerušení výkonu trestu odnětí svobody apod.). Ústavní soud odkazuje na judikaturu ESLP, která potvrzuje, že právo na kontradiktornost řízení není absolutní a v některých případech nemůže mít absence možnosti vyjádřit se k určité písemnosti vliv na výsledek sporu (např. Vokoun proti České republice, č. 20728/05, ze dne 3. 7. 2008, § 26, případně Konečný proti České republice, č. 25775/15, ze dne 1. června 2023, § 10). 16.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu